KAPITOLA 1. : JAK TO VŠECHNO ZAČALO…

Z mého několikahodinového záchodového rozjímaní, jak jinak než s dveřmi otevřenými zeširoka dokořán, mě vyruší klíč rachotící v zámku. Mou rozjařenou spolubydlu Betýska tento způsob přivítání nechá absolutně chladnou. Vyznáváme totiž takzvanou „politiku otevřených dveří“. To znamená, že žádné dveře v našem útulném bytečku ze zásady nikdy nezavíráme. Pociťujeme totiž nutkavou potřebu sdílet jedna s druhou každičkou myšlenku, která nám právě vyvstane na mysli.

Jako to neuvěříš, s kým jsem dneska vyrazila na rande…“ vyhrnkne Bety a oči jí přitom září jako vánoční stromeček. „S opravdickým mnichem!“ informuje mě nadšeně a já s notebookem na klíně a očima přilepenýma na stránce jedné letecké společnosti bez špetky ohromení odvětím: „Fakt jo?“ Po Betýskovo tinderových románcích s nejrůznějšími exepláři od profesionálních arboristů, až po ……………………..CENZURA……………………………………………………………………., mě už nic nemůže vyvést z míry…:D

Lámu si teď hlavu spíše nad tím, zda-li se můj záměr vyrazit do asijských končin na vlastní pěst, sama samotinká bez doprovodu další osoby, dá považovat za rozumný a bezpečný. Ale přeci si tu vytouženou dovolenou, kterou jsem si původně plánovala užít s mým dnes již oficiálním expřítelem „Christiánem“, neodepřu. A tudíž zvolím destinaci, která termínově odpovídá jedinému prázdnému místu v mém nadupaném diáři – Srí lanku. „Betýsku, myslíš, že je to dobrý nápad?“ dotážu se nejistě mé blonďaté spřízněné duše a ta s naprostou samozřejmostí odpoví: „No jasně, bez pochyby ten nejlepší, co tě za poslední měsíce napadl. Okamžitě to ber!“ přikáže mi a já ji jako vždycky poslechnu.

Po roce a půl mého radostého i útrapného života v našem hektickém hlavním městě, provázeného spolubydlením s drogově závislou sestřenicí, téměř ročního bezpředmětného a naivního čekání na mou brazilskou lásku, prací v korporátu, vařením, pečením i nepečením a přípravou festivalů od nevidím do nevidím, pořádáním tématických pikniků, nočních inline vyjížděk, chvilek pohody s Betýskem a krátkým crazy románkem se samozvaným Ronaldem alias Princem Krasoňem, tu chvilku pohody a odpočinku potřebuji stejně tak, jako prase potřebuje drbání. I když moje výpravy do exotických destinací většinou s pohodou a odpočinkem mívají pramálo společného. 😊 A nejinak tomu bude dozajista i tentokrát…

Ačkoliv od našeho tradičního večerního rozloučení se spolubydlou skrz prosklené dveře mezi dvěma ložnicemi, stylem „Dobrou noc, Betýsku!“ „Dobrou noc, Verýsku!“, uplynulo již pěkných pár hodin, převaluji se na posteli otráveně z boku na bok, naprosto neschopna odebrat se do říše snů. Hlavou se mi honí snad miliarda myšlenek a já ne a ne zabrat. No a tak mě nenapadne nic lepšího, než broudnout se po pracovních portálech. Koncem loňského roku jsem se totiž rozhodla převrátit svůj skomírající život kompletně vzhůru nohama. Přičemž jsem se kromě rozpuštění nikam nevedoucí milostné epizodky, rozhodla podat také výpověď v práci a říci tak Praze jednou provždy „Goodbye.“ Zkrátka a dobře nastal čas, aby se Hloupý Honza po čtyrech dlouhých letech vandrování po světě, vrátil zpět do rodné dědiny, o nemnoho chystřejší, avšak s hlavou nafouklou jak pátrací balón…:D

Poté, co s nelibostí zareaguji na několik českobudějovických inzerátů, hledajících zarputilou účetní, na mne znenadání blikne jiskřička naděje. Naděje, že má duše nebude nadále umírat stejným způsobem jako doposud, pouze o 150km dál, směrem na jih. „Obchoďák sporťák“ sděluje poslední kolonka v řadě nicneříkajících, nudných titulů pracovních nabídek. Bez váhání inzerát rozkliku, přiložím životopis, vyplodím pár rádoby duchaplných řádek průvodního dopisu a s pocitem uskopojení konečně zavřu oči a usínám.

 

KAPITOLA 2: JAK (NE)USPĚT U POHOVORU

Hned po ránu mi na stole v naší Holešovské kanceláři přistane štos A4kových obálek s nápisem Less Mess. Výborně, Ondra se mi opět postaral o zábavu na celý den, začež mu nezapomenu po emailu náležitě poděkovat. Jednu po druhé rozbalím, naskenuji doklady i faktury Petě na sdílený disk, otevřu Abru a vrhnu se na účtování. Chrrr pššš.. Zábava jak v hrobce…

Akorát se probírám excelovskou tabulkou s dohady, abych ty příslušné rozpustila, když se mi v tašce rozvibruje telefon.  Má půlnoční akce kupodivu nezůstala bez reakce. Mladý hlas sympatické HRky na druhé straně mě vyzve, abych se hned zítra dopoledne dostavila do kanceláře start-upové firmy Creative Dock. A já, ačkoliv nemám nejmenší ponětí, co od pohovoru očekávat, souhlasím.

Onen pohovor, který následujícho dne absolvuji, předčí všechna má očekávání. Pominu-li ovšem jeho samotný průběh.

Pokud jde o prostředí kanceláře, jsem naprosto ohromena. Připadám si jako Alenka v Říši divů už u vchodu, kde se přede mnou rozprostře hustý les. Obrázky jehličnatých stromů pokrývají dveře i stěnu podél výtahu po celé jeho délce až ke stropu. Z dřevěného rámečku nad šedým gaučem u vchodu vystupuje růžová kachna a partička rozesmátých, na gauči rozvalenených jedinců, se právě o něčem zarputile radí nad notebookem jednoho z nich. Hned u vchodových dveří mě přivítá rozkošný zrzavý buldoček – místní happy manager, jak zjistím z nástěnky vedle vchodových dveří. Tam má každý ze zaměstnaců svou fotku s kreativním popisem úlohy, kterou ve firmě zastává. Prostorná místnost je vybavena několik dlouhými stoly, u nichž ve stylu cooworkingu pracuje vícero týmů na různých projektech. V menší místnosti vedle záchodů se na zemi ství místo stolků pařezy. Obrátím se na drobnou, avšak ráznou recepční s růžovo-fialovým hárem, s dotazem, kde bych našla slečnu F………. Blonďatá HR, která se mi představí jako Julča, se objeví vzápětí a dovede mě k vysokému kulatému stolku v kuchyňce. Na bílé zdi kolmo ke kuchyňské lince se ství černý nápis: „Whenever you find yourself on he side of the majority, it is time to pause and reflect. Mark Twain“ Haha, tak to jsem tady evidentně správně. 😀

Teprve kamenná tvář příchozivšího šéfa obchodního oddělení projetku Active Pass mě začne postupně přesvědčovat o opaku. Chladně se mi představí, přičemž mi pevně stiskne ruku a pak pouze pronese: „Tak se ptejte.“ Cítím se mírně zaskočena. Dle mých předchozích zkušeností z pracovních pohovorů bych totiž očekávala, že bude nejprve mluvit on. Ovšem zamračený pán na druhé straně stolu na mě pouze několik vteřin upřeně civí a čeká, co ze mě vypadne za moudra. Následně, po nekonečné chvíli ticha, začne nervózně tikat očima a klepat propiskou o stůl. Tím mi dvakrát nepomůže. Vydám ze sebe pár prapodivných zvuků, načež nademnou tento milý pán zlomí hůl a začne mne zasypávat otázkami. Co víte o naší firmě, o programu Active Pass? Z jakého důvodu se ucházíte o tuto pozici a proč si myslíte, že se na danou pozici hodíte? Klasické otázky. Začnu stručně papouškovat informace, které jsem si včera pročetla na webu, načež se dočkám pouze přezíravé odpovědi: „No, to jste si toho tedy přečetla hodně.“ Přičemž se na jeho doposud strnulé tváři na okamžik objeví ironický úsměv.

„Dobrá,“ pokračuje s vážným výrazem ve tváři „když si tedy myslíte, že jste dobrá obchodnice, prodejte mi tento kelímek.“ ukáže na plastovou sklenici s vodou ležící na stole před ním. Zhluboka se nadechnu a začnu přemýšlet. Avšak žádný z nápadů, který mi v tu chvíli projde hlavou, se neodvážím vypustit do světa. Další dávku „povzbudivé“ reakce bych už totiž pravděpodobně nerozdýchala. 😀 Tudíž se mnou „sympatický“ pán s díky rozloučí a já se za Julčina doprovodu odebírám k odchodu. Než se s Julčou rozloučíme, ještě prohodíme pár vět a ona slíbí, že mi dá, po poradě s Mr. Pokerfacem, nejdéle do zítřka zpětnou vazbu. Ta bude stát nejspíš zato, ušklíbnu se v duchu a odeberu se k odchodu.  Tedy, takhle mě vyvést z míry se už hodně dlouho nikomu nepodařilo..:-O

Zpět do firmy dorazím krátce po půl jedné. Evík do sebe u stolu zběsile háže zbytky svého superzdravého oběda skládajícího se z červené čočky, quinoi, lilku, mrkve a kdovíjaké další zeleniny. Tlačí ji čas, nebo tedy spíše její platonická láska a zároveň noční můra pan H. z Novidonu, který netrpělivě čeká na prosincový report. Evča tvrdí, že se do něj musela nejprve platonicky zamilovat, aby firmu tohoto vrtošivého jedince mohla začít účtovat. Svůj hněv a rozčílení nad jeho výmysly a nesmyslnými požadavky totiž přebije svou horoucí láskou k jeho maličkosti. No, halt každý si svou práci snažíme zpříjemnit jiným způsobem.:D

„Tak jaks dopadla Ďube?“ otáže se mě moje milovaná kolegyně a oplachuje přitom hlávku salátu, který si oBvykle dopřává nastřídačku s kedlubnem coby dezert. „Totální propadák Evouši…“ zakroutím hlavou a převyprávím jí celou dopolední hororovou story. „To bude dobrý zlatí.“ pronese Evča držící misku salátu v ruce, právě když procházíme kolem „Skříňky hříchu“ holek z Payrollu. Evík v cuku letu zapomene na svůj zelený dezert a jakoby v tranzu přistoupí ke skříňce a čapne čtyři čokoládové bonbóny – dva pro mě a dva pro sebe. Výčitky jsou vždy menší, jsou-li sdílené, že. 😀

Své lososové rizoto si vychutnám u počítače. Musím se totiž připravit na svou poslední schůzku s Attilou, majitelem malé konzultační Maďarské firmy, kterou jsem podědila po Evíkovi. Náš nejoblíbenější klient, který nás při každé speciální události zahrnuje dárky typu Tokaj. Lahodným vínem, které mi bude chybět možná ještě víc než on. 😀 Poté, co si projdu a vytisknu všechny podklady ke schůzce, do níž zbývá ještě půl hodina, přihlásím se na chvilku do svého mailu na seznamu. K mému překvapení tu na mě čeká zpráva od Julči, v níž stojí: Ahoj Veroniko,na základě našeho dnešního pohovoru bych Tě moc ráda pozvala do našeho bootcampu na roli Obchodní zástupce pro České Budějovice. Navrhuji termíny příští týden v úterý 16.1. a ve středu 17.1. V úterý bychom začali dopoledne v 11hod. Níže Ti posílám ofiko pozvánku. Prosím o zpětné potvrzení, zda můžeš navrhované termíny a o zaslání potřebných údajů. Děkuji moc. Julie

No tak to bychom měli. Let the party begin…:D

DENÍK ZAČÍNAJÍCÍHO OBCHOĎÁKA

DENÍK ZAČÍNAJÍCÍHO OBCHOĎÁKA
Buďte první, kdo ohodnotí tento recept vložením komentáře!
Vytisknout

Děkujeme za vytisknutí receptu.

Najít více receptů k http://fitwithvero.cz

Leave a Reply

Děkujeme za hlasování! Prosím, vložte svůj komentář k potvrzení svého hlasu.