Wednesday 2.7.2014

Bleskově spakuji poslední věci, vytáhnu foccaciu z rozpálené trouby a pak s mumísovo pomocí vyměním kolečka od mojich drahých inlinů. Odmítám odletět bez nich, stačí že se s těžkým srdcem musím rozloučit s mým nejbližší přítelem – orbitrekem. Jsem tak trošku závislák, probouzím se pravidelně každé ráno kolem páté hodiny, abych si mohla zašlapat… Co si kruci počnu celý rok v Anglii..?!:D

Krátce před jednou mě vyzvedávají holky. Nabídly se, že nás hodí na letiště. Na oplátku jsem upekla malinový cheesecake a připravila nějaké dobroty, rozlučková žranice nás nemine…:) Během loučení s mamkou mám co dělat abych zadržela pláč… Vezmu to radši šmahem. Mamka takový problém nemá, spolu s mým odjezdem jí myslím padá těžký kámen ze srdce..:D Nejinak je na tom taťka se kterým se loučím o několik minut později na firmě. V tom spěchu mu úplně zapomenu podstrčit moji kuchařku, kam jsem si od každého z mých kamarádů a nejbližších příbuzných nechala napsat nějeké srceryvné věnování..:D Ať mám nad čím uronit slzu během letu..:D

Romču nabíráme vzápětí. Stojí s mamkou před vchodem Igy, obě oči opuchlé a ubrečené. Uděláme pár rozlučkových snímků a vyrážíme směr Praha.

Za necelé dvě hodiny už sedíme na trávníku na Divoké Šárce a ládujeme se jak kdybychom měsíc nepozřely sousto. Na naši velkolepou rozlučku brzy doráží i Kiki s Market. Začíná pršet. Schováme se v Mekáči a začínáme polemizovat o možných strastech, co nás mohou v Anglii potkat. Hlavním bodem našich obav se stává náš nový, doposud pouze virtuální kamarád Adam. Holky mají celkem dost bujnou fantazii, jež Adama vykresluje div ne jako sériového vraha…:D Necháme se trošku vystrašit, ale naše obavy opadnou, jen co přistaneme na letišti v Gatwicku. Brusle naprané v příručním zavazadle mi kupodivu prošly, uffff! 🙂

Romísovo první let proběhl skvěle. Dokonce jsme skrz letušku obdrželi nemravný dopis od jednoho spolucestujícího – prý jestli nechceme strávit první noc naší cesty v Londýnské Hiltonu, v jeho společnosti…OMG! Během letu se skamarádíme s naším sousedem. Je to mladý kluk, kolem 25 let. Nadšený cestovatel. Jeho vyprávění nás dost povzbudí a oprostí od spousty obav a strachování…:) Pročítám si kuchařku a věnování od mých nejmilovanějších kamarádů, ségry, mamky a dědyho… Neubráním se slzám.. Hlavně u dědyho a mumísovo věnování a především Kikoušovo dopisu.

Po příletu do Gatwicku musíme řešit dost nepříjemnou věc. Romči kufr dorazil tak trošku v podroušeném stavu. A sice bez horního úchytu. Ve společnosti jedné Češky, jež má stejný problém, vyrážíme na informace a následně řešíme reklamaci.

Adam na nás netrpělivě čeká v hale. Uvítací cedulku už odhodil a je celkem nerudný. Nadšení z našeho příjezdu jaksi nedává znát…:D Následně zjišťujeme, že náš přílet je mu absolutně volný. Má totiž zcela jiné starosti – zabouchnul se až po uši. Její jméno je Sára. Sympatická drobná Španělka. Vzhled andělíčka, s ďáblem v těle – jak nám později Adam sdělí…:D

Po zhruba půlhodinové cestě autobusem, kolem jedné hodiny ranní, konečně vystupujeme v Brightonu. Z autobusové zastávky je to přibližně deset minut pěšky. Brzy se před námi objeví velká cihlová budova s nápisem Journeys – vítej nový domove!:)

Otevřeme staré zelené oprýskané lítačky a vejdeme do společenské místnosti. U jednoho ze stolů sedí mladý černoch s výraznou Španělkou. Nadšeně nás zdraví – ztěžka vykoktáme nějaký ten pozdrav..:D Pak v doprovodu Adama a drobného Inda, který se nám představí jako Daren vystoupáme po točivém schodišti do posledního třetího patra.

V pokoji nás čeká vychlazená flaška šampaňského. Ády myslel na všechno. Přiťukneme si, prohodíme několik vět s Darenem – pár našrocených frází..:D Pak hodíme rychlou sprchu a zachumláme se do novotou vonících peřin. Ády je největší zlato. Několik týdnů zpět se nás ptal na nejoblíbenější zvíře a barvu. Romča má barevné povlečení a na jejím polštáři leží malý plyšový tuleň. Já se přikryji jasně zelenou peřinou a můj delfínek doráží poštou o den dýl. Nemůžu se dočkat až vydělám první peníze a budu moct Áďovi připravit nějakou dobrůtku, na revanž. Gooood first night!:)

 

Thursday 3.7.2014

Probudíme se okolo deváté, nacpeme do sebe pár sušenek, které jsem původně pekla pro Aďouše, ale moc se k nim nehlásí, takže nezbývá než abychom se jich ujaly samy…:D O chvíli později nám na dveře zaklepe Daren. Podělí se s námi o zážitky včerejší noci. Svou postel dnešní noc sdílel s vášnivou Španělkou, jež po něm údajně vystartovala a on neměl jinou možnost než jí podlehnout..:D Rozumíme jen ztěžka, tak pořád dokola opakujeme „Sounds good..“ Tahle hláška se brzo stane jakýmsi forklórem brightonských ulic..:D Daren z nás má legraci, z našeho nepřehlédnutelného nadšení, rozplýváme se nad každou kravinou jak kdyby nám bylo pět…:D Nejinak tomu je i během zbytku dne – jůůů mořééé, jůůů rackové, jůůů obchůdky s oblečením, jůů lidiii!:D Adama z nás brzo bolí hlava. Naštěstí má sebou Sáru, takže jdou deset kroků za námi a vrkají jak dvě hrdličky.

Naše první zastávka je v pracovní agentuře. Adamův známý dnes dopoledne bohužel neslouží, takže to musíme nechat na odpoledne. Po krátké snídani na pobřeží ( velká romantika ) pokračujeme směr Job center domluvit si schůzku ohledně Insurance number. Dostaneme instrukce jakým způsobem schůzku domluvit. Ády na hostelu zavolá do agentury, tam nám přidělí jednací číslo a do několika dnů nám pošlou na adresu kde pobýváme dopis datem schůzky. V uvedený datum se musíme dostavit na schůzku a do šesti týdnů nám přidělí Insurance number…

Sára si vytiskne několik životopisů a vydáváme se poptat po práci směr Marina. Tady se nachází spousta restaurací – tudíž velké množství pracovních příležitostí pro nás..:) Do jedné z nich jsem si poslala životopis přes internet a odepsali abych jim zavolala až dorazím.. Na telefonní hovor v angličtině si však vážně netroufám. Lepší bude dostavit se osobně. Sára s Ádym si vymíní trošku soukromí a vydají se společně na oběd do jedné s restaurací. Já s Romčou po mém boku vyrážím roznést pár životopisů a především najít onu restauraci… Netrvá dlouho a stojíme před The Brasserie Fish § Grill restaurant. K mému překvapení už mě čekají – „ The girl from The Czech Republic?“ ptají se.

Zavolají mi šéfa, sedneme si stranou a domluvíme se na zítřek na dvanáctou hodinu. Rozumím ztěží, ale to důležité naštěstí poberu..:D Skočíme s Romčou koupit černou košili, kterou zítra na trial schift budu potřebovat. V obchodě mají jen jednu a zdá se být dost krátká, ale cena je fajn – pouhých 6 liber. Zamluvím si ji s tím, že se zastavím ještě v Primarku a kdyžtak si ji vyzvednu později. Odpoledne Romča vyrazí relaxovat na pláž a já po chvilce bloudění vzdám snahu najít Primark a vydám se pro zamluvenou košili. Poté chvíli poleháváme s Romčou na pláži, pozorujeme lidi okolo. Pobaví nás pohled na dva zamilované chlapíky – růžová dečka, růžové pohárky, šáňo a růžové proužkaté ponožky..:D Ať žije láska – v každém věku a jakéhokoliv druhu..:D

Padneme kolem osmé večerní. Pouštíme si písničky na youtube a oči se nám pomalu zavírají, když se ozve zaklepání na dveře. „Come in!“ vyzveme nezvaného návštěvníka. Ve dveřích se objeví Daren se svojí kytarou. Večer se vyvine skvěle. Daren nám hraje, my zpíváme, pak si povídáme a usneme nakonec až někdy kolem jedenácté, když nás Daren opustí s tím, že jde na recepci započít svoji dnešní směnu. Usneme během minuty…:)

 

Friday 4.7.2014

Ráno posnídáme jogurt s banánama a oříškama a chvíli sedíme ve společenské místnosti a snažíme se konverzovat s ostatními lidmi. Místnost je plná mladých lidí, různé národnosti, většinou Italové nebo Španělé.. Seznámíme se s černochem z prvního dne. Představí se nám jako Ibrahim. Napíšu rychlou zprávu holkám do společné konverzace na FB. Podělím se s nimi o události prvních dní. Pak se převléknu do pracovního, nasadím kolečkáče a s Romči doprovodem vyrážím vstříct první pracovní zkušenosti v Brightonu. Žaludek stažený, ruce spocené a nervózní jako blázen. Rozloučím se s Romčou, která na mě bude čekat na pláži. Tiše závidím.

Marina je od Brighton Pier vzdálená přibližně 15 až 20 minut pěšky. Na bruslích se tam dostanu podstatně rychleji. Vystoupám po schodech a po dřevěné podlaze projdu podél několika restaurací. Před The Brasserie Fish § Grill zastavím, vyzuji brusle, zhluboka se nadechnu a nakráčím dovnitř. Sympatická mladá Španělka jménem Kristina mi ukáže kam uložit věci a pak mě zavede na bar. Představí mi snědého barmana jménem Cameron. Jména zbylého staff v hlavě bohužel neuchovám. Cameron mi ukazuje co a jak. Kde je co uložené, jak připravit kávu, jak mít nádobí, leštit skleničky, připravovat drinky atd.. Dost nových věcí, ale všechno vcelku snadné. K mému překvapení docela i rozumím. Všichni jsou moc přátelští a příjemní. Nervozita ze mě brzy opadá a začíná mě to dokonce bavit. Cameron mě neustále buzeruje ohledně čištění skleniček. „ It´s not clean properly.“ opakuje a vrací mi skleničky na bar. Snažím se je naleštit jak nejlíp to jde a nakonec se dočkám pochvaly „It hasn´t been cleaned better before.“ Poradí mi abych za barem nikdy nestála jak tvrdý Y, ale vždycky alespoň předstírala práci, protože manažer naproti mě bude neustále pozorovat. Dám na jeho rady a za barem se otáčím jak poplašená. „You are very excited Veronika.“ pronese pobaveně Cameron. Trial schif mi vezme pouhé dvě až tři hodinky času. Poté mi manažer poděkuje a řekneme mi, že mi zavolá až mě bude potřebovat. Požádám ho raději o SMS, protože na telefonování si stále netroufám. Rozloučí se se mnou se slovy See you soon, tak doufám že s prací mohu počítat. Ostatní pronesou „Hope to see ya again…“ Sakryš, tady by se mi možná líbilo, doufám že se ozvou.

Venku nazuji brusle a řítím se za Romčou na pláž. Tady jí bohužel nenajdu. Rozhodnu se navštívit další restauraci – Havanu. Další místo z min. stovky restaurací, kam jsem posílala email a jedna z mála z níž mi přišla odpověď..:D Projíždím podél seafrontu, v ruce mapu, ptám se místních kde najdu Duke street, ulici v níž se restaurace Havana nachází. Netrvá dlouho a už vyzouvám brusle před očividně dost luxusní restaurací v malé avšak dost rušné uličce. Přezuji se do balerínek a nakráčím dovnitř. Přivítá mě sympatický snědý chlapík, tipuji mu tak kolem 40ti. Pozve mě ke stolu a začne mi vyprávět o svých úmyslech s touto restaurací. Začátkem srpna ji plánuje zavřít a proměnit ji v klub pro mladé lidi, disko, blázinec a zábava – přesně pro mě, juchůůů!:D Shání mladé nadšence, co by mu pomohli ji rozjet. Domluvíme se na osmou večerní. Posedět u skleničky vína, všechno probrat a domluvit se… Povím mu o Romče, která má sice přislíbený housekeeping u nás v hostelu, ale myslím že tohle by jí zajímalo mnohem víc..:) Řekne mi abychom přišly obě.

Romča sedí na hostelu ve společenské místnosti. Přiřítím se k ní a nadšeně jí začnu líčit události dnešního dne… Chvilku se pozastavíme nad návrhem šéfa z Havany – snad pro nás nemá jiný druh nabídky než je práce servírky..:D Daren nás varuje, úchyláky se to tady prý hemží. Nejsme naivní. Odradit se nenecháme, není co ztratit, kdyby něco zkoušel tak se dekujeme.

V osm hodin nakráčíme do Havany. Ali, jak se nám šéf představí nás usadí u jednoho ze stolků a donese nám sklenku bílého. Pak si přisedne a zopakuje své plány. Domluvíme se tak, že já zítra dorazím na půl šestou na zkoušku a pak uvidí co dál. Jestli bude potřebovat i Romču atd… Představí nám sympatickou, očividně trošku praštěnou Brazilku Azur… Dle jejích gest a prvního dojmu soudím, že to bude můj člověk…:) Ali mi oznámí, že se zítra neobejdu bez bílé košile a uzavřených černých bot. Bezva, opět mám za co utrácet…:/

Jelikož jsme toho v průběhu dne moc nepozřely, dvojka bílého nám rychle stoupne do hlavy a začínáme bláznit, tlemit se jak dva dementi a pošťuchovat se s Azur. Ta nám na stůl dopraví misku oříšků a ptá se jestli chceme ještě víno. Nechceme být za sociny, takže víno odmítneme a velkým přemáháním necháme misku oříšků nedojezenou…:D Ali venku pokuřuje, rozloučíme se s ním stylem highfive, když nám chce podat ruku, kouká trošku překvapeně. Tím spíš když se následně spletu a pronesu – So yesterday at half past five místo tomorrow…:D

Příjemně načatý se vydáme utratit pár liber za flášu vína. Nejlevnější je červený za 3,50 – sounds good…:D Vydáme se směrem na pláž. Začíná se nám chtít na záchod. Suverénně nakráčíme do hotelu Old Ship na pobřeží. Na chodbě potkáme partičku rozhýřených slečinek, které slaví rozlučku se svobodou jedné z nich. Ptáme se na záchody, bloudíme, nakonec se nám po nějaké době podaří je najít. Cestou ven se zatouláme do jakési zasedací místnosti, kde očividně právě skončil raut. Jeho účastníci k naší radosti evidentně nebyli moc hladoví..:D Nacpeme si kabelky vším možným i nemožným a vydáváme se hodovat na pláž..:D Usalašíme se na cihlové zídce na pobřeží a cpeme do sebe tousty, sušenky i ovoce, jak kdybychom měsíc nic nepozřely..:D Smetanový dezert s jahodami bohužel nepřežil – Romča ho má rozpatlaný všude v kabelce…:D

Na hotel se dostaneme někdy k jedenácté. Chvilku posedíme s ostatníma ve společenské místnosti a rozhodneme se vyrazit někam na párty. S Romčou a Sárou se prostřídáme v koupelně, uděláme ze sebe lidi a vyrážíme..:)

Začneme v malé hospůdce přes ulici. Je tu plno. Triviani ( ve skutečnosti Tiziano, ale s Romčou jsem si ho přejmenovaly ), mladý Ital, který je tady na pár dní, nám objedná víno. Pijeme, bavíme se, tančíme. Daren je nějaký zpruzený, svěří se mi, že se mu zalíbila Romča, která vesele konverzuje z Trivianim a Daren evidentně začíná žárlit. Romča a Triviani se od sebe neodtrhnou celý večer. Pěkně se nám rozkecala holčina..:D

V půlce noci procházíme deštivým městem a hledáme klub, který by se nám zalíbil. Do žádného nás však nepustí, jelikož jsme zapomněli občanky. Vrátíme se na hostel. Chvilku posedáváme dole, jsem už dost unavená, rozloučím se s ostatníma, na pokoji do sebe nacpu všechny sušenky, které jsem upekla Adamovi, zblajznu ještě půl čokošky od Kiki a spokojeně usnu..:D Avšak ne na dlouho. Probudí mě Romča s Darenem, kteří někdy kolem 4 ranní dorazí na pokoj ve značně podnapilém stavu. Zdá se, že Daren trošku blouzní, jelikož ze sebe bez špetky studu shodí veškeré svršky a nakráčí překvapit Romču do koupelny…:D Odtud se ozve pouze výkřik, Romča jistě překvapená je, ovšem rozhodně ne příjemně…:D Koupelnu nechá Darenovi k dispozici, ovšem bez svojí přítomnosti…:D Tenhle zážitek nám nějak nemůže dát spát, štěbetáme, tlemíme se a Daren nás opakovaně z horní části palandy prosí abychom ztichly. To však bohužel není v našich silách…:D Usínáme za doprovodu kohoutího kokrhání..:D

5.7.2014 Saturday

Probudím se s výčitkami a pocitu těžkosti v oblasti žaludku. Moje běžné ráno po akci…:D Daren se vyhrabe z postele, nasouká své nahé tělo do džínů a trička. Včera vypadal suverénějc chlapec…:D My s Romčou ještě chvíli poleháváme, píšeme hromadnou zprávu holkám na fb a dáváme se dohromady po náročné noci. Kolem desáté se vykopeme dolů na snídani. Zásobičky z našich domovů došly, takže se chystáme jít něco nakoupit. Dole nás však překvapí nádoby s lupínkami a čokapikem, mléko, tousty, máslo a marmeláda. Takže ode dneška za snídani ušetříme, juchůůů.:D Včera večer nám mimochodem volala jedna Slovenka, kterou jsme poznali v jedné z restaurací kam jsme nesly životopis, takže v pondělí se máme dostavit na zkoušku. Jde o italskou restauraci Donatello. Jde to líp než jsme čekaly, pracovní nabídky se hrnou jedna radost…:D Celé dopoledne brouzdáme s Romčou po městě, objevujeme   nejrůznější krámky a zabloudíme na místní trhy. Povídáme si s místníma, oslovujeme kolemjdoucí. Naše nadšení nás zkrátka stále neopouští. V jedné z uliček nedaleko našeho hostelu objevíme skvělý obchůdek – DIRTY HARRY. Milion božích stylových věcí. Jelikož máme hluboko do peněženky koupíme každá pouze jeden šátek. 3 libry dohromady za oba. Ten Romči je drobet natržený tak ho dostane za libru. Nakoupíme rýží, rajčata a korma omáčku. Pak se vrátíme na hostel, uvaříme si oběd a chvilku se povalujeme a procvičujeme fráze do restaurace. Dneska mě čeká další trial schift v Havaně. Z restaurace The Brasserie Fish § Grill se zatím neozvali, tak myslím že to bychom měli uzavřené…:D No co, Havana mě beztak láká mnohem víc. Ovšem že bych se tam dneska těšila se říct nedá. Romča mi nabídne doprovod. Neodmítnu. Bok po boku vyrážíme směr Duke Street. S žaludkem na vodě staneme před mým dnešním působištěm. Romča mě třikrát poplive pro štěstí, obejme a já vyrážím vstříct novému „dobrodružství“.

Azur mě přivítá placákem „highfivákem“, jako stará známá. Pak mi představí mladou Polku jménem Paulin, která mě zavede nahoru do šaten a provede mě po restauraci. Pak mě „předá“ zpět do Azuřiných rukou. A začíná zaškolování. Nejprve mi na obrazovce ukáže jednotlivá čísla stolů, pak sekci jednotlivých drinků a zběžně celkový systém objednávek a chodu restaurace. V angličtině je to vážně maso. Snažím se to všechno pobírat a chvílemi se cítím dost zoufale. To ještě nevím, že budu také muset obsluhovat zákazníky a prostě fungovat jako „plnohodnotná“ číšnice. Do toho ještě nespokojenost s mým oděvem. Bílá košile, kterou jsem si koupila, bohužel neodpovídá Aliho představám. Krátké rukávy, poslední knoflík nad prsy a balerínky – nepřípustné! Jeden z postarších barmanů, jehož jméno si nejsem schopna zapamatovat mi půjčí ponožky s tím, že do příště si budu muset koupit lepší boty a košili jakbysmet. Výborné, evidentně tady celé svoje jmění investuju do ošacení na trial schifty v místních restauracích, odkud se mi následně už neozvou…:D Kravata, kterou jsem vyfasovala mi neustále padá a Paulin mi ji opakovaně upravuje. Jeden z číšníků na baru, celkem pohledný kluk je Čech. Představí se mi jako Michal. Pobídne mě, abych se na něj obrátila kdybych cokoliv potřebovala. Nechci být za lempla tak se radši neptám na nic a spoléhám na to, že to prostě nějak dopadne…:D Většina personálu jsou moc sympatičtí, většinou mladí gayové, jak se později dozvídám od Michala se Zbyňkem. Další Čech co tady pracuje – obklopená Čechy svojí AJ asi dvakrát nezlepším, ale na druhou stranu jsem ráda že je tu mám a můžu se kdyžtak poptat na nejasnosti aniž bych přitom potila krev…:D

Šichta probíhá celkem v klidu, je nadupáno a já se po počátečních stresech začínám celkem aklimatizovat. Dokonce můžu říct, že mě to začíná i bavit. Hosté jsou příjemní, chápaví a personál je taky fajn. Azur mě stále povzbuzuje a všichni se mi snaží pomoct. Systém jsem si docela už zajela, pročítám si drinky snažím se je hledat na obrazovce ve volných chvílích, abych to pak nehledala rok. Později dorazí Ali a představí mi svého bratra – majitele restaurace. Jméno mi bohužel vypadne hned vzápětí co mi ho prozradí…:D Restaurace je celkem dost busy, kolem dvanácté mě Ali zavolá, sedneme si ke stolu a „konverzujeme“…:D Ptá se mě jak se mi tady líbilo – „Do you like it or do you love it?“ „I like it for this time. In future, maybe, I´ll be loving it.“ vypotím ze sebe rádoby důvtipnou větu…:D

Ali mi oznámí podmínky. Teď mě bere pouze na part time – pátek od pěti a sobota od rána od devíti. Příště mám přinést pas, číslo anglického bankovního účtu a insurance number. To se mi teprve bude vyřizovat, takže mu sdělím, že bude k dispozici nejdřív za šest týdnů. BÚ si budu muset založit hned jak to půjde. Vyměníme si čísla a pak se skočím nahoru převléct. Číšník jménem Rafael mi sdělí čtyřmístný kód, který potřebuji vědět abych se do šatny dostala. Opakuju si to a modlím se ať nezapomenu a nemusím se vracet…:D Akorát na sebe hodím poslední svršky, když do šatny nakráčí Michal. Má taky padla. Chvilku sedíme na gauči a kecáme. Dole ještě prohodím několik slov s Alim, rozloučím se s ostatníma a s Michalovým doprovodem vyrážím směr Journey. Na rohu jedné z ulic se naše cesty rozcházejí. Vyměníme si čísla a rozloučíme se. Cestou do hostelu se ještě stihnu stavit v jednom Americkém baru poptat se po práci. Dopo jsme tudy procházely s Romčou a moc se nám líbil. Navíc nějaká prácička po zbytek týdne by se mi celkem šikla. Bohužel mě vykážou s tím, že nikoho neberou. Manažerka je pěkně nerudná husa, takže si u vchodu vezmu alespoň kečup…:D Zejtra se nám na špagety celkem šikne…:D

Romča sedí ve společenské místnosti a volá s Kryštofem. Nadšeně jí sděluji události dnešního večera a ona neskrývá svojí upřímnou radost. Juchůůů bude práce, budou money, bude funny, tralalalaáááá!:D Hladová jak vlk zaskočím ještě do protějšího krámu pro suchary a velký cottage. Slupnu všechno jako malinu a zamířím do betle. Jsem vyšťavená jako citron, ale cítím se skvěle, zdá se že všechno jde jak po máslíčku!:)

 

6.7.2014 Sunday

Sunday mornig bohužel opět není slunečné. Ospalé ráno, slunce schované za mraky a slabě poprchává. Hodíme rychlou sprchu a skočíme dolů na snídani. Déšť brzy ustane, takže se rozhodnu pro dopolední projížďku na bruslích. Na mobilu mi zapípá zpráva. Michal píše, že se mám zastavit v Havaně pro dýžka. Super to bych nečekala, tak snad alespoň příspěvek na erární oblek..:D Domluvíme se s Darenem na odpolední lekci jógy. Rozloučím se s Romčou a vyrážím. Podél seafrontu jsou výborné podmínky pro ježdění, ještě že mám svoje brusličky sebou. Tentokrát se vydám na opačnou stranu než směr Marina a po několika minutách jízdy se přede mnou vyloupne krásná restaurace přímo na pobřeží. Dělat tady by byl sen. Ovšem jít se ptát na práci v kolečkáčích na nohou se mi nezdá jako úplně nejlepší nápad. Všimnu si, že dole pod schody, v kuchyni, si povídají dva chlapíci. Sejdu po schodech a rozhodnu se zeptat raději jich. Poprosím jednoho z nich o email, jelikož sebou nemám životopis. Doporučí mi, že by bylo lepší přijít osobně s vytištěným životopisem. Dám na jeho radu, zajedu pro CV na hostel a spolu s Romčou nakráčíme do restaurace, kde nás přivítá sympatický postarší pán. Převezme od nás CVčka a o pár hodin později nám už volá jakási Slovenka s tím, že já mám přijít na zkoušku v úterý na půl 12 a Romča ve středu ve stejný čas.

Cestou zpět na hostel se zakecáme s mladým, zavalitým, brejlatým chlapíkem jménem Chris. V rámci tréninku a rozvíjení našich jazykových schopností si s ním domluvíme na večer pokec na pláži s něčím dobrým k pití. Píše mi SMS co pijeme, odvětím že víno. Domluvíme se, že každý vezmeme flašku bílého. K našemu překvapení Chris dorazí s prázdnýma rukama..:D Prý pil už předtím na bytě, kam nás následně opakovaně zve. Prý je tady zima, fouká vítr a u něj by to bylo o moc lepší. Prý bychom mohli dát drink tam. Razantně odmítáme. Usadíme se v jedné z dřevěných loděk na břehu moře a kecáme. V průběhu naší konverzace zopakuje nejmíň stokrát svůj návrh jít k němu domů. Zdá se nám to dost podezřelé a opakujeme mu že nemáme zájem, že jsou nám jasné jeho úmysly atd… Slizoun! Začíná mi být zima. Jsem promrzlá jak rampouch. Rozhodneme se jít domů. Chris nahodí, že bychom mohli k němu – pro změnu. Začínám být nerudná. Cestou do hostelu potkáme dva kluky. Jeden z nich nese kytaru na zádech. Evidentně někam spěchají. Značně ovíněná pobízím Romču abychom se připojily, skáču, blázním a jsem trošku mimo…:D Chris ze mě malinko nechápe, ale je mi ukradenej, slizoun. Snažíme se ho setřást, ale je na nás přilepenej jak klíště. Dojdeme do malé, sympatické hospůdky, kde se mladý kytarista chystá vystupovat. Nabídnu mu svou asistenci – zpěvačky…:D Se stoupajícím alkoholem v krvi značně stouplo také moje sebevědomí…:D Bohužel však nejsem žádaná..:D

Sedíme s klukama u stolu, povídáme si a k našemu překvapení nám to docela jde. Přestože naši společníci připomínají kolovrátek, celkem rozumíme. Neodbytný hnusák Chris pořád opruzuje. Ignorujeme ho. Zhruba po půl hodině usoudíme, že je čas jít domů. Rozloučíme se s klukama a za chvilku už zaleháme v našem novém domově do peřin. Na displeji mého mobilu zabliká zpráva. Píše Chris: „Me you and romana could of had nice 3some sex but you are fucking crazy stupid girl!“

OMG! Welcome in the city of perverts!:D

 

7.7.2014 Monday

Poněkud stereotypní, typické ráno. Vstaneme, hodíme si sprchu, posnídáme vločky, posloucháme Darena hrajícího na kytaru a připravujeme se na první pracovní den v Donatellovi. Dle Renatiných instrukcí máme dorazit v džínách, kterým však ani jedna z nás neholduje, tudíž se v našich skříních bohužel nenacházejí. Navléknu modré legíny a Romča černé. Snad to bude pro první den stačit.

Mezitím co si Romča dává ranní spršku na probrání, zapínám PC abych zčekovala novinky na mailu atd… Otevřu skype a vidím, že si mě přidal nějaký cizinec. Nejspíš někdo odsud, pomyslím si a žádost potvrdím. Onen neznámý mi okamžitě volá. Chvíli váhám, ale nakonec to zvednu, alespoň si trochu procvičím jazyk. Ovšem obrázek co se mi naskytne v následujících vteřinách mě vyvede z omylu. Na obrazovce mého noťasu se objeví TA ODPORNÁ VĚC!!!:DD Tak to už je moc i na mě. Zavolám Romču. Dostaneme největší výtlem. Okamžitě to položím. Úchylák na druhé straně mě zkusí znovu vytočit. Položím to. Přijde mi zpráva – Why? :DD Okamžitě si ho mažu a zhluboka se nadechnu. Nejdřív Chris pak tohle, kam sme se to dostaly Romíííí?!:D

Směrem k Donatello restaurant vyrazíme raději s předstihem, protože nemáme potuchy, kde se restaurace nachází. Ve skvělém obchodě All 0,99 pounds and less si koupíme chlebíky a sejra ke sváče.

Chvíli bloudíme ulicemi, ptáme se lidí na cestu, ale každý nás posílá jiným směrem. Nakonec se nás ujme jeden příjemný pán a zavede nás až přímo k restauraci. Poděkujeme, sedneme si na obrubník před Donatellem a pustíme se do naší vytoužené svačinky. Před náročnou rotou musíme nabrat síly. Nedojíme ani první chlebík, když nás procházející mladá blondýnka slovensky osloví jestli jsme ty dvě Češky, které jdou dneska na zkoušku. Oznámí nám, že jedna z nás bude pracovat tady a druhá v další trošku menší restauraci Pinocchio. Romča pokrčí rameny a řekne, že půjde s klidně s ní. Já taky zvednu kotvy a suverénně nakráčím do Donatella. Dneska poprvé nemám vůbec strach.

Dole mě přivítá sympatický, plešatý, mírně zavalitý Ital Mario. Předá mě do rukou mladého, vysokého klučiny, taktéž italské národnosti. Vypadá jako fajn kluk. Provede mě restaurací, ukáže mi šatnu a pak mě pošle do kuchyně, kde si mám dát něco k jídlu. Nemám zatím hlad. Nacpe mi tedy jen sklenici limči a doprovodí mě nahoru na terasu, kde si mám dát půlhodinky rest. U jednoho ze stolů sedí mladý, blonďatý chlapík. Přisednu si k němu a započnu konverzaci stylem What´s your name and where are you from? Bohužel odpovědi se mi nedostane. Pouze pokrčí rameny a omluvně naznačí, že nerozumí. Ticho, které na terase zavládne je mi trošku nepříjemné. Snažím se pokračovat v konverzaci. Odpověd je však pokaždé stejná. „Never mind…“ pronesu. Mlčet však vydržím tak minutu a v tomto duchu pokračujeme dalších asi deset minut než nás vyruší další zaměstnanci. Nebo tedy spíš zachrání. Ti už jsou naštěstí sdílnější. Každý z mých nových kolegů si vychutnává nějakou dobrůtku z místní kuchyně, tudíž změním svůj názor a zaskočím si dolů alespoň pro kuře.

Přesně v půl 1, navlečená do červeného trička s připitomělým nápisem HUNGRY? na zádech a modrou zástěrou omotanou přes legíny, vyrážím do boje. Přidělí mě k zaškolení malé tmavé Španělce jménem Irene. Lítám za ní jak ocásek a připadám si přitom dost přiblble. Moje úloha je celkem snadná – vezmu objednávku od číšníka, lístečky roztrhám a rozdělím na bar a do kuchyně. Ty roztřídím podle toho jestli je to starter, main dish, pizza nebo dezert. Kopii položím na bar „pod-manažerce“ Natalli ( nevím jak přesně nazvat její funkci ). Dále se musím naučit čísla stolů, čekovat jídlo, drinky a ty pak roznášet. Ke každému jídlu musím servírovat parmezán, pepř a ptát se zákazníka jestli ho mohu obsloužit. Dále prostírám a sklízím stoly, leštím cutlery atd. Během obědů je to celkem záhul. Připadám si trošku jako robot na baterky. Mario mi několikrát zopakuje ať talíře ze stolů sklízím jen na jeho vyzvání a jinak se mám starat jen o roznášení objednávek a jídel. Kolem druhé třetí největší blázinec ustane a většina staff se vydá poobědvat. Já jsem bohužel k podobné činnosti dosud nebyla vyzvána, tudíž mi nezbývá než kručící žaludek tišit litrama vody…:D Kolem čtvrté mi Irene podá menu ať si vyberu nějakou z místních specialit. Poručím si Risotto Marinara s mořskými plody. S touto nevýslovnou dobrůtkou na talíři se připojím k Mariovi sedícímu u jednoho ze stolů. Povídáme si o práci tady v Donatellovi, ptám se jak dlouho tu dělá a jak je spokojenej, na lidi kolem atd. Rozhovor vskutku na úrovni…:D Mario mi oznámí cosi ve smyslu, že vzhled by jakože šel, takže když se budu snažit, budu pravděpodobně růst – tak doufám, že časem povýším z roznašečky jídel na vrchního ochutnavače, to by se mi líbilo…:D K našemu stolu si přisedne Natalli a počnou z Máriem konverzovat v italštině. K tomu už bohužel nemám co říct, takže si svoje rizoto vychutnám tiše, jako myška…:D Kouknu na mobil. Píše mi Michal, že má dneska volňase jestli bychom nechtěly vyrazit ven. Brnu mu a domluvíme se, že se sejdeme po práci. Šichtička se mi ovšem protáhne víc než jsem myslela. Kolem jedenácté mě Mario pošle na pauzu. Šmátnu si po pizze a usalaším se přímo uprostřed kuchyně na jakýsi pytel. Kluci se diví, že sedím tady. Prej můžu jít do společenské místnosti, kde obvykle všichni jedí. Odvětím mu něco ve smyslu, že dávám přednost pikniku. Natáhnu se pro další pizzu a drze si uškubnu bazalku z pultíku, kde se připravují hlavní jídla. Ozdobím si pizzu bazalkou a bohatě posypu parmezánem. Jsem totiž gurmán!:D Jeden z kuchtíků si všimne jak mi šmakuje a vytáhne z pultu Parmezáno Reggano s tím, že tenhle druh je lepší a nastrouhá mi trošku do misky. Všimnu si bazalkového pesta a bohatě si naberu na lžíci. Když tohle všechno zajím vanilkovou zmrzlinou a navrch do sebe nacpu chlebík s česnekovou pomazánkou, otáže se mě mladý Slovák jestli náhodou nejsem těhotná. To vzhledem k mému několikaměsíčnímu celibátu naštěstí nehrozí, prostě mi jen chutná…!:D

Směna se protáhne až někdy do půlnoci. Musíme zametat, přendavat stoly z venku dovnitř a čekat až poslední zákazníci konečně zvednou zadek a půjdou domů spát. Mario mě vyzve zamést ještě přední vchod. Spolu s dalšíma dvěma kumpánama se usadí na lavičce a komentují moje uklízecí schopnosti, ujišťuji je, že jim by to s koštětem v ruce nepochybně slušelo víc. Po pár minutách rezignuji a předávám štafetu. Usadím se vedle Mária a natáhnu si unavené nohy před sebe. Udiveně se mě zeptá na velikost mých chodidel. Vysvětluji mu, že mám vážný problém sehnat obuv v dámské sekci, protože mám děsně dlouhý palec. Sdělí mi, že má stejný problém při výběru kalhot, kvůli délce raději nejmenované části jeho těla…:D OMG, téhle informaci bych raději nerozuměla…:D

Krátce po dvanácté zavíráme. Sbalím si věci, hodím se do gala a napíšu Michalovi, že za deset minut budu ready. Ještě mě čeká interview s manažerem JP – mimochodem, docela dráček, akorát se obávám že teplej dráček…:D Z rozhovoru s ním jsem trošku nervózní, protože jsem se přes den bavila s klukama a ptala jsem se jich, jestli si myslí, že bude možné se s JP domluvit, abych byla v pátek a v sobotu off. Na sobotu prý můžu rovnou zapomenout. JP mi sdělí pracovní podmínky, všechno ohledně peněz atd.. Rozumím mu sotva půlku, jsem totálně vyšťavená a neschopná jakékoliv konverzace, natož v angličtině. Nakonec ze sebe vypotím jen souhlas s podmínkami a oznámím mu, že vzhledem k tomu, že jsem dorazila před pár dny, mám toho hodně co zařizovat a proto nebudu teď o víkendu schopná pracovat. Ale slíbím, že všechny další víkendu mu budu k dispozici. „Are you sure?“ zeptá se mě. Řeknu mu že stopro jo, že musím jen vyřídit insurance number a všechny ty věci okolo. Pozastaví se nad tím, co bych asi tak v sobotu chtěla zařizovat ohledně IN, když tam mají zavřeno…:D Trošku jsem se do toho zamotala, ale nakonec mě pustí s tím, že mám dorazit zítra na dvanáctou a končit budu v pět. Další směna ve čt celý den jako dnes a pak se uvidí. První výplata bude v pondělí. Úúúúáááá, už se nemůžu dočkat až uvařííím!:D

Vyjdu ven na ulici a brknu Michalovi. Ten mě vyzvedne za pár minut. Projdeme podloubím a zahneme doleva. Následuji ho do útulného klubu, kde jsou všehovšudy tři zákazníci sedící na baru. Zbyněk, Michal a jejich kamarád. Sednu si na barovku mezi ně a Michal mi nechá přistavit drink. Výborný koktejl s malinami dneska bohužel nejsem schopná ocenit, mnohem víc by mi bodla postel. Rozebírám s klukama moje dilema. Nechat se zaměstnat v Donatellu by pro mě bylo pohodlnější. Stálý a jistý příjem, celkem snadná práce, do začátku myslím ideál. Ale bohužel to nelze spojit s prací v Havaně, kde by se mi líbilo tisíckrát víc. Hlavně pak v tom klubu. Jenže by to byly jen dva dny v týdnu, což znamená podstatně méně peněz. Pak v srpnu 14 dní zavřeno a kdoví jak by to nakonec dopadlo. Bojím se abych nevybírala a pak nakonec nezůstala bez práce. No budu si to muset rozhodnout sama.

Bar opustíme kolem jedné, kluci pokračují dál, ale já jsem hin. Na pobřeží se s nimi rozloučím a zamířím směr hostel. Romča mi už několikrát strachujíc se volala. Prý se malá stresovala a ptala se furt dokola Adama s Darenem jestli mi nemá jít naproti, Kufín…:)

Na pokoji se sesypu do postele, jen co dokončím bleskovou hygienu. Jsem úplně napokraji svých sil a v minutě usínám.

 

8.7.2014 Thuesday

Oči rozlepím krátce po desáté. Venku je pro změnu pod mrakem, což dneska celkem přivítám, protože od dvanácti dělám. Alespoň nebudu muset Romísovi závidět její opálení, pomyslím si zlomyslně…:D Po snídani chvilku posedáváme dole ve společenské místnosti. Je tady spousta nových lidí, tak se pokoušíme o konverzaci. Ukáže se, že skupinka mladých Italů, sedících s námi u stolu, jsou docela fajn kluci. Kecáme celé dopoledne. Jeden z nich, Gabriel, se nám svěří, že už dva měsíce marně hledá práci. Roznesl prý snad stovku životopisů a reakce žádná. Je přesvědčený, že v tom hraje roli jeho vzezření – casual styl, tetování a několik piercingů. Trapný!!:/ Je mi ho líto. Prašule mu pomalu docházejí, takže to tady balí a jede zkusit štěstí do Amsterdamu. Tak třeba ho někdy zajedeme navštívit…:)

K našemu stolu si přisedne Ibrahim – 32-letý černoch z prvního dne. Mimochodem v životě jsem neviděla ukecanějšího a sebevědomějšího člověka…:D Ale je s ním celkem sranda, jsme podobně střelení. Styl konverzace s ním nejlépe vystihl Adam: Chvíli se s tebou baví, něco ti říká a když na to odvětíš vůbec neposlouchá a začne mluvit o něčem jiném. Pak zahlédne někoho „zajímavějšího“ než jsi ty, beze slova se sebere a přesedne si k němu…:D Z jeho sáhodlouhých litanií a proslovů tady začínáme mít všichni bolehlav…:D Byl teď na pár dní v Londýně, kde se mu naskytla nějaká pracovní příležitost nebo co. Během své nepřítomnosti mě denně bombardoval zprávami na FB, což by se ještě dalo vydržet. Ovšem když vedle něj sedíte ráno u snídaně, kterou si ještě napůl v polospánku chcete v klidu vychutnat a on do vás hučí jednu anglickou větu za druhou svým otravným hučivým hlasem, je to vážně výživné…:D

Něco málo po jedenácté si skočím nahoru pro pracovní věci a s Romčiným doprovodem vyrážím vstříc dalšímu pracovnímu dni. Dneska makám naštěstí jen do pěti.

Skrz mraky začíná prosvítat sluníčko. Ou nou…!:D Máme skvělou náladu, cestou poskakujeme, vejskáme, zpíváme si a děláme kravinky. Lidi kolem na nás koukají jak na blázny, ale je nám to dost volný, protože nás tady zatím nikdo nezná. Není tudíž třeba krotit svůj temperament…:D

Cestou se zakecáme se sympatickým postarším pánem. Takový bláznivý cestovatel. Tipuji mu tak kolem padesáti, šedesáti.

Do práce dorazím se čtvrthodinovým předstihem, tudíž ještě chvíli sedíme venku na obrubníku. Do restaurace právě přichází jeden z mých šéfů. Romča mě upozorňuje, že si ho všimla už před chvílí cestou do práce. Zrovna když jsem jí předváděla své „raperské“ vystoupení, takže výborné, bude mě mít krapínek za blázna, no co se dá dělat…:D

Skáknu se do šatny převléknout a jdu pozdravit Irene do přední části restaurace. Ta mě následně pošle nahoru na balkón, kde personál tráví pauzy. Mám začít až na půl jednou. Předtím si můžu vzít v kuchyni něco k snědku a půl hodinky relaxovat. Bohatě jsem snídala, takže hladová výjimečně nejsem. Na baru si napustím džus, pozdravím Gianniho a jdu se chvilku slunit na terásku. První stůl opět okupuje můj ukecaný kamarád ze včera. Naštěstí tu dnes není sám, takže hrobové ticho tentokrát terasu neovládne..:D Trošku si povídám s postarším pánem, který právě natírá zdi terasy na bílo. Moje konverzace se však pořád točí kolem základních frází jako jak se jmenuješ, odkud jsi, jak dlouho tady pracuješ, jak se ti tu líbí atd..:D Tudíž zlepšení mých jazykových dovedností se jaksi zatím nedostavuje..:D

Krátce před půl jednou zamířím dolů za Irene. Cestou mě osloví GP ( předtím jsem psala JP, pardóón, mám trošku problém s hláskováním…:D ). Dneska budu pracovat v jiné části než včera, abych se postupně naučila všechny čísla stolů a mohla fungovat jak bude potřeba… Ochotně mi všechno ukazuje, říká jak co dělat a často mě chválí, takže mi začíná být docela sympatický…:D Jen tak ze zvědavosti zčekuji jestli se na jeho prsteníčku skví prstýnek:DD

Během směny se nic zajímavého nestane. Žádné karamboly – narozdíl od včerejška. Zapomněla jsem se zmínit, že se mi večer těsně před zavíračkou, když kluci v kuchyni uklízeli, stala malá nehoda. Když jsem nesla poslední talíře dolů z kuchyně uklouzla jsem na podlaze a hodila nehoráznou krysu – před očima GPho a Maria. Pořezala jsem si dlaň o střepy a narazila zadek jak blázen… Pěkné divadýlko na úvod, co myslíte?:D Kluci mě konejšili tím, že tady není jediný zaměstnanec, kterému by se tohle nepřihodilo. Mario prý uklouzl už třikrát. Z podlahy se totiž během úklidu sundavá rohožka a z mokré dlaždičky se následně proměňují v kluziště.

Krátce před koncem šichty mě trošku nakrkne GP, když mi oznámí, že po téhle kratší směně nemáme nárok na jídlo – takže alespoň uždibnu klukům v kuchyni kus melouna a nacpu se grilovanou zeleninou, kterou zrovna rozdělují do mističek. A čerstvou bazalku k tomu. Mňamky!:D

Do hostelu dorazím něco málo po půl šesté. Romču zastihnu venku před Journeys, konverzujíc s Darenem. Skočím si na pokoj pro noťas a chvíli skypuju s Kiki a dědym. Pak brnknu Michalovi s tím, že ten náš sedánek necháme raději na zítra, protože jsme s Romčou trošku unavené a nějak nemáme náladu…

Večer sedíme dole s Italama z rána. Je sranda. Kluci nás učí nějaké základní italské fráze jako: Grazia, prego, presto, cosa vuoi mangiare, come stai… – využijeme v našem novém zaměstnání…:D

V televizi právě dávají fotbal, takže celý hostel se sesedne u obrazovky. Nám dvěma fotbal absolutně nic neříká, takže mu nevěnujeme pozornost. Děláme kraviny a vtipkujeme. Nevím už v jaké souvislosti, ale použiji „pojem“ MOTHA FUCKA a pak začneme s Romčou polemizovat nad tím co to slovo vlastně znamená. Nechtěně tak urazíme „rastafariánského“ černocha sedícího na gauči vedle nás. Když ho požádám jestli by se neposunul, aby se vedle nás vešel Daren, ( Přičemž použiju tuto ne zcela korektní frázi: Could you pospone yourself? :DD ) sjede mě pohledem vrahouna aniž by mi odpověděl. Zeptám se co má se mnou za problém a on se mě naštvaně otáže, jestli vím co znamená to slovní spojení, které jsem před chvílí pronesla. Snažím se mu vysvětlit, že jsem si dělala jen srandu a vůbec jsem to tak nemyslela. Řekne mi, že už na to zapomněl, ale já vidím že jsem se ho vážně dotkla. Je mi z toho trochu divně. Po chvíli si ke mně přisedne Ibrahim a začne být zase strašně „vtipný“. Začne mít narážky na mou vybledlou barvu, dává svou ruku k mojí a upozorňuje mě, že takovou barvičku nenachytám ani kdybych se usídlila na 14 dní v solárku. Pronesu něco ve smyslu: You are black. Nevím už jak přesně, ale co vím jistě je, že se mi evidentně podařilo podruhé dotknout mojeho nového rastakamaráda, sedícího po mé levici. Tohle už nejspíš nevyžehlím a ani se o to nepokouším. Romča vyprskne smíchy, když jí o tom vyprávím. Myslím že je nejvyšší čas to pro dnešek zabalit a jít na kutě. Dobrooou!:)

uklouznutí

 

9.7.2014 Wednesday

Otevřu okno a z nechutí vykouknu ven do sychravého rána. Obloha je opět pod mrakem, takže můj program zahrnující povalování se na pláži a chytání bronzu zřejmě padá. Krátce po půl desáté obuji brusle a jedu doprovodit Romču do Pinocchia na dnešní odpolední směnu. Chvilku posedím na baru, prohodím pár vět s moldavským číšníkem Vladimírem, rozloučím se s Romčou a pak se vydám na dopolední projížďku podél pobřeží. Dostanu se z rušného velkoměsta plného hotelů, obchodů a restaurací až na samý okraj města, kde se můžu kochat typickými anglickými cihlovými domky. Tudíž cestou zpátky změním trasu. Projíždím jednotlivé čtvrti a vybírám, ve kterém z domků bych se v budoucnu případně mohla usídlit…:D

Zastavím se v Tescu s tím, že nakoupím nějaké ingredience a překvapím Romču se zdravým obídkem. U vchodu mě zastaví ostraha s tím, že na kolečkáčích tam nesmím. Bez okolků je sundám a vyrazím šmejdit mezi regály naboso..:D V hypermarketu strávím nejméně hodinu. Jelikož jsme si s Romčou řekly, že do první výplaty budeme šetřit, rozhodnu se uvařit dobrý oběd z kvalitních surovin avšak za minimální cenu. Za cizrnu, kilo kuskusu, balkánský sýr, rajčata, brokolici a olivy nechám v obchodě všehovšudy 5 liber. A je z toho oběd pro regiment.

U východu mě opět zastaví kluk od ostrahy. Začne na mě plynule mluvit a já jsem schopná pobrat max. každé desáté slovo..:D Doprovodí mě k východu. Dá mi to dost zabrat, ale nakonec pochopím co po mě chce. Vysvětluje mi, že studuje filmovou školu a pracuje na nějakém projektu o mladých lidech, které natáčí. Ptá se kudy obvykle jezdím, že bychom se mohly zítra sejít někde na seafrontu a něco natočili. Souhlasím a domlouváme si sraz zítra na 10 u Brighton Pier. Napíše mi pro sichr email. Doufám jen, že se z něj zas nevyklube další úchylák..:D

Na recepci v hostelu potkávám Ibrahima. Domluvíme se, že se tady sejdeme v jednu a pak půjdeme ven fotit. Hodinku, která mi do jedné zbývá strávím v kuchyni přípravou mojí specialitky. Dám vychladit vínko, navleču leginy, košili, do vlasů si uvážu šátek a na ksichtík si nakreslím cosi připomínajícího obličej…:D Ibrahim se dovalí krátce po čtvrt na dvě, v náručí tousty a jde si teprv připravovat oběd. Dám se do řeči ( teda nevím jestli se to tak dá nazvat..:D ) s Američankou Jessicou. Jelikož je rodilá mluvčí mám větší než velký problém jí rozumět. Zaběhnu si pro zmrzku – Häagen Dazs s příchutí Oreo sušenek. Naše nová posedlost. Hned si pro jednu zaběhnu až tohle dopíšu…:)

Když se vrátím zjistím, že Ibrahimovu pozornost pro tuto chvíli získala Jessica, tudíž se náš výlet nakonec vůbec nekoná..:D Škoda, těšila jsem se, že uděláme nějaké snímečky. No nic alespoň si ušetřím bolehlav…:D

Zaběhnu si nahoru pro noťas a deku. Venku konečně vysvitlo slunce, takže si ji rozprostřu přímo před hostelem. Střídavě sepisuji tyhle řádky a střídavě vystavuji svůj pobledlý obličej sluníčku. Do hostelu právě dorazila banda mladých kluků, rockerů. Vytáhnou svojí aparaturu přímo před hostelem vedle mého stanoviště a začnou hrát. Zaběhnu jim nahoru pro klobouk a s Ibrahimovou asistencí pro ně žebráme almužničku od kolemjdoucích…:D Je to docela sranda a kluci si alespoň pěkně vydělají!:)

Romča mi volá těsně po třetí, že ji akorát pustili z práce. Právě skypuji s dědym, když doráží. Je hladová jak vlk. Vyndám nádobu s kuskusem z lednice, Romča čapne vínko a jdeme dolů poobědvat. Na schodech narazíme na Ádyho, který nás upozorní, že dole v hale je vlastní alkohol zakázaný. To néé, obě už se na to víno třeseme, snad ještě víc než na jídlo!:D

Po obědě chvíli skypujeme s Verčou. Musíme to bohužel vzít šmahem, protože si ještě potřebujeme skočit do Primarku pro džíny. Romču dneska její šéfová upozornila, že už jí tam v leginách nechce vidět a mě GP oznámil, že tohle moje pyžamo je nepřípustné…:D Kiki mi sice včera poslala džíny poštou, ale ty do zítřka jistojistě nedorazí. Tak budu mít alespoň dvoje na střídání.

Než vyrazíme, musím ještě sepsat dopis Alimu z Havany. Rozhodla jsem se, že zůstanu v Donatellu, protože to pro mě bude snazší. Jistý příjem a práce na full-time. Přijde mi nefér nedorazit v pátek bez vysvětlení. Říct mu všechno co chci osobně by byl asi krapínek problém…:D Vysvětlím mu jak se věci mají a omluvím se, že nejsem schopna mu to vysvětlit osobně – ne protože bych se styděla, ale protože moje jazykové schopnosti bohužel ještě nejsou na takové úrovni, abych mu zvládla říct všechno co potřebuji..:D Svoje vysvětlení shrnu na dvě A5 a poprosím Darena, aby mi na to mrknul. Poté vyrážíme směr Primark s flášou v ruce.

„No přesně tohle jsem potřebovala!“ pronese Romča po prvním loku. A já jí flašku div netrhám z ruky, abych mohla taktéž nedočkavě uhasit svou žízeň. Když konečně dorazíme do Primarku, zbývá na dně poslední kapka a my se obě usmíváme jak měsíčci na hnoji..:D

Tady pořídíme džíny za pouhých 7 liber a pak vyrážíme směr Havana. Nemusím připomínat, že značně ovíněné. Ptám se Romči jestli to ze mě nejde cítit. „Don´t worry..!“ odpovídá..:D

Aliho bratra zastihneme před restaurací. Sedí u stolu se třemi přáteli. Ptám se na Aliho. Prý tady dnes není. Podám mu tedy psaní a poprosím jej, jestli by mu ho mohl předat. Zeptá se jestli jde o milostný dopis…:DD Snažím se mu rukama nohama vysvětlit oč jde. Poprosí mě jestli bych mohla přestat máchat těma rukama…:D OMG, musí mě mít za šílence. Spadne mi kámen ze srdce, když restauraci opouštíme..:D Takže to bychom měly..:D

Za výlohou jednoho krámku zahlédneme obal na noťas s úplně totožným vzorem jako jsou Romčiny oblíbené, kytičkaté leginy. Vejdeme dovnitř a ptáme se prodavače na cenu. Poprosí nás jestli bychom si nemohly vzít žvýkačku. Dozvídáme se, že to z nás táhne jako ze sudu..:D Výborné…:D

Někdy kolem deváté dorazíme na hostel. Chvíli sedíme ve společenské místnosti. Ibrahim se asi hodinu snaží připojit na mém noťasu na skype. Marně. Romča s Darenem se „odstěhují“ na chodbu a hrají na kytaru. Já to brzy zabalím a jdu si lehnout. Zítra mě čeká náročný den. Směna od 12ti až do půlnoci. Nakonec usnu až někdy kolem druhé ranní, jelikož půlku noci strávím zaznamenáváním událostí posledních dnů. No to jsem zvědavá jak budu zítra v práci fungovat…:D

 

Thursday 10.7.2014

Otravný budík nás probudí v 9. Z postele se vyhrabeme o půl hodiny později. Prostřídáme se v koupelně, sbalíme věci do práce, posnídáme a pak vyrážíme vstříc dalšímu pracovnímu dni. V Donatellovi je nabito, lidí jak much. 12ti hodinová směna bude zřejmě dost náročná. V kuchyni si nandám rýži s kuřetem v nějaké pochybné omáčce a jdu se naobědvat na terasu. Sednu si ke stolu vedle Anny a Alexe ( oba italské národnosti ). Prohodíme pár jednoduchých vět a pak následuje ticho po pěšině. Všichni začnou konverzovat italsky, tudíž mlčím jako pěna…:D Moje angličtina evidentně nadále zůstane na bodě mrazu. :/

V půl jedné naše pauza končí. Zeptám se GPho, ve které části restaurace budu dneska pracovat a oznáím mu, že v pátek a v sobotu nakonec můžu přijít. ( Havana padla… ) Na schůzku ohledně IN mě pozvali v pondělí na 14 hodinu. Upozorním GPho, aby to bral v potaz až bude vypisovat směny. Přestože mě ubezpečí, že v pondělí budu off, dle rozpisu směn, který je hotový o několik hodin později bych měla pracovat v pondělí od 10 do 22 hod. OMG! Běžím se mu připomenout a on jde zčekovat rozpis. Něco nesrozumitelného zabrblá a já mu z přiblblým výrazem ve tváři naznačím že nerozumím. Obrátí očima a výrazně zvýší hlas: „Listen! On Sunday you’ll remind me!“ Moje sympatie vůči jeho osobě jsou ve vteřině tytam. „OK, I’ll remind that!“ odpovím mu stejným tónem a vydám se sklízet stoly.

Vyšťavující směna se pomalu chýlí ke konci. Dnes jsem měla na starosti část two hundred. Stoly v popředí restaurace č. 201 – 215. Pracovala jsem s 22letou Slovenkou Klaudií. Dělá tady už přes rok. Její přítel Jura maká v kuchyni. Plánují tu zůstat 5-7 let a během té doby vydělat na barák. Klaudie mi moc nesedí. Zdá se mi dost odměřená a na můj vkus trošku moc sebejistá. V restauraci je už zajetá a dává to dost znát, což působí poněkud nesympaticky. Její post je „waitress“ – bere objednávky od lidí a předává je mě – runnerovi…:D Mou úlohou je v podstatě nekonečné pobíhání kolem dokola. Lepší než orbitrek. Haha, myslím že tady opravdu neztloustnu…:D

Kolem půlnoci se restaurace vyprazdňuje. GP mi poroučí zamést podlahu podél baru a pohodlně se usazuje u stolu vedle Antonia s pohárem zmrzliny v ruce. Antonio je ten nejotravnější, nejnesympatičtější, neustále prudící dědek. A já evidentně nejsem jeho člověk. Při každé příležitosti se do mě naváží a buzeruje. Nelíbí se mu moje výrazné zlaté kruhy. Prý vypadám jak Gipsy girls…:D Když běhám jak nadmutá koza směr kuchyně-stoly-kuchyně-bar a pořád dokola, zastaví mě s tím, že bych měla být víc quickly. To bych ovšem musela mít v zadku vrtuli. Škoda že nemám zdání jak mu tento fakt oznámit anglicky…:D Během zametání posouvám barové židle abych mohla zamést pod nimi. Antonio zvedne oči od své bohaté svačinky a spustí: „ Be quiet, is this your first day?“ Supíííím! Zanadávám si sama pro sebe – ne zrovna potichu…:D Antonio začne něco vyprávět GPmu. Obrátím se na něj se zdviženým obočím, protože předpokládám, že je řeč o mě. „ I´m speaking about someone else…“ pronese mým směrem. Nevšímám si ho. Dodělám si svoji práci, vyndám si kabelku ze skříňky pod schody a jdu se převléknout na záchod. Na schodech zakopnu a rozmáznu se jak dlouhá tak široká. Další představení pro početné obecenstvo…:D Antonio se může potrhat smíchy, vrrrr!:/ Už ať jsem odsud pryč!

Venku před restaurací na mě čeká Alex se dvěma pivy v rukou. Jedno mi podává a jde mě doprovodit. Cestou „kecáme“ 😀 a domlouváme se na zítřek. Mám volno a plánujeme s Romčou večer párty. Slíbím Alexovi, že ho vyzvednu až Romča skončí. Na rohu North Street se naše cesty rozcházejí. Do hostelu dorazím okolo jedné ranní. Romča už chrní. Dám si rychlou sprchu a ulehám vedle ní.

 

Friday 11.7. 2014

Dneska mám volňase, juchůůů. Povaluji se skoro do 10ti. Jelikož tropy se stále nedostavují ( venku prší a je celkem chladno ) a já nudou nevím cobych, pustím se do úklidu. Ády zjevně není zrovna vyznavačem pořádku. Room number six připomíná feťácký squat…:D Šůrování mě okrade o celé dvě hodiny mého drahocenného času. Můj milý spolubydlící pro mě neztratí ani slovo chvály a náháže svoje vyprané prádlo do koutku vedle skříně. Když mu naznačím, že jsem právě uklidila, tudíž bych docela ocenila, kdyby si ty věci naskládal do skříně, oznámí mi, že na to nemá čas. Pak se usalaší v posteli a pustí si Michala Davida. Očividně pro něj představuji velkou autoritu…:D

Mezitím co se Sára sprchuje, rozjíždíme si s Ádym soukromou diskotéku…:D Zapnu mu na Youtube Jacksona a on nám předvede dóóóst dobré taneční vystoupení se striptýzem do půl těla. Natočila jsem ho na Sářin mobil – brzy bude k vidění na FB…:D Já to rozjedu na mojí nejoblíbenější hitovku Scatman World – bez striptýzu a k vidění to nikde nebude!:D

Výraznou část pátečního odpoledne strávíme přehráváním oldies hitovek – Říkej mi, Bílá královna, Snad jsem si jí měl všímat víc, Céčka atd…:D ( Bobís? Vypadá to, že jsem si za tebe našla náhradu…:D Ale pár minut lásky patří pořád jenom nám!;D )

Odpoledne vyrazím na brusle a cestou zpět se zastavím v Tescu. Mám u sebe přesně 7.20 liber. Do košíku naházím kilové müsli, jogurt, banány a flašku vína za 3.80. U pokladny se ukáže, že víno stojí 4,20 a mě přesně 30 centů chybí…:D Obětuji banány. Pitný režim se totiž musí dodržovat!:D Do ovocných müsli, které jsem si slíbila konzumovat pouze k snídani, se pustím už při cestě domů.

Na hostelu si lehnu do postele a zapnu ENGLISH TODAY. Učitelčin monotonní hlas mě v minutě uspí.:D Probudí mě Romča v půl 1 ráno, když se vrátí z práce.

„Jde se na párty!“ křičí rozjařeně. Nejsem si jistá, jestli jsem na nějakou párty nalazená. Nemůžu se nějak probrat a jde na mě lenora. Přesvědčí mě až Daren, který nás vyfešákovaný v košili a tmavých džínách navštíví krátce před jednou. Prý když půjdu zazpívá mi písničku – tomu nelze odolat…:D Dává nám 20 minut. V 1:20 dole.

Odmítám vyrazit do města s tím omastkem co mám ve vlasech. Tudíž si i přes Romčiny protesty, že nemáme dost času, myji hlavu. Na rychlovku do sebe naklopíme vínko z Tesca – větší hnus jsem snad v životě nepila! Romča mě popohání, máme už pět minut zpoždění. Pro mne je však nepřípustné vyrazit mezi lidi s nenalakovanými nehty…:D Frcina…:D

V 1:30 konečně sedíme na baru ve společenké místnosti a objednáváme si pivko s tím, že dopijeme a půjdeme…:D Kolem druhé jsem na mol a liji Sáře do hlavy svá opilecká moudra…:D Podrbeme si po anglicku. Naším hlavním tématem je pochopitelně Ádys, který nám právě pouští české hity na plné koule. Pařímééé!:D

Později začneme konverzovat s Romčou a její nápadníkem Darenem na téma: Verča neumí naslouchat lidem, ale pouze sobě…:D ( Vysvětlení: vždycky když mi Romča začne něco vyprávět jen kývnu, zívnu a vypustím to druhým uchem ven…:D Jsem zvyklá mít svůj klid a doma s našima většinou své pocity a události všedních dnů nesdílíme. U Romči doma to funguje přesně naopak. S mamkou probírají denní dění detailně od snídaně až po večeři a večery tráví společně u televize. Jediné co já jsem schopná s Romčou sdílet je kus žvance a flaška vína…:D

Daren denně cvičí jógu a medituje. Navrhuje mi, abych meditaci vyzkoušela s ním. Prý by mi to mohlo pomoct srovnat můj zmatek v hlavě – neustále přemýšlím nad tisící věcmi a nejsem schopná udržet pozornost. Každý kdo mě zná ví o čem mluvím…:D Darenův návrh mě zaujme, proč to nezkusit.

Sedneme si na stůl do tureckého sedu, lokty položíme na kolena a Daren mi ponoukne: „From now be quiet!“ Vydržíme tak asi čtvrt hodiny. Romča sedící na židli naproti na nás kouká jestli jsme se nezcvokli a znuděně si objednává další pivko…:D Po meditaci se cítím vyhladověle. Skočím si nahoru pro pár müsli a sežeru půl pytle!:D Zkouším volat Michalovi, jestli není ve městě. Nezvedá to.

Při cestě zpět dolů potkám na schodech Romču s Darenem. Ptám se jestli vyrážíme. Daren jde spát…:D Měli prý za to, že už chrním. S Romčou vyrážíme na velkolepou párty století: Přejdeme přes přechod, projdeme dva bloky a nakonec usoudíme, že bude lepší to pro dnešek zabalit. Adam se nám tlemí, když po pěti minutách otevíráme dveře hostelu. Party hard!:D

 

Saturday 12.7.2014

Za celý svůj 25 let dlouhý život jsem snad nezažila nic příšernějšího než sobotní směnu!:/ 13hodinová štafeta s pouhými dvěma přestávkami – kolem páté na oběd a v půl dvanácté na večeři. Děs! Vyleštila jsem tolik cutlerů, že bych za to zasloužila metál a v rychlosti skládání ubrousků myslím v budoucnu nebudu mít konkurenci…:D

Odpoledne mě GP vyšle na bar, abych přičichla k dalším velice obohacujícím činnostem jako je nandavání skleniček z baru do myčky, z myčkny na tácky, napouštění jugů vodou a poslouchání comandatora Sandra.

Sandro mi byl zpočátku nesympatický. Vyhublý dlouhán s kamennou tváří. Přejmenuje mě na Sabrinu, Kristinu, Terezu a nevím co ještě. Já na něj na oplátku volám Seržo.:D I když mě zprvu dost vytáčí a jeho neustále komandování ( Veronica turbo, turbo, quickly, quickly ) mi drásá moje slabé nervy, ke konci směny jsou z nás vcelku dobří kamarádi. Padli jsme si do noty. 35 letý Sandro se mi svěřuje, že ve 4 v noci odlétá do Itálie na 4 dny, protože jeho mamka slaví 60 narozeniny. Usuzuje, že na ty tři hodiny nemá cenu zalehat a zve mě k sobě domů na soukromou párty u sklenky šampaňského. S díky odmítám!:D

Sandro mi podává dva obří pytle odpadků, abych je donesla downstairs. „Certainly Comandatore!“ odpovídám. Následně mi podá koště abych zametla za barem a odebere se upstairs doplnit zásoby flašek. Rozhodnu se, že použiji raději smetáček s lopatkou, protože smetákem mi to jde špatně. Poprosím kluky v kuchyni o „Pompino“ ( dle Gianniho instrukcí lopatka italsky ). Kluci vyprsknou smíchy a vysvětlují mi, že Pompino je část mužského těla užívaná k močení…:D Great!:D

Když se Sandro vrátí ze shora a zří mou snahu pečlivě vysmejčit podlahu za barem pomocí smetáčku a lopatky pronese s kamennou tváří: „Veronica, in this way you will be finish tomorrow morning!“:D pobaveně se zasměju, můj kolega je celkem funny!:)

„Are you OK Veronica?“ optá se mě GP opírající se o dřevěnou desku baru. Je zvědavý jak se mi líbila práce pod Sandrovým vedením. Odpovídám že to šlo – na nic obsáhlejšího se bohužel nezmůžu…:D Ptá se jestli jsem se do Sandra nezamilovala. Odvětím mu že opravdu nejsem interested…:D „Never say never!“ pronese GP, mrkne na mě a odkráčí.

Na hostel se doplazím z posledních sil. Cestou procházím kolem Richardova domu, ( manažer hostelu Yourneys ) kde zrovna probíhá velká párty. Kluci mě z balkónu pobízejí ať se k nim připojím. Zmohu se akorát tak na „Sorry I´m tired!“ a trmácím se do postele. Usínám vedle Romči, která je taktéž na pokraji svých sil. Začínám uvažovat zdali opustit práci učetní nebyla chyba.

 

Sunday 13.7.2014

Vzbudíme se v osm, absolutně přetažené. Bolí mě celý člověk, chodidla totálně otlačená. Kouknu na sebe do zrcadla. Vypadám příšerně. Vlasy jeden hustý dred, rozpatlanou řasenku po očima ( večer jsem neměla sílu se odlíčit ) a jsem vybledlá jak stěna. Umyji si hlavu, udělám že sebe člověka ( v rámci možností..:D ) a vyrážím otročit směr Donatello. Jediná věc, kterou jsem v mé práci schopna ocenit, je pohled na GPho…:D V bílé košili s modrými vzorky vypadá celkem k světu. Opálená tvář, černé oči, výrazné obočí a pleška. Postava nic moc – skrček s ledvinkou na břiše…:D Ale charizma mu nelze upřít. Když s Annou skládáme u stolečku ubrousky a drbeme, shodneme se, že GP má ten nejpřetvářkovější úsměv světa. Vždycky když uvádí zákazníky do restaurace roztáhne koutky úst od ucha k uchu a vycení zuby. Typický americký úsměv, zdá se jako by mu na té jeho tváři přimrzl…:D Zeptám se Anny na její názor na dědka Roberta ( předtím jsem ho zmiňovala jako Antonia, moje paměť na jména dvakrát neslouží, pardón…:D ) Odvětí, že ho nemusí, stejně tak jako zbytek vedoucích pracovníků…:D Dozvídám se, že Anna přijela do Brightonu v květnu s ím, že si chce zlepšit angličtinu. Nemusí mě upozorňovat, že tady v tom italském blázinci svou touhu zřejmě nenaplní. S mojí angličtinou to vypadá nejinak. V práci nemluvím, protože nejsem na pozici, kde bych mohla komunikovat se zákazníky. O přestávkách si také nepokecám a celou půl hodinu jen poslouchám otravné italské žvatlání…:/ Myslím, že bych se měla začít poohlížet po jiné práci, jinak se budu cítit jako negramot do alelujah.

Dneska je oproti sobotě docela klídek, ale i tak dost busy. Nezastavím se až do osmé večerní, kdy mě GP konečně posílá domů. Romču v Pinocchiovi propustí o hoďku dříve. Sedí dole s našima italskýma kamarádama. Já nemám náladu na nikoho – obzvláště italské národnosti. Tudíž se s nimi pouze pozdravím a odeberu se relaxovat na pokoj. Na mobilu mi zapípá zpráva: „Hello cheq girls… which one of u to come and suck my big nice cock tonight?;))“ :DDD

OMG, umííírááám!:D Trošku silná káva pro jeptišku jako jsem já!:D Na displeji Romčina mobilu se rozsvítí tatéž SMSka. Vyděšeně mi to přiběhne oznámit nahoru na pokoj…:D Poté co dáme zprávu přečíst Darenovi s Adamem, dobírají si nás při každé příležitosti: „Veronika? What about going to upstairs and improve your English?“:D A tohle poslouchám pořád dokola…:D

Zhruba do jedenácti sepisuji řádky do blogu a pak usínám. Romča dělá Darenovi společnost dole na recepci až do jedné ranní, kdy mě probudí svým hlasitým příchodem. Zdá se, že se nám tady rodí nová známost. Or brekeke heeej at least!:D Kdoví, třeba se z Darena vyklube Romči osudová láska, kterou by dle výkladu karet od Káti měla potkat právě tady v UK…:) A Veroch bude jejich věrným, oddaným křenem…:DD

Monday 14.7.2014

Dnes nás čeká schůzka na Job centre ohledně přidělení Insurance Number. GP mi proto posunul směnu až na pátou odpolední, tudíž celé dopoledne trávím povalováním se na pláži. Na brightonské obloze se konečně objevilo slunce. Je úplně jasno, bez mráčku.

Po půl druhé vyzvedávám Romču v Pinocchiovi a krátce před jednou už sedíme u stolečku v Job centre a diktujeme svoje iniciály. Chtějí po nás kopii pasu, telefonní číslo, adresu atd… Oznámí nám, že na IN si budeme muset počkat zhruba 6 týdnů.

Jelikož lidé dnes zjevně nejsou vůbec hladoví a restaurací zavládl nezvyklý klid, můj pracovní den se nese ve znamení skládání napkinů a čištění cutlerů. Velice výživná směna today…:D

Krátce po dvanácté zavíráme. Před hostelem mě přivítá Ády a vrazí mi do ruky sklenku Bacardi. Nepohrdnu…:D S Romčou skákneme do obchodu pro vínko, které nám pomůže hodit se po rušném pracovním dni zase zpátky do klidu. Stává se z toho taková naše tradice. Flaška bílého = lék na všechno!:D Jen se trošku obávám, aby se z nás tímhle stylem do několika měsíců nestaly alkoholičky…:D

Hodíme si rychlou spršku, něco obstojného na sebe, flášu vínka do sebe a píšeme Michalovi, kam za nima máme dorazit. Odpovídá, že čekají ve Fishbowlu a popisuje mi cestu. Silně ovíněné bloudíme uličkami a ptáme se lidí na cestu. V místech kde se zhruba domníváme, že by se mohla hospoda nacházet se Romča rozhodne oslovit kluka stojícího před jednou z okolních hospod.

„Excuse me, Can I ask you….“ spustí Romča a tmavolasý kluk na ni jen udiveně zírá. Krátce na to nám dojde, že je to Michal a hospoda před kterou stojíme nese název Fishbowl…:D No mě picne, měly bychom ten přísun alkoholu vážně omezit…:D

Vejdeme do hospody, objednáme si pivko a Míša nám představí Olivera, svého spolubydlícího. Oliver je také Čech, takže máme možnost konečně s někým pokecat trošku na úrovni. I když nevím jestli vzhledem k našemu stavu jsme něčeho takového schopné…:D Fishbowl krátce po našem příchodu zavírají a vyhánějí nás. Pokračujeme do jakéhosi klubu na pobřeží. Vstupné činí 5 liber. U vchodu mě o něj však nikdo nepožádá, tudíž jim je nenutím…:D Uvnitř je natřískáno. Protlačíme se k baru a Romča objednává pivko. Barman nám přistaví limonádu křiklavě oranžové barvy, chutnající jako tank. Hodím mu to na hlavu s tím, že chceme pivo. Odvětí, že pivo došlo a vrací nám peníze. Chvilku paříme v davu. Někdo mi šlápne na žabku a ta se roztrhne. Vrrr!:/ Padá na nás únava. Vytáhnu mobil z kabelky a mrknu na čas. 3:15. Time go home! Před klubem se rozloučíme s klukama s tím, že si napíšeme zítra a vyrážíme zalehnout.

Cestou na hostel se stavíme v obchodě pro sváču. Kuskus se zeleninou, který si koupím nastartuje můj záchvat žravosti. Secpu Sářin kelímek jogurtu s müsli a jelikož vydatně zapracuju také na Romísovo výborných sušenkách, rozhodnu se dojít jí pro další balení. Hostel je už zamčený. Zeptám se Darena jak odemknout. Něco zažvatlá. Pochopím, že mám zmáčknout čudlík vedle dveří. Poté co tak učiním, hostelem se spustí hlasitý alarm požárního hlášení…:D Daren okamžitě přistavuje židli ke zdi, aby dosáhl na krabičku nahoře a alarm vypnul. Nemá však zdání, který z X čudlíků je tím správným. Do haly se přiřítí Adam s rozespalýma očima ( Jedna z mála nocí, kdy přes noc neslouží a mohl se tudíž konečně vyspat, nebýt jedné nenažrané blondýny… 😀 ) a alarm vypíná. Tímto incidentem jsem Darenovi přihrála příběh, který v následujících dnech barvitě líčí všem obyvatelům hostelu a já jsem pasována na Blbku roku…:D

Druhé balení sušenek pro Romču zpracuji také sama. Mojí kamarádku totiž mnohem víc než takhle skvělá, na jazyku se rozplývající dobrůtka zajímá jeden drobný, snědý Ind. A Daren, jež má oči přilepené na Romčině tváři o sůši zájem také nejeví. Tím líp pro mě, alespoň neubyde…:D Napadne mě, že by ty dvě hrdličky možná raději vrkali beze svědků a pakuji se na pokoj. Usínám přeslazená a přecpaná k prasknutí. Ale tak co, od zítra jsem na dietě…:DD

 

Thusday 15.7.2014

Ačkoliv to vypadalo, že Romča po včerejší šichtě mele z posledního, nakonec ožila a v Darrenově společnosti vydržela vzhůru až do 6ti do rána. O to horší pro ni bude probuzení na devátou hodinu a následná šichta od desíti až do zavíračky. Přivstanu si a na půl 8 vyrážím do Tesca, abych pro své drahé spolubydlící připravila vydatnou snídani – poté co jsem jim včera vyžrala všechny jejich zásoby to myslím nebude od věci…:D Po snídani s bruslemi na noze jedu doprovodit Romču do práce a cestou zpět se stavím v trafice dobít kredit. Chudák pan prodavač mi musí asistovat, protože si s tím sama nějak nevím rady…:D Dle Annina doporučení, z trafiky zamířím do obchodu TKMaxx na North Street pořídit tenisky do práce. GP mým balerínkám nemůže přijít na jméno a opakovaně se mě dotazuje, kdy už si konečně pořídím bezpečnější a vhodnější obuv. V dámské sekci bohužel neuspěji, musím proto zamířit o patro výš do pánského oddělení – jako tradičně…:D Tady pořídím docela pěkné a pohodlné tenisky Bench za 20 liber. Včera jsme dostaly první výplatu – celých 180 liber za tři dny práce, tudíž si můžu dovolit trošku vyhodit z kopýtka. Moje kroky zamíří do Mark§Spencera, kam jsem si do první výplaty zakázala vstupovat…:D Tady se cítím ve svém živlu. Cheesecaky, sýry, oříšky, vínečko, jsem jak u vytržení…:D Během brouzdání se městem ( v obchodech na mě kvůli mé neobvyklé obuvi na kolečkách koukají trošku jako na blázna ) narazím na něco úžasného – Jamie Oliver´s cook school. Restaurace, kde si vyberete z nepřeberného množství Jamieho receptů to nač máte chuť, v kuchyni si zvolené jídlo uvaříte pod vedením zkušeného šéfkuchaře a nakonec si tuto pochoutku vychutnáte u stolu nebo necháte zabalit sebou domů… Boží! Takže holinky, je vám jasný kam zamíří naše první kroky až mě přijedete navštívit?! Juchůůů!;D

Kolem dvanácté, spokojena s úlovky, se vydávám povalovat na pláž. Venku zavládl pařák a slunce paří jako divé. Natáhnu se na deku, vybalím sváču, otevřu deník a sepíšu pár řádek. Den jako z pohádky. Vyjma těch otravných racků, kteří si během chvilky mé nepozornosti bezostyšně vytáhli zbytek bagety z mojí tašky a pak si ji v klidu vychutnali opodál…:D Tahle zvířata začínám nenávidět. Poletují jich tady tisíce. Několik dní zpátky, během projíždky na bruslích, si mě jeden z nich dokonce označkoval, když během letu pocítil potřebu…:D

Odpoledne vyrazím na brusle. Projíždím se podél pobřeží až tam kde začíná silnice a už není možné na bruslích pokračovat. Kochám se krásným prosluněným dnem a výhledem na moře. Na sedmou se vracím na hostel, chvíli skypuju s našima, dědym a s Kikinou a pak vyrážím do baru pokecat s Michalem. Večer na hostelu přepíši své poznámky do PC a čekám na Romču, která se co nevidět vrátí z práce. Probereme novinky z Pinocchia a pak zaleháme. Zítra mě čeká zase dvanáctka už od desáté a Romča dostala spešl nabídku na rychle a snadno vydělané peníze. Vysvětlím zítra. Dobrooou!:)

 

Wednesday 16.7.2014

Oči otevřu už na šestou, za čtvrt hodiny mám srázek s Kiki na skype. Bohužel je však následně zas zavřu a probudím se až o dvě hodiny později. Ranní pokec se svou nejdražší sestřičkou tudíž prošvihnu. Jelikož jsem svou dietu posunula na dnešek, začnu den zdravou snídaní. Jsem zvědavá jestli mi moje odhodlání vydrží alespoň do oběda…:D

Do práce kde dnes začínám už na desátou vyrážím s nepatrným zpožděním. Tentokrát bez Romčina věrného doprovodu. Moje krásná kamarádka totiž učarovala samotnému majiteli restaurace, starému chlípníkovi Pietrovi, který se z ní na jeden den rozhodl učinit svoji Pretty Woman. Akorát že Pietro má do Richarda Gera opravdu daleko…:D

Abych to uvedla na pravou míru: Dědulu postihly nějaké zdravotní potíže. Včera podstoupil operaci a potřebuje někoho, kdo by na něj přes den noc dohlédnul a popřípadě zavolal pomoc, kdyby se mu udělalo nevolno. Já se však silně obávám, že si od Romčiny společnosti slibuje mnohem víc než jen roli pečovatelky. No uvidíme.

Poté, co dorazím do práce, vyfasujeme s Annou bílá trička a jsme vyslány připravovat salátový bar. Zábava jak v hrobce… Jakkoliv jsem si do dnešního dne na salátu pochutnávala, počínaje dneškem mohu s jistotou říct, že raději zemřu na hladomor než bych si nandala porci na talíř. Aktivní podílení se na jeho přípravě mi vzalo všechny iluze o tom, jak zdravé pro mě je cpát do sebe okurky, rajčata či papriky, které musí být nakrájeny a naaranžovány do nádob tak rychle, že není čas zdržovat se umýváním. O míchaných salátech a skladování potravin radši nemluvím. Hygiena veškerá žádná. Dopoledne je kupodivu docela klídek, takže čas zrovna dvakrát neletí. Zato navečer si to plně vynahradíme. GP mě pošle pracovat na 300 do zadní části restaurace spolu s mladou Italkou Larou. Temperamentní, praštěná Lara se mi zdá moc fajn. Ovšem pouze do té doby, než začne šrumec. Tahle krásná Italka má evidentně velký problém zvládat press. Nedokáže si rozvrhnout práci, skáče s jedné obejdnávky na druhou a zdá se být celkově krapet zmatená. V největším blázinci mě pošle leštit cutlery a pak na mě ječí jaktože nenosím jídlo, že ona kvůli tomu nestíhá objednávat. Skřípu zuby! Do toho nervózní podivín Gianni na baru. Když byl klídek, vtipkoval se mnou jako starý známý. Dnes evidentně není ve své kůži. „You could smile little bit!“ popíchnu jej. „You could work little bit!“ odbude mě z vážnou tváří. 😀 Pociťuji neodbytné nutkání rýpat do Gianniho při každé příležitosti, když procházím kolem baru. Jeho prudké reakce mě baví!:D Brzy je celý rudý vzteky a zdá se, že nemá daleko k tomu, mrštit po mě jugem s vodou, který drží v ruce…:D „Gianni is very pleasant person, isn´t he?:“ pronesu směrem k Anně a Alexovi, když si onen jmenovaný podivín začne cosi nabubřele štěbetat sám sobě.:D

Omylem odnesu z baru skleničku s vínem, která byla určená pro jiný stůl. Svou chybu si vzápětí uvědomím a nesu ji zpět. „Unbeliveble!“ vřeští Gianni.:D

Dnešní směna se konečně pomalu blíží ke konci. Hodiny ukazují 21:50. Lara mě pošle doplnit parmezán a vyčistit cutlery. Oznámím jí, že si nejsem jistá jestli to stíhám. Jelikož jsme bez vidliček, usoudí, že cutlery mají přednost a poručí mi naplnit celý box. Několik minut po desáté pokládám cutlery do poličky u sweet baru a jdu upozornit Roberta, že zvedám kotvy. Jeho reakce mě uzemní. Oznámí mi, že se mu zdá nevhodné, aby zaměstnanec oznamoval zaměstnavateli, že odchází z práce. Prý to signalizuje, že o tuto práci asi nemám dostatečný zájem. Když mu oponuji tím, že odbila desátá a moje směna touto hodinou končí, odvětí, že hodiny v kuchyni jdou napřed. Ten chlap mě vážně nemá rád!:/ 😀 A nejinak je na tom synáček samotného pana veleváženého dědka Pietra Charlie zvaný Leo. Dozvím se od něj, že jsem „fucking girl“…!:D Po téhle menší scénce mě konečně pošlou domů. Mám náladu pod psa. Slzy na krajíčku.

Vejdu do hostelu a zhroutím se na židli u baru vedle Sáry a Darrena. Svěřím jim události dnešního dne a Darren mě povzbudí naším pošimráním pod bradou – jak jsme ho to naučily s Romčou.:) Převypráví Rose a ostatním přísedícím příběh o mém pondělním pokusu odemknout hostel pomocí tlačítka požárního hlášení. Dobírá si mě. Šijeme do sebe navzájem a moje pokleslá nálada pomalu stoupá. Darem přinese kytaru, všichni se sesedneme kolem kulatého stolku v rohu místnosti na gauč a zpíváme. Se Sárou poprosíme Darrena, aby nám zahrál naší novou „hostelovou hymnu“: EXTREME: MORE THAN WORDS.

Do postele se dostanu až kolem třetí ranní. S Darrenem několik hodin probíráme jeho pocity a dojmy ohledně Romči. Dozvím se, že ho zaujala už několik měsíců zpět, když nás Adam seznamoval prostřednictvím skype. „To je prostě tak, když tě někdo zaujme na první pohled a ty ani nevíš proč, zkrátka v tom člověku něco vidíš.. Třeba ty jsi sice taky docela hezká holka, ale absolutně nic mi neříkáš…“:DD vysvětluje Darren. Poděkuji mu za „kompliment“ a po několikahodinovém rozhovoru se odebírám na kutě. Zítra makám opět od 10, takže na 8 budíček. Spánku tady v Anglii moc nedáváme.

Zapnu si na Youtube „More than words“ a celou písničku bulím. Ne protože bych cítila nějakou úzkost nebo lítost, jen se prostě nějak potřebuji uvolnit.

Uvědomím si, že nechci aby tohle někdy skončilo. Myslím tím náš život na hostelu. Člověk přijde strhaný z práce, cítí se zoufale a nechce být sám. Tady v Journeys nikdy nejste sám. Otevřete staré, zelené, oprýskané dveře, vejdete do haly a spatříte X známých i neznámých tváří. Tváře lidí, kteří jsou připraveni vrátit vaší energii i špatnou náladu zpět. Miluju to tadyyyy!:)

 

17.7.2014 Thursday

Osmá pryč a Romča stále nikde. Začínám se strachovat. Opláchnu si opuchlý obličej ledovou vodou, abych se trošku probrala. Pak zapnu noťas a zjistím, že mi před pár minutami psala na FB. Už je na cestě domů. Hořím nedočkavostí po jejím vyprávění o průběhu včerejšího večera i noci.

Romča dorazí krátce před devátou. Právě vylézám ze sprchy. Už z jejího pohledu je mi jasné, že příjemné chvíle po boku Pietra nestrávila. Zhroutí se na židli vedle mě a začne vyprávět: Dědula se vytáhl hned k úvodu. Vysolil Romče 100 liber dopředu ( 100 liber za 1 večer hlídání, úáááá, to už trošku zavání!!!:-O ) a pozval „svou vyvolenou“ na večeři do luxusní restaurace, kterou jsme shodou okolností několik dní zpátky obdivovali. Nad jejím návrhem, že by byla ráda, kdyby ji nechal večeři zaplatit, mávl rukou. Zpočátku se choval přátelsky. Vyprávěl jí o svém životě, trápení, radostech i strastech. Prostě normálka. Ovšem to, když ji sedíc na gauči doma u televize vyzval k tomu, aby se mu posadila na klín, bych za přátelské gesto rozhodně nepovažovala!:D Romča jej pochopitelně ujistila, že židle se jí zdá pohodlnější a po zbytek večera se od chlípného dědka držela v dostatečné vzdálenosti. Kolem desáté uložila Pietra do postele a poté zalehla v útulném pokoji pro hosty. Incident v obýváku jí nějak nemohl dát spát. Když konečně na chvíli zamhouřila oči, probudil ji hlasitý jekot, přicházející z vedlejšího pokoje. Okamžitě vyskočila z postele a běžela zjistit co se děje. Pietro se na posteli třepal jako osika, třeštil oči a sýpavým hlasem skuhral že má zimnici. Romča sáhla po huňaté dece povalující se na gauči poblíž postele. Děděk deku odhodil, chytl Romču za ruku a táhl směrem k sobě s tím, že chce polibek. HUMUS!:/

Pietrovo herecké představení by myslím zasloužilo Oskara. Romča mu pochopitelně dala razantně najevo, že jiné než pečovatelské služby vážně neposkytuje. I když po zbytek noci byl už naštěstí klid, nedokázala zavřít oči ani na minutu. Ráno s díky odmítla pozvání na snídani, sbalila si svých pár švestek a s obrovskou úlevou opustila Pietrovo luxusní sídlo s výhledem na Brighton Pier.

Nestačím popadat dech! Dědek prašivá! Jak ho vůbec může napadnout dělat si nároky a 24 letou holku, když sám je už pomalu jednou nohou v hrobě! Kde nechal svojí soudnost proboha?! Romčin hrůzný zážitek mě utvrdil v jednom: Je úplně fuk jestli je chlapovi 19 nebo 100 let, jestli je bohatý, chudý, krásný, ošklivý nebo tlustý – VŽDYCKY JE TO CHLAP! A chlap = prase prašivý!:D

Romča se rozhodne o své nově nabyté jmění částečně podělit se svými drahými spolubydlícími a připraví nám velkolepou snídani. Nakoupí jogurty, borůvky a ovoce a naservíruje nám je s výbornýma domácíma müsli. Několik dní zpátky jí dorazil balík z ČB. Poprosila mamku, aby jí poslala několik nejnutnějších věcí, které tady postrádá. Jelikož Romísovo mamča si usmyslela, že svojí dcerušku překvapí, napekla objemnou krabici plnou domácích müsli. S čím však nepočítala bylo, že toto překvapení se jí nepříjemně prodraží. Na poště zaplatila celých 1178,- Kč!! Nejdražší müsli v historii bych řekla…:D

U snídaně se poněkud zdržíme. Mám tudíž co dělat, abych stíhala dorazit do práce včas. Romča mi nabídne doprovod. Celou cestu běžíme! Do Donatela dobíháme několik minut před desátou zpocené jak dva psy!:D

Právě se soukám do bílého trička a chystám se jít připravovat salátový bar, když mi v kapse zazvoní telefon. Neznámé anglické číslo. Po krátkém zaváhání mačkám na zelené tlačítko. K mému překvapení se na druhém konci ozve Ali z Havany! Ptá se mě co se stalo. Kvalitní komunikace přes telefon stále nejsem schopná. Stručně, koktavým hlasem mu sděluji, totéž, co jsem mu vysvětlovala v dopise. Že pracuji v jiné restauraci na plný úvazek a bla bla bla… Ptá se, jestli se mi tam líbí. Odpovídám že nelíbí, ale ze musím šeptat, protože právě stojím uprostřed svého pracoviště.:D Domluvíme se, že mu zavolám raději později a loučíme se.

I když jsem přesvědčená, že si Ali po rozhovoru se mnou musí myslet, že jsem trošíčku mimo, telefonát s ním mi zvedl náladu. Třeba moje šance pracovat u něj nejsou úplně ztraceny a já neztvrdnu v tomhle italském madhausu do alejujah.

Zeleninu dnes krájím ve společnosti osobité Monicy. Dost originální a svéhlavá Italka s vytetovaným rukávem, červenými vlasy, nespočtem piercingů všude možně po těle i v obličeji a dost neobvyklým stylem oblékání. Během pauzy na oběd probíráme práci v Donatellovi a to jak je tady spokojená. Svěří se mi, že by se jí moc líbilo pracovat v jedné hospůdce naproti Pinocchiovi. Vím přesně kterou má na mysli. Když jsme s Romčou roznášely životopisy také nás zaujala. Mladí, sympatičtí barmani, stoly na zahrádce plné lidí našeho věku, skvělá hudba i atmosféra. Pobízím ji ať si tam zanese životopis. Vysvětluje mi, že by to nemělo cenu, protože by ji zaměstnali pouze na Part time, což by jí nehodilo ani na nájem. Přesně ten stejný případ jako já a Havana…:(

Pracovní den utíká jak voda, Donatello praská ve švech. V odpoledních hodinách mě můj nový nápadník, tipuji tak 50ti letý Rui, naláká do sklepa pod záminkou ochutnání tiramisu, které se tam vydává připravovat. Smočím svůj ukazováček v krému, který nese v rukou, oblíznu jej a sdělím Ruiovi, že jsem na dietě…:D Dvě minuty nato už stojím vedle něho v chladném sklepě a máčím v krému jeden piškot za druhým. „For you my darling!:D“ podává mi Rui nejméně šestý piškot namočený v kávě a krému. Deset minut na to mě Robert objednat si jídlo. Risotto Marinara do sebe nasoukám s obrovským přemáháním a jsem zralá hodit záda!:D

S desátou hodinou přichází můj čas odebrat se směrem hostel. Po včerejším výstupu se ovšem netroufám dovolovat Roberta, zdali bychom se mohli pro dnešek rozloučit. K mému překvapení mi minutu nato zaklepe na záda s tím, že pro dnešek už mě nebude potřebovat. Zdá se, že dnes je mnohem lépe naladěný než předchozí dny. Oznámí mi že jsem jeho „favorit Czech person“. 😀 Pak se vrátí k incidentu ohledně mého včerejšího odchodu. Poradí mi, abych podobné dotazy příště vznášela mimo dosah Leových uší. Pietrův synáček je totiž pěkný mrzout a moje včerejší „nestoudná drzost“ ho vytočila do vrtule. Zdá se, že v Donatellovi si nebudu smět ani uprdnout, aniž by hrozilo, že Leo následně vyletí jak čertík z krabičky! Good job!:D

 

FRIDAY 18.7.2014

Dneska jsem se po několika těžkých pracovních dnech dočkala vymodleného volna. Romča maká až od pěti, takže se nám konečně poštěstí strávit nějaké chvíle spolu. Vzhledem ke spalujícímu vedru za zdmi hostelu bych to viděla na několikahodinové povalování se na pláži a zasloužený relax. Předtím nás však ještě čeká „laundry“. Špinavé prádlo se nám během 14 dní značně nakupilo a tak se Romča konečně dočká vytoužené návštěvy místní prádelny – jako v těch amerických filmech…:D

Dle Adamových instrukcí se vydáme směrem k jeho oblíbené prádelně nedaleko hostelu. Přivítá nás postarší, příjemná paní s košem špinavého povlečení v náručí. Vyzve nás abychom si naházely prádlo do pračky a poprosí nás o 4 libry. Usoudíme, že tohle „kouzelné“ místo se rozhodně neobejde bez fotky…:DD Vyskočíme na pračku, naaranžujeme se do příhodné pozice a podáme panince Romčin tablet s žádostí o one picture. Jelikož paní evidentně není zrovna rozený fotograf a obrázek pořízený její rukou není úplně nejostřejší, musíme požádat někoho ze zákazníků o druhý pokus…:D Dvě frciny v prádelně…:D Další řádka snímku u sušičky…:D Začínám být nervózní, dvanáctá odbila a já už se vidím na pláži. Laudry shledávám tou nejvleklejší a nejnudnější činností, kterou jsem zde dosud provozovala.

Další hodinu se zdržíme na hostelu. Netrpělivě vyčkávám dole v hale, zatímco se Romča zdlouhlavě loučí s Darrenem na chodbě.

Na pláž se dostaneme krátce po jedné. Slunce peče jako divé. Ležíme, chytáme bronz a jako tradičně nezavřeme pusu ani na minutu. Konečně se nám naskytla možnost vyměnit si několik vět, tak je toho třeba využít. Jedním z hlavních témat je pochopitelně Darren. Romča se v něm nějak nemůže vyznat. Jednou je na ní přilepený jako klíště, kouká na ni jak na svatý obrázek a kdyby mohl, nejspíš by ji očima sežral. Jindy se zdá, jako by stále byli dva cizí lidé. Darren ráno vejde do haly, stroze nás pozdraví a usadí se na gauči ob dva stoly dál. Čert aby se v něm vyznal! Každopádně dneska má jeden ze svých světlejších dnů, tudíž Romča usoudí, že by si zasloužil malý dáreček. Na pláži najde kamínek ve tvaru srdce. Darren shodou okolností kamínky sbírá, tudíž usoudíme, že tenhle příhodně tvarovaný šutřík by mohl jeho sbírku obohatit. Po návratu na hostel najdeme Darrena ležícího na gauči, s nabubřelým výrazem ve tváři. Zdá se, že je opět poněkud bad-tempered. Jeho ctihodná sbírka šutrů tudíž zůstává o tento unikát ochuzena! Jeho škoda – vybral si sám, žejo Romi?!:D

Před pátou Romča odchází do práce a já nudou nevím cobych. Rozhodnu se proto prozkoumat další část Brightonu a najít vyhlídku na celé město. Na kolečkáčích do nekonečného, strmého kopce je to celkem zabíračka. Kolemjdoucí na mě koukají jestli jsem se nepomátla…:D Obloha se začne zatahovat a v dálce zahřmí. Ve chvíli kdy se spustí silný liják, uvědomím si, že nemám potuchy kde jsem a kudy zpět do hostelu. Chvíli bloudím uličkami, ptám se lidí na cestu k moři a přidržujíc se plotů lemujících chodníky se snažím sjet prudký kopec dolů k hostelu. Po kluzkém, mokrém asfaltu je to opravdu maso. Moje snaha sešplhat nekonečný kopec mi zabere nejméně půl hodiny.

Na hostel dorazím promočená a promrzlá. Hodím si rychlou sprchu a jdu se mrknout do společenské místnosti za ostatními. Přibyla tu spousta nových tváří. Darren mě seznamuje se svou kamarádkou Minnie a Australankou Ann. Snažím se s nimi konverzovat, ale činí mi to drobet problémy. Vzpomenu si, že nám nahoře v ledničce zbyla půlka flašky vínka z poslední párty – ta mi jistě rozváže jazyk…:D Safryš, aby se tady ze mě při snaze zlepšit svoje komunikační dovednosti ještě nestal alkoholik…!:D Proložím to jedním Budvárkem. Jelikož nemůžu nikde najít otvírák, dle instrukcí Commandanta Sandra sáhnu po kávové lžiče, což se ukáže jako pěkně připitomělý nápad, jelikož si přitom zvládnu rozedrat do krve dva prsty. Myslím, že pro příště radši investuji do nového otvíráku…:D

Když v povznesené náladičce nakráčím zpět do společenské místnosti, Darren, Ann i Minnie jsou fuč.

Přisednu si ke stolku k našim Italským kamarádům. Jejich parta se rozrostla o několik nových přírůstků. Pustím se do rozhovoru z mladým, sympatickým Josephem. Romča pár dní zpátky přinesla domů leták z nějakého klubu na seafrontu. Dnes se tam koná párty ve znamení hitů 90 let. Navrhnu klukům, aby se k nám připojili, souhlasí.

Romča doráží krátce po půlnoci. V ledničce už na ni čeká vychlazené vínko. Nedbajíc našich italských kamarádů, netrpělivě čekajících před hostelem, srkáme jednu sklenku za druhou, dokud nedohlédneme až na dno lahve. Teprve po té je milostivě poctíme svojí přítomností…:D

K našemu údivu mezi nimi zaregistrujeme Ibrahima, jehož nelze přehlédnout ani přeslechnout. Po několika dnech strávených v Londýně nás opět poctil svou návštěvou – k nelibosti většiny obyvatel hostelu.:D

Kolem jedné ranní se konečně vydáváme hledat onen klub z letáku. Ptáme se kolemjdoucích, taxikářů i vyhazovačů v okolních klubech. Každý nás posílá jiným směrem a my nakonec půlku noci strávíme blouděním tmavými uličkami nočního Brightonu. Když konečně dorazíme na místo, hodiny ukazují něco málo po třetí a valná většina naší party to balí a míří na kutě. Já, Romča, Joseph a Erico vyrážíme ovládnout parket. Joseph mě táhne na bar a cpe mi pod nos tequilu. Jednoho panáka ještě zvládnu, ale toho druhého už raději házím v nepozorované chvíli za záda…:D Romča a Erico jsou neúnavní, tancují v kuse snad dvě hodiny. My dva tolik energie nemáme a jdeme si na chvilku vydechnout ven na vzduch. Joseph se mě ptá jestli bych s ním nechtěla jet zítra do Seven Sister: „Only you and me. What do you think?“ pronese a pak se mě tak asi po desáté pokusí políbit. Ucuknu. Tenhle 23letý klouček je sice vážně sympaťák, vypadá dobře a zdá se být moc fajn, ale já vážně nejsem pedofil!:D

Do hostelu dorážíme se svítáním a tak trošku na plech…:D Zaleháme do čiště povlečených postelí, aniž bychom se obtěžovali převlékat do pyžam. A Romča od 10 maká. Enjoy!:D

 

SATURDAY 19.7.2014

„Píp, píp, píp!“ drnčí mi vedle hlavy příšerně otravný zvuk Romísovo budíku. Mám sto chutí mrštit s ním o zeď, ale nejsem schopná se ani otočit na druhý bok natož natáhnout ruku před sebe. Dneska se Romča musí obejít bez mého doprovodu. Povaluji se zhruba do jedné, pak si vyperu věci do práce v umyvadle a přestože mám šílenou chuť na něco strašně nezdravého, namíchám si salát.

Právě u stolku před hostelem dojídám svůj oběd sepisujíc řádky deníku, když vedle na chodníku zaparkuje bílé fáro s italskou poznávací značkou. Joseph navlečený do černých tepláků adidas a trička stejné barvy, vystoupí ze svého vozidla stylem John Travolta v Pomádě. Lehce nagelované černé vlasy, na očích brýle bez dioptrií. Vypadá celkem dobře a evidentně je si toho vědom. Přisedne si ke mně a optá se, co mám dneska na programu. Oznámím mu, že za dvě hodiny začínám v práci. Odvětí, že dvě hodiny je dost času na to něco podniknout. Vzpomenu si na Piknik festival, který se dnes koná v Preston parku. Plánovali jsme tam s Romčou a Ádym vyrazit, kdybychom byli dneska off. Dám si rychlou spršku, sbalím věci do práce, deník a v půl 4 nasedám do Josephova bouráku.:D Několikrát ho upozorňuji, že musím být na pátou v práci. Ujišťuje mě, že na pátou mě vyhodí před restaurací. Tajně doufám, že GP bude svědkem mého příjezdu. Když už mě má za blbku neschopnou jednoduché anglické konverzace, ať alespoň nabude mylného dojmu, jak strašně jsem tady žádaná…:D

Během cesty do Preston parku nezavřeme s Josephem pusy. Můj nový kamarád mluví krásně anglicky. V Brightonu strávil už minulé léto. V březnu se vrátil a chvíli dělal v nějaké restauraci. Teď má zájem o práci doručovatele, při níž by využil svého vozidla a nebylo by to pro něj tak náročné jako práce v restauraci. Prý má dnes sraz s Ibrahimem, který mu nakecal, že dělá manažera v nějaké firmě. Tak tomu se od srdce zasměji a ubezpečím Josepha, že kecálek Ibrahim opravdu žádného manažera nikde nedělá. Joseph se mě zeptá jestli někoho mám. Oznámím mu, že jsem momentálně šťastně nezadaná a nehodlám na tom v dohledné době nic měnit. Tvrdí mi, že je na tom stejně. Nedávno skončil dvou a půl letý vztah a nemá zájem hnát se do nového. Mé srdce plesá, zdá se že jsem konečně narazila na někoho, kdo mi pomůže improve my English bez postranních úmyslů a úchylných perverzních SMS…:D Svěřím se Josephovi se svým problémem, který řeším poslední dva dny. Jde o telefonát, který jsem přislíbila Alimu. Od čtvrtka to stále odkládám. Nejsem si jistá jestli zvládnu rozhovor po telefonu a vlastně ani nemám páru, co bych mu chtěla říct. Práci v Donatellovi mám jistou, tak není nejspíš co řešit. Pravda je, že práce v novém klubu, který se Ali se svým bratrem chystá otevřít by mě lákala tisíckrát víc než otročina v Italské restauraci, kde se anglicky nenaučím ani žblemptnout. Nejsem si však jistá jestli na to s mojí angličtinou mám…:( Joseph mě přesvědčí, abych Alimu zavolala. Nemám co ztratit.

Nadšené „piknikisty“ v Preston parku nenajdeme. Festival se nejspíš vinou ranního slejváku nekonal. Tak jsme si alespoň udělali pěknou projížďku. Cestou zpět se ještě zastavíme na benzínce. Joseph mě poučí, že u nich v Itálii se nejdřív platí a teprve pak čerpá. Před placením ještě vyběhne ven a zeptá se mě jestli nechci něco k pití, je roztomilý.:)

Do hostelu dorazíme před půl 5. Joseph s Romčou mě pobídnou, abych šla brknout Alimu. Zavřu se na záchodě a vytočím jeho číslo. Opět rozhovor na úrovni…:D Domluvíme se, abych raději dorazila osobně. V úterý v 10 ráno.

Před pátou vcházím do Donatella. Mířím rovnou do kuchyně objednat si véču. Jsem pro změnu hladová jak vlk. Ve dveřích se srazím s GP. Přestože jsem si dnes dala extra záležet na svém vzezření ( minisukně na chlapy většinou působí..:D ), GP mě pouze sjede lhostejným pohledem bez špetky zájmu a stroze mě pozdraví.:D

Právě na terase ve společnosti několika mých italských kolegů přežvykuji poslední sousto mého oblíbeného Risotta Marinara, když mě z mého gurmánského rozjímání vyruší GP. Oznámí mi, že dneska nepracuji. Debilní Leo mi přehodil směny, aniž by mě o tom informoval. Prý si to mám hlídat. Jak asi, když jsem včera měla volno?!:/ Vytočím se do vrtule. Myslím, že právě nadchází chvíle pro můj první hysterický záchvat – držela jsem se docela dlouho, co myslíte?!:D Vyjedu na GP s tím, že jsem musela zrušit svoje plány. Bývala bych ráda jela do Seven Sisters s Josephem. GP mi doporučí, abych požádala Lea o odvoz – hahaha, moc vtipný!:/ Řeknu mu, ať vyřídí Leovi aby „In the next time at least bother himself to let me know about change of my rota!“ Najednou ze mě anglická slova lítají sama…:D Dole jen mezi zubama pronesu Bye bye a jdu marnit zbytek dnešního dne směr hostel. Zkouším volat Josephovi, ale je nedostupný. Nemám ponětí co budu dnes dělat. Na recepci si narychlo přepíšu směny do notesu a jedu vypotit svůj vztek na brusle.

Na seafrontu to dneska žije. V jedné z restaurací vystupuje živá kapela u stolů i všude možně kolem posedává či postává spousta lidí. Usadím se na obrubníku lemujícím zahrádku, vytáhnu deník a začnu sepisovat události dnešního dne. Nedopíšu ani první větu, když mi někdo zaťuká na rameno. OMG, Ibrahim! Ten člověk je vážně všude!:D Chvíli sedíme a povídáme si o kravinách – s Ibrahimem se totiž o ničem jiném povídat nedá…:D Čmárá mi do sešitu nějaké přiblblé obrázky a grafy. Chvíli se hádáme, o anglické gramatice. Ukáže se, že můj společník, přestože je v angličtině tisíckrát lepší než já, nedokáže správně položit otázku v minulosti. Nabídnu mu, že mohu být jeho English teacher, kdyby chtěl…:D

V Ibrahimově společnosti vydržím zhruba půl hodiny, víc nezvládám.:D Ibra se odebere k basketballovému hřišti a já chvilku na bruslích brouzdám městem. Na hostel dorazím navečer. Gabriel mě požádá jestli bych mu nepůjčila brusle, touží si to vyzkoušet. Pomohu mu s nazouváním a všichni zvědavě nacpeme hlavy do oken, abychom se mohli pobavit Gabrielovým výkonem. Ve svém nepostradatelném modrém kloboučku a s vratkýma nohama na bruslích vypadá opravdu legračně. Najednou se ozve hlasitá rána. Gabriel najede na obrubník, nevybre to a hodí nehoráznou krysu na silnici. Naštěstí to odnese jen sedřeným loktem. Všichni se popadáme za břicha.:D

Chvíli ještě sedím dole s ostatními. Darren hraje na kytaru a téměř veškeré osazenstvo společenské místnosti se sesedne kolem něj a doprovází ho svým zpěvem. Povídám si s mladou, silnější Francouzskou. Svěřuje se mi, že ve své zemi měla velký problém sehnat práci kvůli svojí váze. Prý ji natvrdo sesadili tvrzením, že být tlustý = být nezodpovědný a oni chtějí rozhodně někoho zodpovědného. Pane Bože, co je to za přístup?! Někteří lidé jsou povrchní hovada! Mrzí mě, že moje angličtina není na takové úrovni, abych mohla mladou holčinu povzbudit. Takhle akorát mlčím jako pěna a vypadám jak tupá blondýna bez názoru…:D Tudíž usuzuji, že právě nadešel čas jít spát. Sweet dreams!:)

 

20.7.2014 SUNDAY, 21.7.2014 MONDAY

Dva nadupané pracovní dny během niž se nezastavím ani na minutu a něco málo po půlnoci se z posledních sil doplazím na náš hostel vzdálený od Donatella přibližně deset minut chůze, ještě že ne dál!   Jelikož v Brightonu začínají letní prázdniny, restaurace je čím dál tím víc busy. V neděli i v pondělí dělám od 12 do 12. Funguje to následovně: V poledne dorazím do práce, v kuchyni vyfasuji oběd, ( pro staff jsou většinou k dispozici „převelice lákavé“ pochutiny jako fish and chips, přemaštěné kuře a podobné dobrůtky, tudíž se spokojím pouze s polévkou Minestrone ) následuje půlhodinová pauza na jídlo a pak šrumec až do 4 – 5 hodiny. Nezatavím se až do té doby, než mě někdo z vedení pošle objednat si jídlo. Staff má povoleno dát si jakékoliv těstoviny, špagety, lazagne, pizzu nebo risotto. Můj favorit je Risotto Marina se slávkami a mořskými plody, mňami, mňáám!:) Svačíme společně u stolu na střešní terase restaurace, kde nás svou společností „těší“ hejna otravných, přidrzlých a nenažraných racků. Slovák Juraj mě pobouří historkou, jak kluci z kuchyně bohatě namazali bagetu tabascem a hodili ji jednomu z nebohých zvířat, které se pak kroutilo na zemi bolestí. Opravdu inteligentní zábava, pitomci!:/ Tuto časnou večeři si většinou vychutnávám v tichosti, protože moji drazí kolegové preferují komunikaci v italštině. Sem tam se kolem stolu sesedne smíšená sorta národností a každý komunikuje po svém. Jeden takový typický svačinový sedánek – já se Klaudií si povídáme po česko-slovensku, Imma skypuje ve své rodné španělštině, Commandante Sandro cosi vypráví Alessiovi plynulou italštinou a sem tam prohodí nějakou tu anglickou větu směrem ke mně. Když mu nato něco inteligentního odvětím, poprosí mě abych nemluvila japonsky..:D Během tohoto našeho posezení pobaveně pronesu: „ One table and 5 languages…“ Sandro mě opraví, že těch jazyků je šest, protože já mluvím japanese…!:D Po svačině kolem páté hodiny je většinou celkem klídek. Často jsme vysláni zasednout u baru a skládáme ubrousky, popřípadě leštíme cutlery. Po šesté začíná nepřetržitý šrumec až minimálně do desáté. Restaurace se zaplňuje a my kmitáme jak namydlený blesky. Stress se podepisuje na chování jednotlivých zaměstnanců. Každý zvládá press jinak, ovšem nikdo bravurně. Nejhůř se mi pracuje s Larou a Giannim. Lara se často se hroutí, někdy i brečí a moc to nezvládá. Gianni je typický Ital – vzteklý a netečný podivín. Číšníci se hádají s kuchaři, skleničky i dezerty sem tam padají z přeplněných táců a v restauraci zavládá obrovský zmatek. Není čas se ptát co a jak dělat, nikdo vám neporadí. Musíte si na všechno přijít sám. Snažím se být za každou cenu v klidu, ale někdy je to nemožné. Tolik věcí co si musíte zapamatovat. Čísla jednotlivých stolů, názvy jídel, drinků. Vždycky musíte dávat pozor, aby na stole byly drinky dřív než předkrmy. Čistit stoly a prostírat musíte rychlostí blesku, protože když jedni zákazníci dovečeří, druzí už vám stojí za zadkem a čekají na prostřený stůl. Další výživná věc – luštění lístečků na objednávky. Číšník vám vypíše seznam lístečků a vy je pak musíte rozdělit – drinky, kuchyň, pizzerie, předkrmy, dezerty. Všechno je psáno ve zkratkách, takže vám vezme dost času si zapamatovat co je co a často to vůbec rozluštit. Například mladý, vysoký, vyhublý a šíííleně nesympatický Ital Alfonso tak příšerně hrabe, že bych musela být grafolog abych to po něm přeluštila. Ale jak říkám, ptát se ho na nic nemůžete, protože by vás uprostřed toho zmatku tak maximálně poslal do oněch míst…:D Na to není čas.

Další neshody vznikají, když v obrovském zmatku odnáším špinavé nádobí, kupící se v poličkách u 200 dolů do washing upu. Absolutně nestíhám vyndavat příbory a házet je do kýblu k tomu určenému. Přičemž pravidelně dochází k ostrým hádkám mezi mnou a klukama z washing upu. Nejsou schopní pochopit, že jsem vážně busy a nemám čas na to patlat se tam s něčím takovým. Ze zkušenosti už totiž vím, že každá minuta strávená touto činností mě okrade o čas, kdy bych měla roznášet lístečky, drinky a jídlo. Když zanedbám toto, dostanu seřváno přímo od vedení. Zkrátka vážně není v mých silách zavděčit se všem.

Hořké chvíle a zmatky pracovního dne mi pravidelně zpříjemňuje můj typuji tak padesátiletý nápadník Rui. Tento milý, italský dědula mě pokaždé, když jde připravovat tiramisu do sklepa přizve abych mu dělala ochutnavače. Ačkoliv se snažím odolávat, vždycky podlehnu…:D Moje žravost nezná mezí. V posledních dnech jsem si dokonce vytipovala hodiny, kdy cukrářka Maria odnáší prázdnou nádobu od tiramisu do washing upu a spolu s klukama se tam o ní doslova rveme.:D

Vzhledem k tomu, že se v Brightonu v červencových dnech značně oteplilo, v Donatellovi začíná být k nevydržení. V průběhu dne, kdy je v restauraci nadupáno a my lítáme kolem dokola bez zastavení, pot z nás vyloženě lije! Když se mě mladík od cutlerů zeptá jak se dneska mám odpovím mu: „I´m sweaty like a pig!“:D Juraj z wasching upu mi pobaveně oznámí, že tímhle způsobem si tady moc nápadníků asi nenabrnknu.:D I don´t care, kvůli tomu tady nejsem! Stačí mi připitomělé dvojsmyslné narážky úchylných kuchařů. Říkají mi Sexy lady, dělají mi nechutné návrhy a pokaždé když je požádám o sos na pizzu Calzedone zamrkají na mě s tím, že se pro něj mohu stavit večer u nich v posteli, prý ho dostanu zásobu. No nechutné!:/ Člověk je musí brát s rezervou, někdy se s nima i nasměju.

V neděli když prostírám stůl, přiběhne mi na pomoc další z Pietrových synů – mladý, trošku praštěný, brýlatý Mikele. Zeptá se mě na jméno a představí se mi. Krátce na to se lehce nakloní mým směrem a já to pochopím jako žádost o seznamovacího hubana a tak mu lípnu jednoho na tvář. On se celý vyděsí a sdělí mi, že se vážně nechtěl líbat…:D Zrudnu jak rak a nejradši bych praskla…:D Abych to nějak zamluvila, oznámím mu, že to je takový zvyk v naší zemi, když si z někým podáváte ruku na seznámení….:D

Ačkoliv zavírací doba v restauraci je stanovena na půl 12, pokaždý se najde několik jedinců, kteří naši pracovní dobu o hodinku i déle prodlužují. Nedá se nic dělat, vyhodit je nemůžete.

Kolem jedenácté po poslední pauze, během níž si vychutnáme pizzu a nepříliš lákavé saláty z baru, začínáme s úklidem. První se zametá 300 downstairs, pokračujeme kolem baru, toalety a nakonec předek a venkovní část. Na závěr nanosíme stoly a a židle z venku dovnitř a totálně odrovnaní a vyčerpaní odcházíme ke svým domovům. A další den nanovo. Horší než vojna tohle, ale my jsme strong girls, takže no problemo!:D

 

22.7.2014 THUESDAY

Po ránu mám celkem hoňky. Vstanu už na půl osmou a sjedu si na bruslích do Tesca pro snídani. Za hoďku musím být na skype. Konečně jsme se shodly na čase s Lůcou, Bobínem i Luciášem, tudíž jsem dnes nemohla dospat!:) Naše ukradená půlhodinka uteče jako voda a nestihneme si sdělit ani čtvrtinu toho co bychom chtěly. Čas bohužel neúprosně letí a já musím být na 10 v Havaně. Rozloučím se s holkami, spláchnu po sobě nádobí, nazuji brusle a vyrážím. Pár minut po desáté už vyzouvám brusle před restaurací a zdravím se s Azur i postraším barmanem jehož jméno jsem v hlavě bohužel neuchovala. Ponožky jež mi několik týdnů zpět zapůjčil jsem pochopitelně zapomněla na hostelu. Azzurra mi oznámí, že Ali zdá se po ránu nestíhá a doporučí mi abych raději přišla dýl. Ptá se mě kde pracuji. Když ji seznámím s adresou mého působiště zadá mi bojový úkol. V Donatellovi v kuchyni by měl údajně pracovat jakýsi 21letý mladík z Portorika, kterého Azzurra měsíc zpátky poznala v hospodě. Bohužel si nevyměnili kontakt a Azzura by jej ráda někdy znovu viděla. Předá mi proto krátký dopis se svým telefonním číslem a poprosí mě, abych ho předala do správných rukou. Slíbím jí, že se o to pokusím a pak se vydávám zevlit na chvilku na pláž. Válet se nevydržím ani na hodinku a vracím se zpět do Havany, zkusit své štěstí napodruhé. Ali sedí za barem a telefonuje. Sednu si na gaučík naproti a vyčkávám. Po několika minutách si přisedne, přivítá mě a vyzve mě abych mu osvětlila situaci. Zopakuji mu totéž, co jsem psala v dopise. Kdybych pracovala měsíc na Part time a pak tři týdny, během niž bude Havana zavřená, vůbec, nevyjdu s peněžma ani na nájem. V Donatellovi mám za týden pomalu totéž, co jsem v ČB brala za celý měsíc. Z tohoto důvodu musí být Alimu jasné proč jsem se rozhodla pro práci v „italském blázinci“. K mému překvapení mi navrhne řešení, které je pro mě víc než přijatelné. Ozve se mi dva týdny před otevřením nového klubu, abych měla dostatek času oznámit to v práci a koncem srpna bych nastoupila u něj. Olaláááá, chce se mi radostí skákat metr do výšky!

Celé odpoledne ležím na pláži, relaxuji a nabírám síly na večerní směnu. Krátce po půl páté se vypravím do práce. Vzhledem k tomu, že jsem dnes mimořádně dobře naladěna, docela se tam i těším.

Přesně načas nakráčím do Donatella a s úsměvem na tváři pozdravím Natalli sedící na židli za tillem. Překvapeně se na mě podívá a otáže se mě co se stalo. Nerozumím proč mi pokládá tuto otázku, vypadám nějak divně nebo mám snad něco s obličejem. Nechápavě se jí zeptám proč se ptá. Dozvím se, že jsem špatně pochopila rozpis směn: ( ON / – ) znamená 10 – 15 nikoliv 17 – close. Tudíž jsem do práce dnes dorazila se sedmihodinovým zpožděním!!! Připadám si jako totální idiot. Nevím co mám teď dělat. Natalli mě odkáže na GP a ten mě jen nerudně odbude – prý mi to říkal. Pošle mě si sednout k baru a čekat na Mikeleho, GP se mnou nehodlá vůbec zabývat. Posadí se o několik stolů vedle a počne si v klídku vychutnávat odpolední svačinku. Pitomec!

Posadím se ke stolu vedle Anny, která právě skládá napkiny. Osvětlím jí situaci a ona mě konejšivě povzbudí, abych si z toho nic nedělala. To se však snadno říká. Cítím se jak úplný magor, co ani není schopný pochopit něco tak jednoduchého jako rozvrh směn a větu, kterou GP vypustil v sobotu z úst: „You will be working from 10 on Thuesday instead of today.“ Mám v krku totální knedlík a musím se sakra ovládat, abych se nerozeřvala.

Jeden ze tří Pietrových synů, brýlatý blonďák Mikele se přiřítí k baru s deskami s rozvrhem směn v ruce a důležitým výrazem v obličeji. Oznámí mi, že je upset a nerozumí tomu, proč jsem dnes ráno nedorazila. Vysvětluji mu, že jsem rozpis špatně pochopila. Měla jsem zato, že ON znamená prostě vždycky od 17, pomlčce za tím jsem nepřikládala význam. Abych mu dokázala, že si nevymýšlím, otevřu můj deník a ukážu mu rozpis směn pro tento týden, který jsem si ve čtvrtek večer opsala na zadní stránku. Diví se, že jsem nereagovala na SMS, kterou mi údajně z kanceláře zasílali. Žádná mi však nedorazila! Prý to asi poslali druhé Veronice, která v restauraci pracuje. Výborně!

Po těchto argumentech mi uvěří, že důvodem dnešního nedorozumění nebyla moje nezodpovědnost či kocovina po divoké párty, všechno jen kvůli tomu, že jsem anglický negramot! Cítím se příšerně.

Mikele se rozhodne dát mi ještě jednu šanci. Ačkoliv jsou mé hodiny do konce týdne už přeškrtané, znovu je opíše s tím, že dneska mě už potřebovat nebude. Za minutu se vrátí a oznámí mi, že změnil názor a jestli chci, mohu se jít převléct a odpracovat odpolední směnu. Souhlasím.

Zavřu se v šatně, kde se mohu beze svědků v klidu vybrečet. V koupelně si pak opláchnu obličej a převlečená se vypravím na terasu posedět s ostatními u večeře. Jídlo si žádné neobjednám. Zaprvé na kus žvance nemám vážně ani pomyšlení a zadruhé se mi nechce dole producírovat víc než je nutné. Všichni se mě ptají, zdali dnes nejsem nějaká smutná. O předešlém incidentu nemají ani tušení. Naznačím jen, že je všechno OK. Nechci to rozebírat, protože cítím, že bych se zas rozbrečela.

GP mě nechá pracovat v popředí restaurace. Přímo u tillu, kde to absolutně nesnáším, protože jsem na očích celému vedení. Dnes bych obzvlášť preferovala zašít se někde v koutku. Nervozita a psychika pracují. Jsem v příšerném rozpoložení a všechno kazím. Hodiny do zavíračky se zdají být nekonečné. Na hostel dorazím něco málo po půlnoci, Romča se z práce vrátí ještě o něco déle. Vyprávím jí o událostech dnešního dne a ona mě utěšuje. Hned se cítím o něco lépe a znova si uvědomuji jak jsem ráda, že je tady se mnou. Když je zle, tak prostě otevřeme vínko, kecáme a nadáváme, smějeme se a brečíme. A hlavně jsme tady jedna pro druhou, což je strašně důležité.:) A to jste se všichni strachovali jak se tady pozabíjíme, překvapujeme co?!:b 😀

23.7.2014 WEDNESDAY, 24.7.2014 THURSDAY

Další dva náročné, vyčerpávající dva pracovní dny. Ve středu začínám už na desátou ráno a makám dvanáct hodin v kuse se dvěma půlhodinovými přestávkami. Na čtvrtek mám sice napsanou směnu od 12ti do zavíračky, ale raději se kolem deváté ranní, během projížďky na bruslích jedu znovu přesvědčit. Po úterním incidentu začínám být drobet paranoidní a čekuji rotu pro sichr den co den. Monica mě ve čtvrtek večer, kdy se mazlím s rozpisem na další týden pomalu celou přestávku, přirovná ke Glumovi z Pána prstenů…:D Ve středu i ve čtvrtek pracuji převážnou část dne na 200 spolu s Klaudií. Co se týče Klaudie, utvrdila jsem se v názoru, že člověk nikdy nesmí dát na první dojem. Ačkoliv mi zprvu připadala odměřená a nesympatická, teď když ji trochu víc poznávám zjišťuji že je to moc pohodový a fajn člověk. Protože mluvíme totožnou řečí, GP nás dost často nechává pracovat spolu. Ačkoliv si uvědomuji, že tímto způsobem svoje jazykové schopnosti moc nezlepším, pracuji s ní moc ráda. Na všem se dokážeme stručně a jasně domluvit a během ranní přípravy salátů či skládání napkinů pokaždé skvěle podrbeme…:) Další člověk, který mě tomhle šíleném italském madhausu drží nad vodou je Commandante Sandro. Po 4 dnech se vrátil z Itálie a já tady mám konečně nějakou spřízněnou duši s níž můžu vtipkovat a dělat si srandičky – i když vinou jazykové bariéry to vážně není nic snadného…:/ 😀 Můj drahý Commandante mě překřtí na Cinderelu ( italsky Popelka ) a před koncem středeční směny vyzuje svůj střevíc ( loď o velikosti min. 46 ) a vyzve mě abych jej zkusila obout – tímto způsobem chce zjistit jestli jsem vážně Cinderela…:D Ve čtvrtek si vymyslíme novou pohádku – Commandante je ošklivý žabák a čeká na princeznu, která ho políbí a on se pak promění v krásného prince…:D Musím říct, že přestože Commandante mluví anglicky a já po japonsku, skvěle si rozumíme…:D S kým si však rozumím o něco méně je 19letý Ital Felix z pizzerie. Jakmile je v restauraci trošku busy, Felix ( říkám mu Filip ) nestíhá a začíná být nervózní a nerudný. „Will be 315 ready?“ zeptám se jej poněkolikáté. Vyprskne vzteky a oznámí mi, že jsem ten nejukecanější a nejotravnější člověk v celém Donatellu…:D

„OK Filip and will be pizza for table 315 ready?“:D Filip si stáhne bílou čepici pro kuchtíky z hlavy, praští s ní o zem a jde se napít aby se uklidnil…:D A takhle se dohadujeme pořád. Potom večer, když se uklidní, přijde za mnou na přátelský pokec. A takhle je to tady se všemi – ráno pohodička, všichni jsou přátelští a fajn, pak začne zmatek a nikdo nezná bratra. K večeru když se všechno vrátí do klidu, vrátí se i úsměvy do našich tváří a každý se najednou chová jak milius.

Vzhledem k tomu, co se stalo v úterý a faktu, že Leo je tak trochu psycho, jsem téměř stoprocentně přesvědčená, že na směnách pro další týden bude moje jméno chybět. Svěřím své obavy Klaudii a ta mi poradí, abych raději pomalu začala shánět novou práci. V červnu prý vyhodil jednoho kluka jen protože zaspal a přišel do práce místo na 10 ve 12. V předchozím týdnu se pro změnu rozloučil s mladou Italkou Evou, která si s Marií kvůli škole prohodila jednu směnu. Takže myslím, že je téměř jisté, že jsem si svým úterním incidentem podepsala výpověď. Ve čtvrtek odpoledne obědváme na terase s Italkou Annou a Španělkou Irene. Anna nám oznámí, že se jí konečně podařilo najít novou práci na seafrontu v nějaké menší anglické restauraci. Potřebuje se domluvit s Leem ohledně výpovědní lhůty, která by snad měla trvat jen jeden týden. Zajímá mě, co by se stalo, kdyby odešla ze dne na den a do nové práce nastoupila ihned. Anna mi vysvětlí, že v takovém případě by jí v kanceláři sice mzdu za odpracovaný týden normálně vyplatili, ale přišla by o dýžka. Dýžka za jeden pracovní týden se pohybují mezi 30 – 50 librami, což sice není úplně zanedbatelná částka, ale myslím, že kdyby šlo do tuhého, klidně bych ji oželela. Člověk si totiž musí uvědomit a srovnat z jakého důvodu tady je. Například Irene a Klaudia přišly proto, aby si vydělaly pořádný ranec a za X let si mohly doma postavit dům a nebo zařídit restauraci. Z tohoto důvodu musí zatnout zuby a vydržet. Anna je přesně opačný případ. Přiletěla v květnu s tím, že potřebuje zlepšit AJ a kolem vánoc se vrátí zpět do Itálie a bude pokračovat ve studiu. V Donatellu mezi bandou vrstevníků stejné národnosti necítí zlepšení ani o píď. Avšak peníze, které tady vydělá jsou obrovské lákadlo a také důvod, proč tady ztvdla celé tři měsíce. Nakonec se však rozhodla vysoký výdělek vyměnit za vypilování svojí angličtiny. Myslím si, že se rozhodla správně, protože tohle už jí nikdo nevezme. Nutí mě to znovu se zamyslet nad účelem mého pobytu tady. I pro mě je vysoký příjem fajn, dává mi to možnost našetřit si a užívat si volné dny v Brightonu zároveň. Avšak co se týče pokroků ohledně mojí domluvy, není to žádná sláva. Uvědomím si, že jestli mě Leo dneska nenapíše na směny, nezhroutím se z toho. Budu to brát jako znamení, že tahle práce zkrátka nebyla pro mě a budu doufat, že najdu něco podobného jako Anna. Ačkoliv se pak budu muset pravděpodobně znatelně uskromnit, zlepšení mých jazykových znalostí mi tento fakt vynahradí a třeba právě díky tomu v budoucnu najdu lepší práci. A kromě toho ve vzduchu stále visí ta Havana a já tajně doufám, že na mě Ali nezapomene a dá mi šanci. Jenže celý měsíc bez práce by mě nepochybně připravil o všechny dosavadní úspory a práce v Havaně je mnohem víc než nejistá. Jediné co můžu tyto dva dny dělat, je přesvědčit Lea, že má ve mně přínosnou pracovní sílu a snažit se dělat svou práci jak nejlépe jsem schopná.

Ve čtvrtek odpoledne mě Mikele pošle pracovat outside s nesympatickým, vyhublým čertem Alfonsem. Alfonso je sebejistý, namyšlený, typuji tak 25-letý egoista. Neustále mě poučuje jak nosit talíře, jak sklízet a prostírat stůl a zkrátka si hraje na velkého šéfa. Leze mi tím na nervy, tudíž není v mých silách být na něj milá a příjemná. V kuchyni, po menší neshodě, mě rázně upozorní, bych na něj laskavě nezvyšovala hlas. Natáhne se pro 5 talířů na sweet bar a předvádí mi, jak unést, servírovat a sklízet všechny najednou. K jeho výuce se po chvilce přidá také Mikele a pobízí mě, abych to vyzkoušela alespoň se třema. Prý všechno co potřebuji je sebevědomí. Podotýkám, že moje sebevědomí bude to tam, až obsah talířů vyklopím na hlavu některému se zákazníků…:D Každopádně během dne zjistím, že unést tři talíře najednou opravdu není žádná věda a podstatně to urychlí práci. Ovšem Mikeleho přetvářkové a možná i tak trošku ironické „well done Veronika“ mě ze židle opravdu nezvedne. Tím spíš, že většina mých kolegů nosí pět talířů v jedné ruce jak nic. Tudíž i nadále zůstávám loozerem…:D

Největší problém mi dělá otevírání vína. Odříznout obal a vyvrtat špunt je pro mě zdá se nadlidský výkon…:D „Hello is this kind of rosé what did you order?“ zeptám se postaršího páru sedícího u malého stolu na 211. „Sure“ odpoví pouze a já se s koktavou výmluvou, že otevřít bottle of wine je pro mě vždycky trošku problém a proto ocením, když budou patient, pustím do otevírání. Naštěstí mají pro nezkušenou servírku pochopení a trpělivě čekají ( tipuji tak pět minut..:D ) než se mi s krůpějemi potu na zádech podaří vyvrtat špunt. Pak se jen zeptám: „Who will be taste?“, rozliji víno do skleniček i všude po stole a zdrhám se se studem zrudlou tváří schovat do kuchyně.

Kolem desáté Leo dokončí rozpis směn na příští týden a jde se usadit ke stolečku u baru k večeři. S napětím sáhnu po papírech povalujících se na tillu a hledám jestli je moje jméno stále mezi zaměstnanými. S obrovskou úlevou zjistím, že v Donatellovi nadále pracuji. A to znamená jediné – dneska jdeme s Romísem slaviiit!:D

Na hostel dorazíme něco málo po půlnoci. Před hostelem tradičně postává skupinka našich italských kamarádů s flaškami v rukou. Pozdravíme se s nimi a domluvíme se, že dnes do víru velkoměsta vyrazíme společně. Necháme je před hostelem vyčkávat zhruba hodinu. Udělat ze sebe lidi po dvanácti hodinách těžké práce není nic snadného a namalovat si na ksicht obličej s půlkou lahve vína v krvi je pak téměř nemožné…:D

Před druhou ranní už nemáme šanci zasednout někde v pubu, protože je dávno všude zavřeno. Míříme rovnou na seafront do klubu – nakonec jen já, Romča, Joseph, Erico a jméno toho třetího mi teď nějak vypadlo…:D Erico se svým kamarádem baví Romču deset kroků před námi a já zapředu vážný rozhovor se zajíčkem Josephem..:D Bavíme se o jeho minulosti, rodině a plánech. Překvapuje mě, že na to jak je mladý, má všechno v hlavě srovnané a ví přesně co od života chce. V klubu …… na pláži vysolíme 3 libry za vstup, na baru si koupíme pivka a vínko a míříme rovnou na parket. Nezmar Romča tancuje s Ericem bez přestávky celou noc. Já takovou výdrž nemám a dávám přednost konverzaci s Josephem venku na vzduchu před klubem. Když nás přestane bavit angličtina, ani nevím jak, ale přesedláme na francouzštinu…:D Roli v tom hraje značná přemíra alkoholu v mojí krvi, za střízliva bych myslím nic takového nedopustila – zaprvé vážně nejsem na zajíčky a zadruhé jsem si předsevzala, že od chlapů chci mít teď nějakou dobu pokoj a nemíním se s nikým zaplétat, maximálně v kamarádské rovině. Tohle jsme si s Josephem vyjasnili už během naší poslední schůzky a jeho pohled na věc je stejný, tudíž události dnešního večera zůstanou do zítra naštěstí zapomenuty. Dnes se s ním ale cítím moc fajn. Kolem čtvrté se rozloučíme s Romčou a klukama a ruku v ruce míříme na hostel. Doprovodí mě až nahoru do posledního patra, před pokojem číslo 6 mu lípnu rychlého hubana na dobrou noc a odeberu se na kutě. Zalehám někdy kolem páté ranní. Romču, jež doráží se svítáním, vnímám v polospánku.

 

25.7.2014 FRIDAY

Poté co otevřu oči a promítnu si v hlavě události včerejší noci, cítím tak trošku regret. Joseph je sice moc fajn, takový miloučký kufárek zdá se, ale dovedu si jej představit leda coby mladšího brášku, nikoliv jako potencionálního partnera. Nicméně do Seven Sister se svým mladším bráškou klidně jet mohu – nic proti ničemu…:D Joseph se probere po 11 dopoledne. Srazíme se na schodech. Rozpačitě mě pozdraví a lípne mi pusu na tvář. Chvíli vedle sebe sedíme dole u stolu. Sepisuji řádky svého deníku a on si ťuká cosi do svého mobilu. Ptá se mě jestli ve svém notesu zmiňuji také jeho maličkost. Odpovídám, že tady zaznamenávám pouze důležité události, tudíž bohužel není jeho součástí…:D Otevřu na googlu překladač a řeknu Josephovi ať mi napíše svoje základní vlastnosti. Dozvím se že je arogantní, inteligentní, netrpělivý a vzteklý…:D Vyzve mě abych mu poskytla podobný výčet. Prozradím mu na sebe že jsem sobecká, cholerická, výbušná a sebestředná…:D Haha, naše povahy jsou evidentně neslučitelné, tudíž naše kamarádství nepochybně nebude mít zrovna dlouhého trvání…:D

Zeptám se Josepha v kolik chce dnes do Seven Sister vyrazit. Venku praží slunce a obloha je bez mráčku, tudíž se mi vážně nechce marnit svůj čas vysedáváním na hostelu. Navíc Romča se dnes nechala přesvědčit od Richarda k housekeepingu. Tuto práci obvykle zastává Daren spolu s Rosou. Dnes však našho Indického kamaráda čeká další pracovní pohovor, tudíž Richardo nutně potřeboval záskok. A dobrá duše Romča zkrátka nedokáže říct ne. Jen mě trošku štve, že zas přijdeme o jednu z mála možných chvil, kterou jsme dnes mohly strávit spolu..:(

Joseph vstane od stolu s tím, že jen sjede načerpat benzín a kolem jedné vyrážíme. Skočím si na pokoj pro plavky a tašku. Poté zasednu před hostelem ke stolu a čekám na jeho výsost bezmála hodinu. Zeptám se dvou Francouzů sedících u stolu naproti mně na ceny benzínu v Brightonu. Je mi totiž jasné, že Joseph si o žádně peníze za cestu neřekne a já mu rozhodně nechci zůstat nic dlužná! Vypočítáme, že jedna cesta by měla vyjít zhruba na 7 liber. Krátce po jedné si k nám přisedává Romča, která právě skončila s úklidem. Joseph stále nikde. Začínám být nervózní. Jeho Fiat zaparkuje před hostelem krátce před 14 hodinou. Dochvilnost a spolehlivost zdá se nebudou Josephovými silnými stránkami. Zasednu vedle něj na sedačku spolujezdce a frčíme. Celou cestu si povídáme, tlemíme se a děláme si ze sebe srandičky. Je zábavný, praštěný a stejně tak vzteklý jako já. Radí mi abych tolik nemluvila a spíš se snažila poslouchat. Pak taky že mám dřív přemýšlet a teprve potom mluvit…:D Rady nad zlato, ovšem nejsem si jista, zdali budu schopna proměnit je v realitu…:D

Během cesty Josepha popichuji a dobírám si jej. On vždycky když začnu moc mluvit pustí rádio na plné koule a začne se pohupovat do rytmu…:D Jeho navigace nezklame a za necelou hodinku přijíždíme na místo.

Auto necháme stát na placeném parkovišti nedaleko od cíle naší cesty. Trvám na tom, že zaplatím parkovné a půlku cesty. Joseph navrhne ať zaplatím zmrzku a neřeším to. Skočím pro dva nanuky s tím, že mu prašule dám teda až na hostelu a nebudeme si teď takovými dohady kazit výlet. Podám mu jeho pomerančový nanuk, který si poručil a nabídnu mu, abych ochutnal mojí zmrzku. Když si chce líznout, rozpatlám mu jí po celé puse a on supí vzteky. Vypadá přitom vážně roztomile…:D Nechám ho v klidu se vyvztekat a přisednu si na úzkou lavičku vedle postaršího pána. V rámci zlepšování mých jazykových schopností se s ním dávám do řeči. Vyměníme si několik krátkých, stručných vět a pak s Josephem, bok po boku, vyrážíme směr Seven Sister. Vedle cesty, na kopci nad námi, se rozkládá pastvina plná ovcí. Josepha napadne jít se na ně mrknou zblízka. Vyškrábeme se po strmém, kamenitém kopečku a já neváhám a přelezu ohradu, abych se s nimi mohla proběhnout…:D Joseph chvíli váhá, má obavy z rozzuřeného berana. Nakonec se ale nechá přesvědčit a připojí se k našemu sněmu…:D Běhá ha ovcemi, plaší je a kvičí. Připomíná přitom malé, rozjívené dítě.:D Uděláme několik snímků. Bohužel nám nevydrží baterka, takže z těch nejhezčích míst nemáme žádné fotky.:( Snad příště.

Netrvá dlouho a dostaneme se až k moři. Začíná se zatahovat a ochlazuje se. To nás však neodradí od toho jít si v azurové vodě zaplavat. V Josephově případě pouze smočit nohy. Frcin!:D

Moře je plné ostrých kamenů. Poškrábu si nohy, ruce i záda. Z dnešního výletu vyjdu slušně zvalchovaná..:D

Zaujme nás partička mladých lidí, jež si postavili stan přímo uprostřed pláže a piknikují. Domluvíme se, že si ve městě taky jeden pořídíme a příště uspořádáme barbecue párty.

Joseph mi oznámí, že musí být na 7 zpět v Brightonu, protože má trénink kickboxu – každodenně a nesmí vynechat. Do úplného cíle našeho výletu se tudíž dneska nedostaneme. Domluvíme se, že se vrátíme ve čtvrtek. Beztak začíná mrholit a nechybně bychom zmokli. Hodíme si deku přes hlavy, abychom se ukryli před slabým deštěm a míříme zpět na parkoviště. Joseph mě v úkrytu pod dekou několikrát políbí.

Jakmile na parkovišti nasedneme do auta, z nebe se spustí brutální slejvák. „Perfect timing!“ podotkne Joseph, nastartuje a vyrážíme zpět na hostel. Padne na mě únava. Po včerejší párty jsem zahmouřila oko na pouhé 3 hodiny. Celou cestu prospím.

Joseph mě vyhodí před hostelem. Předtím než vystoupím z auta, trvám na tom, abychom srovnali peníze za cestu. Joseph mi pochopitelně odmítá sdělit cenu benzínu, tudíž vytáhnu 10 liber, hodím mu je na klín a zdrhnu z auta dřív než stačí protestovat. Večer mi na FB zabliká zpráva: „Thank you to nice day and i dont want more money from you! ..Veronka… good night!“ Je milej!:)

Po desáté, kdy Romča doráží z práce už mám dávno půlnoc. Jen mě trošku štve, že jsem neměla sílu jít pokecat s Michalem, s nímž jsem byla na večer domluvená. Tak snad příště. Od zítra makám každý den až do čtvrtka, tudíž si můžu o přátelském posezení u sklenky vína nechat leda zdát…!:/

 

26.7.2014 SATURDAY – 13.8.2014 SUNDAY

V posledních 14 dnech, během niž jsem nenašla téměř ani minutku pro svůj deník, se stala spousta věcí. Každý den tady v Brightonu je úplně jiný. Jednou se probudíte se skvělou náladou, chce se vám zpívat a skákat sto metrů do vzduchu. Pak přijdete do práce, kam se toho dne výjimečně dokonce i těšíte a jste přesvědčeni, že dneska bude všechno easy. Většinou to však dopadá tak, že události pracovního dne či vaši drazí spolupracovníci obrátí všechno vzhůru nohama a vy se vrátíte domů zkroušení a slzami na krajíčku. Další den vás probudí ostrá bolest hlavy, jste nastydlí a skrz ucpaný nos nejste sto se ani nadechnout. Cítíte se pod psa a nemáte daleko k depresím. A k tomu všemu vás čeká směna ON – ON ( tzn. od 10 ráno až do zavíračky ). Do práce se šouráte s absolutní nechutí. Slunce pere jako divé, den jak stvořený k povalování se na pláži. Nic takového se vám však dnes nepoštěstí. Budete totiž kmitat jak namydlený blesk v jedné nejzaneprázdněnějších restaurací v celém Brightonu. Přestože jste dnes vstávali zadkem napřed a zpočátku se zdálo, že právě prožíváte noční můru, váš den nakonec nabere zcela jiný směr. V práci během komunikace se zákazníky zjistíte, že vaše angličtina se pomalu ale jistě zlepšuje ( tzn. že když vás zákazník požádá o majonézu, nepřinesete mu kečup…:D ). Když výjimečně není tolik busy, všichni jsou uvolnění a vtipkují a vy se pomalu ale jistě začínáte cítit fajn. Zvednete si svou náladu pravidelným přísunem tiramisu či bagetou s bazalkovým pestem ( Pokud vám do něj ovšem vtipálek Sergo, který si povšiml vaší posedlosti bazalkou, nepřidá ocet s tabascem..:D ) Na tiramisu jsem se tady stala doslova závislou. Musím ho mít každý den! Ostražitě čekám na každou příležitost, kdy Antoineta či Maria odnášejí kontainer ze sweetbaru do washing upu, abych si ho mohla vyškrabat. Bohužel je tady víc takových, tudíž se kluci z washing upu často stávájí svědkem brutálních bitek o několik lžic této pochoutky. S mým spojencem, 19-letou Italkou Laurou, si vždycky dáme znamení, ona vezme kontainer ze sweetbaru, já popadnu dvě lžičky a pár vteřin nato už slyšíme zvonky štěstí…:D Jednou si takhle kráčím z pauzy, nesu dolů špinavý talíř a k mému překvapení mě ve wasching upu čeká můj oblíbený dezert. Alex, který dole tradičně čistí cutlery, už ví – spontánně mi podá čistou lžíci. Pečlivě vyškrábu objemnou nádobu a se zavřenýma očima si vychutnávám těch pár minut čistého štěstí… „Veronica, are you still in your break?“ ozve se za mými zády GPho hlas…:D Sakrááá!:D Poplašeně odhodím lžíci do kýblu na špinavé příbory a vykvíknu: „Nnnou…“:D a utíkám po schodech zařezávat zpátky na 200. Dnes je totálně busy den. Od šesti až minimálně do jedenácti se nezastavím ani na vteřinu. Kmitám z kuchyně na plac, z placu na bar, tam zpátky, tam zpátky. Servíruji drinky, pokrmy, pepř a sýr, pot ze mě lije jak z vola. Nahoře na 200 se kupí hromada nádobí, protože ho nikdo nestíhá snášet dolů do wasching up.u Snažím se ho čas od času sklidit, což se mi vážně nevyplácí, protože během této chvíle se mi v kuchyni nakupí další hromada jídla a vypadá to, že nestíhám a někdo jiný ho musí roznášet za mě. To, že jsem místo toho jako otrok odnášela špinavé nádobí za ostatní do wasching upu nikomu nevysvětlím – akorát vypadám jak neschopné kopyto, co si neumí správně rozvrhnout práci. V kuchyni uchopím tři talíře a nesu je směrem ke stolu č. 7 v popředí restaurace. Postarší paní mi podá talíř od předkrmu, který číšník nestihl sklidit. Vrátím se zpět do kuchyně pro pizzu, sýr a pepř, abych mohla dokončit stůl. Špinavý talíř položím nahoře na stanoviště 200 a sahám pro Margheritu, abych ji mohla odnést. „Hey princess, who will be clean this?“ zařve na mě otravný čert Alfonso. Odpovím mu, že nejprve s dovolením musím dokončit stůl. Řekne mi, že ho to nezajímá, ať vezmu ten talíř a odnesu ho do wasching upu. „I don´t care about you!“ odseknu mu přezíravě, čapnu pizzu, podlezu ho a z pozvzdálí zaslechnu cosi ve smyslu, že si myslel, že o tuhle práci stojím. Pitomec namyšlený! Když se vrátím do kuchyně strhne se mezi námi dost ostrá hádka. Sama sebe překvapím, kolik anglických slov znám a jak ze mě lítají…:D

Další člověk, na něhož jsem totálně změnila názor je GP. Chová se jak povýšený násoska, který na staff kouká tak trošku svrchu. Když například procházím kolem tillu a zeptám se jej jestli už náhodou není ready účet pro stůl č. 311, pro který mě Klaudie poslala, ani se na mě nepodívá a řekne jen: „Don´t care about bills. Go to the kitchen!“ vaří se ve mně krev!

Všechny sympatie, co jsem k němu kdy chovala se změnily v nevraživost minulý týden, kdy jsem v práci podruhé upustila slzu. Pracovala jsem dole na 300 spolu s Matteem, který neumí ani slovo anglicky. ( 28letý Ital, dooost velký drak, avšak o jeho inteligenci nemám vysoké mínění a mimochodem – zakoukal se do Romči. ) Ten den se mi dvakrát nedařilo. Na 321 vzadu před restaurací jsem donesla pouze pastu a na lístečku jsem přehlédla P, což znamená, že spolu s hlavním chodem jde také pizza. Donesla jsem ji se zpožděním po Klaudiině upozornění. Jídlo na 314 jsem servírovala spolu s Matteem. Já pizzu, on pastu a salát. V kuchyni uchopil Dela Casa místo Avocado Prawns a Stefano se mylně domníval, že jsem špatný salát na stůl dopravila já. GP si mě zavolal do kuchyně a dotazoval se, co se se mnou děje. Po celém měsíci, co tady pracuji, už bych takové chyby dělat neměla! Nesnažím se mu vysvětlit, že to všechno nebyla moje chyba, nemělo by to cenu a navíc bych si připadala jako žalovníček. Vrátím se zpět na station a pokračuji v roznášení. Poté, co kompletně dokončím celý stůl 317 se za mými zády objeví Matteo s lazagnemi v rukou a nechápavě kouká na stůl, kam by je položil. Vaří se ve mně zlost. Vezmu mu je z rukou a nesu je zpět do kuchyně. Tady zjistím, že Matto si spletl 315 se 317 a napíchl 315 na hřebík, jako že je už hotová. Na stole přitom bylo pouze jedno Pollo Milanese. Totální zmatek! Stefano řve vzteky a za mými zády se objeví GP. Řekne mi pouze, abych šla zamést 400 nahoru a uklidnila se. Nedá mi žádný prostor, abych mu situaci objasnila. Kromě toho je v restauraci zmatek a není na to ani čas. Ať se snažím sebevíc, neubráním se pláči. Musí na mě být opravdu pohled pro bohy – smeták v ruce a rozpatlaná řasenka po obličeji. GP mě následně pošle na pauzu. Obědvám v Klaudiině společnosti. Vysvětluji jí co se stalo, ona mě uklidňuje a doporučuje mi abych nad tím mávla rukou a GPmu rozhodně nic nevysvětlovala, protože by to stejně nemělo cenu. Cítím se ukřivděně a mám vážně vztek, ale uvědomuji si, že s tím nic neudělám.

Toho dne odcházím z práce s náladou pod psa. Jediné štěstí, že vím přesně jak si ji trošku pozvednout. Jeden by nevěřil, jak málo stačí ke štěstí – pouze projít kolem italské restaurace Strada a vyměnit si úsměv s ( dle mého názoru ) nejcharismatičtějším číšníkem v celém Brightonu. Vzezřením tak trošku připomíná Russela Branda, jak podotkla Romča, akorát v mnohem hezčím provedení. Černé husté vlasy nosí stažené do jakéhosi drdolu, oblečený do černé košile, no fááákt drááák!:) Pokaždé když procházím kolem, s pusou otevřenou dokořán, civím zvědavě dovnitř restaurace a hledám jej pohledem. Musím přitom vypadat vážně zajímavě..!:D Tudíž se dost divím, že mi pokaždé věnuje svůj úsměv. Dnes ho zahlédnu za kasou, zabraného do práce. Nevšimne si mě. Usuzuji však, že bez jeho úsměvu se dnes neobejdu. Kromě toho jsem si právě uvědomila, že zrovna teď neodkladně potřebuji zjistit, kde se nachází thajská restaurace, kam jsme si s Josehpem slíbili zajít na večeři. Mé orientační smysly mi napovídají, že by měla stát někde v těsné blízkosti Strady…:D Tudíž ať chci nebo ne, musím znovu projít kolem…:D Bohužel ani na druhý pokus jeho pozornost nezískám. Musím proto své kroky od restaurace Sabai ( ačkoliv si tímto směrem svou trasu domů značně prodloužím ) namířit napotřetí kolem Strady. Procházejíc kolem, otáčejíc hlavu jako sova, konečně zachytím jeho pohled. Vzhledem k tomu, že ke svému širokému úsměvu dnes přidá ještě nadšené zamávání, usuzuji, že moje dnešní promenáda před Stradou jeho pozornosti zas tak úplně neunikla…:D Safra, připadám si jako 13letá puberťačka…:D Ale účel splněn, můj večer hned nabral lepší směr!:)

Skvělou náladičku, s níž dorazím na hostel, si však nedonesu ani nahoru na pokoj. Důvodem je dost nepříjemná výměna názorů s Darrenem. V posledních dnech jsem na jeho osobu dost změnila názor a z tohoto důvodu si od něj držím odstup a možná se mu i podvědomě vyhýbám. Mezi ním a Romčou se v posledních dnech hodně změnilo. Ukázalo se, že Darren vůbec není skvělý, bezproblémový a vyrovnaný chlap, jak se zprvu zdálo a všechno co nám zpočátku vtloukal do hlavy byly akorát kecy. Ve svých 35 letech tráví téměř 24 hodin denně na pohovce v hostelu, kde zapřádá hluboké rozhovory s dívkami z různých koutů země a vtlouká jim šrouby do hlavy. Nevím jestli si tímto způsobem zvedá sebevědomí, nebo z jakého důvodu cítí silnou potřebu získat pozornost a obdiv každé osoby ženského pohlaví, jež se mihne v jeho blízkosti, každopádně mě to připadá dost zoufalé. Stejně tak jeho přístup k počátku něčeho co se rodilo mezi ním a Romčou. Jeden den byli jako dvě hrdličky. Darren poletoval kolem ní jak splašený, pusinka sem, pusinka tam, romantické procházky a nevím co ještě – jeden by z toho skoro zíval…:D Další den zřejmě vstával zadkem napřed a sotva nás dole u schodů pozdravil. U snídaně místo aby si sedl ke stolu vedle nás, schoulil se na gauči v rohu, nasadil sluchátka a ignor nejvyššího kalibru. Později své chování vysvětlil tím, že ho naštvalo, když si Romča dovolila večer vyrazit do města ve společnosti našich Italských kamarádů a neměl proto druhý den náladu s ní komunikovat. Velice závažný důvod, být mu 15 let možná bych tomu rozuměla. Myslím však, že zakopaný pes je úplně někde jinde. Darren zkrátka a dobře absolutně neví co chce a kdo vlastně je. Můj osobní názor. Ale teď k naší rozepři. Kolem jedenácté dorazím na hostel. Kecnu si na kulečníkový stůl naproti Romče a svěřuji jí dění dnešního dne. Darren, stojící na recepci opodál, mě k mému překvapení přijde přivítat. Přiřítí se ke mně a chce mě obejmout. Udiveně se odtáhnu. Tři dny kolem mě chodí jako bych byla duch, stěží mě pozdraví a teď by si najednou hrál na největšího kamaráda? Nechápu. Posadí se na stůl vedle mě a ptá se jak to šlo dnes v práci. Ve stručnosti mu odpovím a spíše jen tak ze slušnosti, než z nějaké zvědavosti, se ho zeptám, jak dopadl u pohovoru, kam se ve středu chystal. Odpoví mi, že se mu neozvali, tudíž nadále bude pokračovat v housekeepingu na hostelu. Dozvíme se, že je tady spokojený, protože v jiné práci by mu jistě nedali volno na 3 měsíce, což bude v zimě potřebovat a zkrátka a dobře, že taková práce by ho jaksi moc svazovala. A Darren nechce být svazován ničím a nikým. Dovolím si poznamenat, že si myslím, že jeho přístup k životu je dost nezodpovědný. Žije si ze dne na den bez nějakého cíle nebo jistoty a i když tvrdí opak, já si prostě myslím, že vlastně vůbec neví co od života chce. Tímhle se ho dotknu. Sdělí mí, že moje angličtina není dost dobrá na to abychom vedli rozhovory o životě. Navíc prý on mluví o hruškách a já o jablkách, tudíž by bylo lepší tento rozhovor ukončit…:D Řeknu mu, že když si tohle myslí, nemusíme se už bavit vůbec. Odpoví mí, že tohle se mu zdá jako dobré řešení. Pokrčím rameny a pronesu, že v tom případě je tedy vyřešeno. Seberu tašku ze země a jdu chrnět.

Druhý den dopoledne mi na mobilu zabliká zpráva od Josepha. Navrhuje společnou snídani u něj doma. Před několika dny jsem se od Romči dozvěděla, že se společně s několika dalšími kamarády odstěhovali z hostelu do nějakého bytu na Marině. Vzhledem k tomu, že krátce po jedenácté jsem už dávno po snídani, zdá se mi příhodnější uvařit si raději společný oběd. Joseph souhlasí a domlouváme se, že mě nabere kolem jedné na hostelu. Rozhodnu se, že mu připravím mojí a mamísovo specialitku – lilky s mozarellou v parmské šunce s čerstvou bazalkou – mňamotááá!:) Sjedu rychle na bruslích do Tesca a dvacet minut po jedné volám svému dochvilnému kamarádovi, jestli dorazí ještě v tomhle století. Krátce před druhou přijíždí s tím, že změnil názor – prý je líný a raději by poobědval někde v restauraci. To mě pochopitelně celkem dožere. Joseph je sice moc fajn, ovšem co se týče spolehlivosti a dochvilnosti neznám snad nikoho horšího. Jeho návrhu oponuji tím, že jsem počítala s vařením, nakoupila suroviny a ráda bych je tudíž využila. Jeho výsost se nakonec s námitkami nechá přesvědčit. Navrhnu, že uvaříme v kuchyni na hostelu a pak si uděláme piknik v parku. V naší kuchyni v posledním patře, kam hosté hostelu nemají přístup, nejsou podmínky pro vaření dvakrát příhodné. Žádná velká čistota, plechy i hrnce z roku XY. Já si s tímto vybavením bohatě vystačím, avšak frcin Joseph nešetří opovržlivými poznámkami a nad přípravou mého pokrmu ohrnuje nos. Myslím že spíše z principu, protože být po jeho, seděli bychom právě na zahrádce nějaké luxusní italské restaurace. Po menších dohadech se usneseme na kompromisu – dnes vařím já a příště mě za odměnu může vzít do restaurace podle jeho libosti…:D V malé kuchyňce v posledním patře hostelu je příšerné, spalující vedro. Vzhledem k tomu, že teplota za okny se pohybuje kolem 30 °C, tipuji že tady musí být tak minimálně 40… Pocítíme obrovskou úlevu, když s naším výtvorem konečně zasedneme na deku v parku naproti hostelu. Jediný kdo moje lilky ocení je Tobi z recepce a Ády, kterého přizvu k našemu sedánku, když prochází kolem. Joseph se jich sotva dotkne a popichuje mě, že ho horší kuchařku nezná. Neurazím se – alespoň totiž zbude víc na mě…:D Domluvíme se, že příště až budeme mít oba volno, uspořádáme kuchařský match a naši kamarádi po ochutnání rozhodnou, kdo z nás má pro vaření větší vlohy. Další volný den mám ve čtvrtek. Joseph, který nakonec vzdal hledání nové práce a rozhodl se, že poslední měsíc v Brightonu stráví studiem angličtiny na jedné z místních škol, je poslední dobou dost zaneprázdněný. Dohodneme se, že mě navečer vyzvedne v hostelu a zajdeme někam na slibovanou večeři. Je krásný letní den, jako stvořený k povalování se na pláži. Přes den tudíž relaxuji, zavolám si s našima, dědym i s holkama na skype a odpoledne sepisuji řádky mého deníku. Kolem desáté se před hostelem objeví skupinka Italů a Joseph mezi nimi samozřejmě nemůže chybět. Skrz malé okýnko v přízemí mě pozdraví a zeptá se jestli dnešní večer platí. Odpovím mu, že s tím počítám a že bych měla chuť na thajské jídlo. Italská večeře, kterou navrhuje mě dvakrát neláká, protože pizza a těstoviny mi už lezou i ušima. On však údajně v thajské restauraci poblíž hostelu obědval předevčírem a dvakrát ho to neoslovilo. Tudíž další spor mezi dvěma mezky je na světě…:D Na google si vyhledám thajské restaurace v okolí. Pokynu Josephovi aby se přišel podívat – „Sem dneska půjdeme“ oznámím mu a Richardo se Sandym se pobaveně zasmějou. Joseph zrudne a naštvaně mi oznámí, že se dohodneme později a že o tom rozhodneme společně…:D Skočím ze sebe nahoru udělat člověka a kolem osmé nasedám do Josephova auta. Několik minut se na parkovišti dohadujeme kde budeme dnes večeřet. S nevolí se nakonec podřídí mému návrhu. Celou cestu do restaurace Sabai však mlčí a je naštvaný. Restauraci k jeho radosti nakonec nenajdeme, tudíž zamíříme do Italia VIP – maličké a útulné restaurace, 5 minut chůze od našeho hostelu. Joseph však potřebuje být za machra a preferuje svoje fáro. Bohužel před restaurací není možné parkovat, tudíž auto nechá stát na seafrontu a odtud nám to k restauraci pěšky trvá téměř čtvrt hodiny. Vážně logika…:D Raději si poznámku, že od hostelu bychom tam došli podstatně rychleji nechám pro sebe, alespoň nám během procházky pěkně vytráví…:D V restauraci je nadupáno. Posadíme se k jedinému volnému stolečku pro dva. Objednáme si víno, Joseph pizzu Margaritu a já salát s ořechy a kozím sýrem – opět si hraji na dietu ( přičemž následně před spaním secpu celý kávový dort aniž bych se s rozdělila s některým z mých drahých spolubydlících…:D ). Během čekání na jídlo se dohadujeme ohledně anglické gramatiky – položila jsem Josephovi otázku ve smyslu: „How WERE your friend?“ nebo něco v tom smyslu, kde jsem místo WAS použila WERE a pokárala jsem ho, že mě neopravil, když jsem ho nedávno žádala, aby tak učinil pokaždé když udělám nějakou chybu. Joseph tvrdí, že možné je obojí. Dvě postarší dámy sedící u stolečku těsně vedle nás se naším rozhovorem očividně baví. Oslovím je s tím, aby Josephovi potvrdily, že mám pravdu a jedna z nich mi dá za pravdu. Ptají se nás odkud pocházíme a proč jsme v Brightonu. Komunikujeme s nimi dokud nám nepřinesou jídlo. Joseph se na pizzu vrhne jak kdyby měsíc nic nepozřel a cpe se jako protržený. Vypadá přitom dost vtipně.:D Když si poněkolikáté přihne ze svého poháru vína, doporučím mu, aby už pomalu brzdil – nejspíš pozapomněl, že za několik minut zasedne za volant. Náš odposlech od vedlejšího stolu mi dá za pravdu. Tudíž nezbývá nic jiného, než obsah Josephovi sklínky naklopit do sebe…:D Přichází čas na placení. Servírka nám donese účet. Natáhnu se pro něj, ale Joseph je rychlejší. Schová si ho na klín a začne vytahovat peníze. To se mi nelíbí. Joseph studuje, nemá práci a studium mu z části financují rodiče. Já normálně vydělávám, mám celkem slušný týdenní příjem, tudíž nevidím jediný důvod, proč by mě Joseph měl dneska zvát. Trvám na tom, že si svoje jídlo zaplatím a cpu mu peníze. Vezme si jen 10 liber. Servírka nás o 5 liber ošidí. Upozorníme ji na to a ona svoji chybu napraví. Joseph sbalí celou částku, kterou vrátí nazpět a já protestuji, že by byla slušnost nechat alespoň nějaké spropitné. Joseph se mnou nesouhlasí, prý nás chtěla ošidit. Vezmu mu dvě libry a hodím je na tácek s účtem a on je odtud následně zase odebere. Dámy od vedlejšího stolu se pobaveně smějí a otážou se nás, zdali jsme manželé…:D Řeknu mu že je lakomý a ony na to přikývnou: „Yes, you are mean!! pronese jedna z nich. To Josepha dožere. Vytáhne pět liber a hodí je na tácek se slovy, že lakomý rozhodně není. To se zas nelíbí mě, pět liber je moc, chtěla nás přeci ošidit. Sundám je z tácku a položím tam dvě libry. Takhle se dohadujeme dalších pět minut. Nakonec, po několikaminutové rozepři, necháme na tácku jednu libru, rozloučíme se s našimi dvěma sousedkami a míříme do Donatella. Potřebuji zčekovat směny na příští týden, které Leo dokončuje vždycky ve čtvrtek kolem 22 hod. Venku na lavičce pokuřuje Allesio s Manfredem. Oba Italové, tudíž s nimi Joseph nadšeně prohodí několik vět. Pak zamíříme směrem k tillu. Zeptám se Gpho jestli už je rota ready. Leo ji zrovna dokončuje. Zítra makám od desíti. Venku před Donatellem ještě prohodím několik vět s Daniellem. Skrz prosklenou stěnu zahlédnu Gianniho a upozorním na něj Josepha. Na večeři jsem mu vyprávěla o takovém nepříjemném incidentu, který mezi mnou a příšerným, nesnesitelným a vzteklým morousem Giannim proběhl. K tomu se ale vrátím později. Ve stavu lehkého ovínění si jaksi neuvědomím, že tím, že na něj ukazuji prstem a vřískavým hlasem upozorňuji Josepha aby se podíval, upoutám pozornost veškerého staff, GPho i Natalli a nevypadá to asi úplně nejlíp. Joseph jen obrátí očima a bez servítek mě upozorní na to, že se chovám jako tupá blondska…:D Když se nad tím za střízliva zamyslím, musím mu dát bohužel za pravdu…:D

Joseph zaparkuje před hostelem zhruba kolem jedenácté. Snaží se mě přesvědčit abychom ještě něco podnikli. Já však odmítám s tím, že se musím pro jednou věnovat svému deníku. Nabídne se, že by mi mohl dělat na pokoji společnost. S díky ho odmítnu s tím, že nejsem pedofil. Po těchto slovech mi otevře dveře a s naoko naštvaným výrazem ve tváři mě vykopne na ulici.

V sobotu, kdy tu probíhali obrovské oslavy spojené s akcí Gay pride – ( V Brightonu se sjeli všichni gayové světa a uspořádali obří průvod městem v převlecích, skvělá akce, bohužel jsme však s Romčou obě pracovali až do večera, tudíž jsme se k naší lítosti nemohly zúčastnit… ), jsem se konečně po dlouhých dvou týdnech sešla s Michalem. Jelikož jsem končila už na desátou a Romča až po půlnoci, stihli jsme dát několik piv, projít se rušným městem a pokecat. Na čtvrtek jsme si domluvili piknik na pláži. Od Michala jsem se dozvěděla, že v neděli zavírají Havanu, celou ji kompletně předělají a v pátek 22. 8. ji slavnostně otevřou už jako nový klub s jiným názvem. Ve čtvrtek si prý zařídí volno. Zbytek sobotního večera strávíme s Romčou ve společnosti Commandanta a jeho kamaráda Roberta. Sejdeme se před Stradou. Commandante nás obdaruje dvěma plechovkami ovocných piv a spolu se svým kamarádem s námi zasednou na lavičce před mojí oblíbenou restaurací, která dnes už bohužel zeje prázdnotou. Pokračujeme ke Commandantovi na byt. Venku se ochladilo a je dost zima. Ačkoliv jsme zprvu dost nedůvěřivé a po zkušenostech s úchylným Chrisem skoro až paranoidní, nakonec se usneseme, že to riskneme a kráčíme po boku Roberta a Commandanta podél pláže směrem k Sadrovo obydlí. Jeho byt nás překvapí a uchvátí. Commandante má evidentně malířské vlohy, protože stěny jeho skromné garsonky zdobí barevné malůvky zvířátek a další různé kreativní obrázky. Na dvorku si vytvořil vlastní umělou zahrádku. Položil koberec s umělou trávou a zasadil rostlinky do květináčů. Poté co spatřím jeho umělou zahrádku, neubráním se pobavenému úsměvu. Příště prý můžeme uspořádat piknik…:D Dnes máme však jiné plány. Sandro vytáhne lahev šampaňského z lednice a pak zamíříme na pláž. Tady sedíc na kamenech, zabalení v dece, pozorujeme měsíc a popíjíme šumivé víno. Je chladná noc a mi brzy pocítíme únavu. Zítra v práci začínáme na desátou, tudíž usoudíme, že je čas zamířit na kutě. Naši společníci nás doprovodí na hostel, kde chvíli posedáváme s Ádym, který nám naservíruje čokapik s mlékem. Dosypáváme si několikrát po sobě, až dokud není nádoba prázdná…:D Poté se vydrápeme po schodech do posledního patra, odemkneme pokoj číslo 6 a aniž bychom se zdržovaly hygienou, padneme do postele a v minutě usneme.

Další 4 dny až do čtvrtka pracuji. Volný čtvrteční den mám pak nabitý k prasknutí. Dopoledne strávím ve společnosti Commandanta na pláži. Ukáže, že si perfektně rozumíme. Vypráví mi o svém životě, snech a o tom, co ho baví a dělá šťastným. O své rodině a kamarádovi v Itálii. Ve svých 35 letech má právě jediný cíl – šetřit co nejvíec peněz je možné, aby si mohl zajistit klidný život a dát svým dětem všechno co budou chtít. Jeho přístup se mi líbí, avšak oponuju mu tím, že by si měl život taky trochu užívat a ne jen skrblit peníze v bance. Vysvětluje mi, že on je zkrátka štastný takhle, není jako ostatní lidi v Donatellovi. Trávit večery v tanečních klubech a hospodách mu připadá jako promrhaný čas a zbytečně investované peníze. Dává přednost práci na své „zahrádce“, malování, běhání a dalším koníčkům, které naplňují jeho dny.

Na 4 se sejdu s Michalem. Vyzvedne mě na hostelu. Nazujeme brusle a jedeme na pláž piknikovat. Slunce praží jako divé. Nedaleko od Mariny na pláži vybalíme deku a naše dobroty. Moje papriky s kuskusem a nivou se nesetkají s úspěchem, jelikož nivou se bohužel netrefím Michalovi do chutě. Cheesecakem z Mark§Spencera a borůvkovým vínem stejné značky si snad trošku vylepším reputaci…:D Michal vybalí nádherné špízy, chřest a gril na jedno použití, zapálí uhlíky a můžeme grilovat. Těžká pohodička – ovšem jen do té doby, než nás těsně před servírováním oné pochoutky vyruší zvonění mého mobilu. Sara mi volá s dotazem, kam jsem položila klíček od kuchyně, který Ády uvázal na černou gumičku. Od rána se chystá, že připraví svou španělskou specialitu. S hrůzou zjišťuji, že jsem ji pozapomněla stáhnout z mého pravého předloktí…:D Už už se chystám vyjet směrem k minimálně dvacet minut cesty vzdáleného hostelu, když mi Ády volá s tím, že se mu podařilo zámek zdolat bez klíče. Tudíž si v klidu můžeme vychutnat příjemné, slunečné odpoledne na pláži. Bohužel ne na dlouho. Na sedmou jsem domluvená s našima na skype, tudíž krátce po šesté zvedneme kotvy a podél seafrontu, s bruslemi na nohou, míříme zpět do města. Michal příjemně nakopnutý několika pivy a troškou vína pokračuje s kamarádem ještě někam posedět. Domlouváme se, že si dáme večer ještě vědět. Možná se k ním později připojím. Nakonec ale nahoře v pokoji vykysnu a probudí mě až Romča vracející se krátce po půlnoci z práce.

Mezi mnou a Romčou je v posledních dnech poněkud dusno. Myslím si, že v tom dost velkou roli hraje únava z práce. Někdy je to vážně dost náročné. Vrátím se v noci na hostel a nemám sílu se pomalu ani osprchovat. Navzájem se míjíme a nezbývá nám čas ani pořádně pokecat. Doposud se nám nesešel ani jediný volný den. V posledním týdnu na mě z ničeho nic sedla hrozná depka. Několik dní mám takový ten pocit, že nic nemá cenu, všechno na mě nějak padlo a s náladou pod bodem mrazu jsem nepříjemná a nevrlá. Zkrátka se mnou není žádná řeč, na všechno odsekávám a nic se mi nechce. Vím, že je to jen dočasný stav. Nejraději bych se někam zavřela a zůstala pár dní v ústraní, abych se dala dohromady. Romča mi v úterý, kdy se krátce po 10 dokodrcám domů pošle SMS. Chystají se po práci s Valerií do Fondu ( Taneční klub poblíž Donatella, kam se veškerý staff úterý co úterý, během studentské párty, kdy jsou ceny drinků extrémně nízké, vyráží odreagovat. ). Ptá se mě jestli se nechci přidat. Ačkoliv mě dnešní pracovní den totálně odrovnal a domů se plazím div ne po čtyřech, řeknu si, že přeci žijeme jen jednou a vzhledem k tomu, že tady poslední dobou neděláme nic jiného než makáme, nějaké to povyražení bychom si myslím zasloužily. Napíšu tedy Romče, ať se mnou počítají. Hodím si sprchu, obléknu se a namaluji. Pak vezmu noťas a zasednu dole ve společenské místnosti a čekám na svou kamarádku, která by se co nevidět měla vrátit z práce. Během brouzdání po netu a vypisování řádek mého deníku na mě padne neskutečná a nepřekonatelná únava. Musím jít nahoru a hodit si alespoň na chvilku dvacet. Skoro ani nestačím zavřít oči, když Romča bujaře rozrazí dveře pokoje a probere mě ze snění. Rozespale jí oznámím, že ačkoliv jsem dneska v noci vážně chtěla jít ven, připravila jsem se docela i těšila, najednou nějak nemám chuť ani sílu. Potřebuji se zkrátka pořádně vyspat. Navíc ráno musím být opět na desátou v práci. Romča jen pokrčí rameny a pronese: „Jak chceš…“ Z jejího výrazu však vyčtu, že se naštvala. Prý kdyby to bylo naopak, nasupím se. Když za sebou zavře dveře, rozbulím se jak želva. Mrzí mě, že místo abychom se podpořily, když nás něco trápí, zbytečně se takhle dohadujeme kvůli hloupostem. Následně se obě cítíme mizerně a obklopeny bandou Italů, nemáme nikoho dalšího s kým bychom mohly své trápení probrat.

V pátek nám konečně začne zase svítat na lepší časy. Do hostelu se přistěhuje sympatická, bezprostřední černoška Angela. Přijela na 3 týdny, aby si zlepšila angličtinu na jedné z místních škol. Vypráví nám o své tetě, která má v Itálii kadeřnický salon a Angela jí tam občas vypomáhá. Až dokončí studium, chce se této profesi začít věnovat naplno. Sára ji osloví, když se marně snaží zaplést Anně z jejích hustých tmavých vlasů dva copánky. Ukáže se, že Angela je vážně profík a nakonec si od ní necháme vyčarovat účesy všechny čtyři. Společenskou místnost v hostelu proměníme v kadeřnický salon a do postele zaléháme někdy kolem třetí ranní. Domluvíme se, že v neděli po práci si dáme ladies night a vyrazíme společně vstříc nočnímu životu – jen já, Romča, Sára, Anna a Angela. Nemůžu se dočkat!:) Předtím než se vypravím nahoru na pokoj, oddat se slabým pěti hodinám spánku, prohodím několik vět s Josephem postávajícím před hostelem se svou partičkou mladých Italů. Popíjejí pivka a chystají se ven na párty. Mé kamarádství s Josephem poněkud ochladlo. Ukázalo se, že i kdybychom mluvili stejnou řečí, nikdy zřejmě nebudeme mít šanci jeden druhého pochopit. Včera, předtím než jsem po práci vyrazila s Ibramihem na toulky nočním Brightonem, kdy mě provedl každou hospodou i klubem, kde kdy pracoval a pracuje, jsem napsala Josephovi, zdali se nechce připojit. Setkala jsem se s celkem směšnou odezvou. Oznámil mi, že se na párty chystá následující den, tudíž ať si vyberu, jestli budu preferovat vyrazit s ním, nebo s nějakými jinými kamarády. Když mu vysvětlím, že zítra nikam nemůžu, protože v sobotu od desíti ráno pracuji, rozčílí se, že musí být vždycky všechno po mém a že když já nechci jít zítra s ním, on zase nestojí o to přidat se dneska. Odvětím mu, že se chová jako dítě a že věkový rozdíl mezi námi začíná být evidentní. Načež se milostpán smrtelně urazí a odhlásí se. Další den mi napíše někdy kolem desáté večer, jestli bych se nechtěla vidět. Vzhledem k tomu, že právě vysedávám dole v hostelu a ťukám cosi do počítače, malé zpestření nudného večera by mi celkem bodlo. Účast na noční párty však zamítnu s tím, že musím ráno vážně brzy vstávat. Joseph mi kolem desáté napíše, že jede směrem k hostelu. Dovnitř však jít odmítá s tím, že se chce vidět jen se mnou, tudíž jestli chci pokecat, můžeme tak učinit v prostorách jeho nejdražšího automobilu. Tuhle „lákavou“ nabídku s díky odmítnu. Nakonec to dopadne tak, že Joseph postává s klukama venku a my do třetí ranní experimentujeme s našimi hřívami za zdmi hostelu. Krátce poté, co se zalehnu nahoře v posteli mi napíše, že jsem ho vážně pobavila tvrzením, že jsem s ním dneska nemohla vyrazit do města z toho důvodu, že jsem chtěla kolem jedenácté zalehnout. Z těchhle dětinských dohadů se svým mlaďoučkým kamarádem začínám být pomalu ale jistě dost otrávená a už na to raději nereaguji. V následujících dnech zcela přerušíme kontakt.

V neděli kolem půlnoci se došourám z práce. Venku lije jako z konve. Anna dávno spí a Sáře se v tomhle počasí nikam nechce. Navíc stále nemá vyřízené papíry a po krádeži veškerých svých dokladů, stále neobdržela nové. A bez ID ji do žádného klubu nepustí. Angela mi volá s tím, že paří se svými Italskými kamarády v RNB klubu Audio poblíž seafrontu. Tudíž z naší plánované dámské jízdy evidentně sejde. To nám celkem nám to zkazí náladu. Navíc si s Romčou po menší neshodě opět ostře vyměníme názory a ačkoliv jsme původně myslely, že vyrazíme alespoň samy dvě, najednou se nám nikam nechce. Romča nemá náladu. Poslední dny na ni dolehl nějaký splín. Zavře se v koupelně a brečí. Cítím se hrozně. Když konečně vyjde ven, obejmu ji a všechno probereme. Otevřeme flašku červeného, což nám podstatně zvedne náladu. Po dlouhé době konečně pořádně pokecáme a následně nakonec vyrazíme ven do deštivého, nočního města. Richardo ani Tobi, kteří nás dole na hostelu lákali do gay klubu Bulldock se nakonec nepřidají. Kolem druhé ranní, se v úkrytu pod Betinčiným růžičkovým deštníkem, vydáváme směr seafront navštívit klub Coalison. „Támhle v tom podloubí už to stoprocentně bude.“ oznámí mi Romča, když se čvachtavou chůzí brouzdáme podél pobřeží zhruba dvacet minut. Ukáže se, že ono podloubí, kde by se dle Romčiných úvah měl klub nacházet, obývá početná skupinka místních bezdomovců. Hrají na kytaru, prozpěvují a lákají nás ať se přidáme k jejich sněmu. Lákavou nabídku odmítneme s tím, že pro dnešek bychom raději daly přednost výše jmenovanému klubu. Jeden z bezdomovců nás ochotně doprovodí ke vchodu, kde po nás chtějí deset liber. Tento fakt nás dovede k názoru, že Coalison pro dnešek raději oželíme a vydáme se za písničkou do našeho oblíbeného klubu Shooshh o několik metrů dál. Tady Romča propaří troje střevíce po boku sympatického černocha, zatímco já dám raději přednost čerstvému vzduchu a konverzaci s postarším Kubáncem. Kolem čtvrté ranní to balíme a míříme na hostel. Cestou domů potkáme tři kluky z klubu. Zvou nás na pivo do nedaleké hospody. Nenecháme se dlouho přemlouvat. Jedno pivo nás nezabije a s mladými Australany alespoň procvičíme naši angličtinu. Cupitáme za nimi jako dva pejsci do té doby, než se ocitneme před výtahem v jejich hotelu. Teprve tady nám dojde, že když mluvili o pivku, měli na mysli soukromou párty na jejich pokoji. Kruci, opět jsme nějak pozapomněly, jak to dopadá, když chceme v pánské společnosti zlepšovat naši angličtinu!:D Vypadá to, že se nikdy nepoučíme…:D Naštvaně jim dáme sbohem a pokračujeme mokrou ulicí k našemu domovu. Několik bloků od hostelu naši pozornost upoutá hlasitá hudba ozývající se z klubu Revenge. Poté co u vchodu usmlouváme cenu vstupného na nula nula nic se rozhodneme nahlédnout dovnitř. Hrají tu skvěle. Zamíříme rovnou na pódium uprostřed parketu a tančíme jak o život. Zhruba po deseti minutách divokého tance s údivem zjišťujeme, že se nám nepovedlo upoutat pozornost ani jediné osoby opačného pohlaví. Zato něžné ženštiny se tu na nás lepí jako klíšťata. Podívám se doprava, kde na rohu u zdi spatřím vyzáblého, ulíznutého blondýna vyměňujícího si kontakt s tmavovlasým, brýlatým skrčkem, jež evidentně usoudil, že na tričko je dneska příliš vedro a vyrazil si bez svršku. Romča mi poklepe na rameno a ukáže směrem k dvěma holkám, které si zrovna navzájem pročišťují mandle…:D Teď už je nám všechno jasné. Ocitly jsme se v gay klubu…:D OMG, tak tohle by myslím pro stačilo. Už vážně načase to zabalit a odebrat se na hostel. Alespoň že zítra mě po dlouhých 4 pracovních dnech čeká vytoužené volno – celé pondělí i úterý, jabadabadůůůů!:)

 

11. 8. 2014 MONDAY – 12.8.2014 THUESDAY

V pondělí ráno se probudím ve skvělé náladě. Čekají mě totiž dva dny volna za sebou – poprvé za celou dobu, co pracuji v Donatelle. Bohužel ani jeden z nich se neshoduje s Romčiným dnem off. Mít volno společně se nám doposud nepoštěstilo. Dopoledne mi zavolá Commandante s návrhem, abych jej navštívila v jeho skromném příbytku a při té příležitosti ochutnala jeho specialitku, kterou právě chystá na oběd. Ráda bych mu upekla svou foccaciu, ale po dvouhodinnovém objíždění všech místních hypermarketů, supermarketů a nejrůznějších obchůdků s jídlem a pokrmy zjistím, že v Brightonu není šance sehnat čerstvé kvasnice. V Anglii dostanete pouze sušené droždí v prášku. Netroufám si experimentovat s něčim co neznám, tudíž se zastavím v Mark§Spencerovi pro cheesecake, kterým myslím není co zkazit.

Můj nejoblíbenější kolega mě vyzvedne před Brighton Pier krátce po dvanácté. Cestu k němu si totiž po návštěvě několik dní zpátky pamatuji poněkud mlhavě – vinou alkoholového opojení..:D. Commandante je dnes ohromně zaneprázdněn domácími pracemi. Nabídnu mu tudíž pomocnou ruku. Nejprve mu na dvorku pomohu přidělat do pantů nové dveře. Poté co bojový úkol poctivě dokončíme, vyšle mě můj kamarád na svou spešl zahrádku. Do ruky mi vrazí vysavač a poprosí mě abych vysála hlínu z umělého trávníku.:D Ráno totiž zahradničil, sázel nové rostlinky do truhlíků, což na jeho umělohmotném, výrazně zeleném koberci nahrazujícím trávník zanechalo nevzhledné, hliněné stopy. Během mého neohrabaného počínání na zahrádce, stihne Commandante uklidit celý pokoj, vydrhnout koberce, ohřát chobotnici v rajčatové omáčce s olivami a prostřít svůj jídelní stůl – dřevěnou poličku vedle postele. Kecnu si vedle něho na postel a pochutnávám si na italské speciální sepiiové omáčce a pažitkovém pestu, které pro mě připravil. Neskutečná pochoutka. Zapíjíme to bílým vínem a zanedlouho, krátce po poledni, takhle hezky při pondělním obídku, jsme oba řádně picnutí. Mě k tomu stačí dvě skromné sklenky bílého vína. Commandante je jiná liga – po půlce flašky bílého přesedlá na italské Amareto a po několika panáčcích si začíná šlapat na jazyk. Upozorňuji ho aby se krotil, protože za dvě hodiny máme s Romčou sraz před Donatellem. Jako každé pondělí si jdeme vyzvednout výdělek za předchozí týden. Zdá se však, že Commandante je zralý hodit si dvacet. Natáhne se na postel a začne blouznit – zeptá se mě, jestli mu Cinderella dá polibek, aby se konečně proměnil z ošklivého žabáka v prince…:D Odvětím mu, že Cinderella nikoho nelíbá a jelikož tohle je pohádka z jiného soudku, bude si muset svou princeznu hledat jinde. Commandante mě následně přejmenuje na Step mother, což je Popelčina nevlastní matka. V jednom z následujících pracovních dnů mi v restauraci dokonce podepíše jedno koště – Step mother flier brum…:D Hraji na oko uraženou. Commandante si mě chce usmířit a tudíž mi daruje nové koště – Cinderella magic flier brum. To už zní přeci jen o něco lépe.:) No v práci se zkrátka nenudíme…:D

Kolem třetí si zaskočíme pro peníze. Commandante se vypraví uložit své jmění do banky a já zamířím za Romčou na pláž. Na pauzu ji dnes poslali o hodinu dříve, tudíž si výplatu vyzvedla už před hodinou a teď už pěknou chvíli na seafrontu chytá bronz. Zavibruje mi telefon. Volá Joseph. Vzpomněl si že dnes nepracuji a rád by se viděl. Souhlasím. Domluvíme si sraz na 4 na seafrontu. Skočím si bleskově na hostel, schovat prašule do šuplíku. Do banky se mi dnes zacházet nechce. Zbytečná ztráta času, který nemám. Stihnu pár minut poležet s Romčou na pláži. Pak ji ( podél Strady ) doprovodím do práce. Mého krásného číšníka však opět nezahlédnu. Obávám se, že jeho sobotní zamávání bylo na rozloučenou. V této nepříjemné domněnce se utvrzuji v následujících několika týdnech, během nichž jej nezahlédnu ani. Navíc se mí zdá, že mezi staffem ve Stradě přibyly nové tváře. Světlo mých šťastných dnů pozhasíná…:( :DD

Deset minut po desáté dorážím na seafront k Brighton Pieru. Netrhám si játra s dochvilností. Nepamatuji totiž jedinou schůzku s Josephem, na níž by se dostavil včas. Joseph k mému překvapení nedoráží sám. Před telefonní budkou postává ve společnosti svého nejlepšího kamaráda Andrewa. Sotva mě pozdraví a ptá se kam vyrazíme. Odvětím mu “I don´t care“, čímž chci naznačit, že můžeme dělat cokoliv. Chci se totiž vyhnout jeho výlevům a dětinským narážkám na to, že všechno co děláme je pokaždé výplodem mých přání a potřeb. On si tuto větu bohužel přebere jinak – ve zprávě, která mi o několik hodin později přistane na fb, líčí jak strašně povýšeně působilo moje I don´t care, že ho následně přešla chuť k tomu trávit se mnou odpoledne. Navrhuji, že bychom si mohli něco uvařit u něj na bytě. Několik dní zpátky mi psal, jak rád by mi svůj nový příbytek konečně ukázal. Navíc má dnešní výplata byla překvapivě vysoká, tudíž jsem si říkala, že bych mohla něco nakoupit, udělat mu radost a ukuchtit mu nějakou specialitku z mojí kuchařky. Joseph mi bez zájmu odvětí, že právě dovařili před chvilkou, ať vymyslím něco jiného. S ironií v hlase mu naznačím, že nepotřebuji aby bylo vždycky po mém, proto nahvrhuji, pro jednou, podniknout něco dle jeho přání. „I have no idea. What´s you wanna do?“ táže se po dvacáté a obrací očima. Zdá se, že hraje divadýlko před kamarádem. Evidentně se potřebuje předvést. Pokrčím tudíž rameny, rozloučím se s nimi přáním krásného dne a odeberu se na hostel. Joseph mi totálně hnul žlučí. Tím spíš jeho vyčítavá zpráva o tom, že naše povahy jsou zřejmě nekompatibilní, jelikož jsem absolutní sobec, který přizpůsobuje všechno svým potřebám a přání druhých nebere v potaz. Nereaguji na to. Joseph svých chováním akorát potvrzuje, že je to mladý 23letý kluk a každý jsme zkrátka někde jinde. Navíc oba tvrdohlaví a výbušní. Trávit spolu čas, pro nás zdá se nepřipadá k úvahu.

Z mého vzteku a zkažené nálady mě vytrhne telefonát s Michalem. Volá mi, že je večer volný a ready na barbecue u nich na baráku, dvacet minut z centra Brigtonu. Zaskočím do Aldi nakoupit něco na zub a flašku Prosseca na zapití. Brknu Dianě z práce, zdali by se nechtěla připojit. Romča maká do zavíračky a já si nejsem jista, zdali bych se v pánské převaze ( Michala a jeho spolubydlícího Olivera ) cítila úplně ve své kůži. Přece jen jsem stydlivá, tichá a zdrženlivá dívčina…:D Diana nadšeně souhlasí. Moje nová, mladá kolegyně, touží po nějakých zážitcích. Užijeme si skvělý večer u Míši a Olivera, kteří s několika dalšími lidmi sdílejí útulný domek dvacet minut autobusem z Brightonu. Nacpeme se mým thajským ananasem, Míšovo skvělýma nakládanýma žebírkama, popijeme a užijeme si bezvadný skvělý večer – pominu-li fakt, že Dian trošičku přebere a já ji kolem jedenácté večerní doprovázím autobusem domů. Dian mi v alkoholovém opojení oznámí, že nemusím vystupovat, protože autobus se obrací zpět do Brightonu na Marinu. Krátce na to se ukáže, že Diana drobátko blouznila – autobus mě dopraví kamsi na konec světa, kde lišky dávají dobrou noc. Strávím přibližně 45 minut čekáním na bus zpátky na hostel, kam dorazím dávno po půlnoci. Romča i Sára už dávno chrní. Další den si užívám povalování se na pláži. Další prosluněný den jako z pohádky. Nachytám bronz, abych večer na lekci salsy, kam se s holkama z hostelu chystáme, zapadla mezi snědé Španěly. Krátce před osmou ve společnosti Sáry, Angely a její polské kamarádky vyrážím odhalovat taje vášnivého španělského tance. V horním podlaží klubu King and Queen to žije. Lidí jako much. U vstupu zaplatíme každá šest liber a následně od jednoho z lektorů obdržíme tři volné vstupenky na úterý, čtvrtek a neděli. Lekce začíná společným tancem, kdy lektor předcvičuje a všichni se pohybují do rytmu dle jeho instrukcí. Následuje volná zábava, kdy děvčata postávají kolem a čekají zdali je nějaký švarný mladík vyzve k tanci. Ujme se mě jakýsi světlovlasý svalovec připomínající žabáka – tričko, kraťasy i tenisky sladěné do výrazně zelené barvy. Ze svých svárů mě nepustí celý večer. Připadám si jako největší kopyto pod sluncem. Neustále mu šlapu na špičky a ve zdánlivě jednoduchých základních krocích se naprosto ztrácím. Volná zábava trvá deset minut. Poté nás instuktoři rozdělí na tři skupiny – začátečníci, pokročilý a nejvyšší level. Ztvrdnu celý večer v začátečnících, kde svou nemotorností výrazně vyčnívám…:D Narozdíl od Sáry, která se stává hvězdou večera a tancuje s španělským brýlatým mladíkem jako profesionál! Na salsa párty, která startuje kolem desáté, kdy salsa lesson končí, bohužel nemohu zůstat. Romča končí před 12 a následně míří zpět na hostel, kde máme sjednanou schůzku – jen já, Romča náš skromný pokojíček a jedna, možná dvě flášy bílého…!:D A pak hurá protancovat dvoje střevíce do Fontu, kde se každé úterý schází téměř veškerý staff z Donatella i Pinocchia. Romči pozornost však získá pouze jeden snědý, velice pohledný a dle mého názoru tak trošku otravný ( pro změnu italský ) spolupracovník Matteo. O jeho náklonosti k mé krásné kamaráce jsem se už zmiňovala. Dnešního večera se ukázalo, že ona náklonost je oboustranná a dvě hrdličky se jali vyměnit pár větiček po Francouzsku..:D ( Nebylo zbytí, jelikož Matteova angličtina je hluboko pod bodem mrazu – neumí se snad ani představit…:( Teď snad bude mít motivaci se začít učit!:) ) Po mém Matteovi stále ani vidu ani slechu, tudíž se kolem 2 ranní v doprovodu jakéhosi podivného ( pro změnu Itala!!! ) odebírám směrem k domovu. Před vchodem do hostelu se s ním rozloučím, poděkuji za doprovod, s díky zamítnu jeho žádost o mé telefonní číslo a mířím rovnou na kutě. Během dvou dlouhých dnů volno jsem stihla víc energie vypustit než nabrat. Tudíž nevím z čeho budu čerpat celý zítřejší den od 12 až do půlnoci… Ale tak co – žijeme len raz!:)

 

Poslední měsíc byl totálně nabitý, stala se spousta věcí, ale nebyl vůbec čas je zaznamenávat, takže se teď vrátím zpátky v čase a sestavím alespoň malé shrnutí:
Hostel Journeys, Donatello, Pinochio, lásky, stres, zklamání a problémy všedních dnů.

 

Ačkoliv v prvních týdnech jsme si nedokázali představit nic úžasnějšího než život v Journeys, najednou nám mačkání se v malém pokojíčku s palandou, začíná tak trošku přerůstat přes hlavu. Kromě toho Sara s Adamem začali uvažovat, že se přestěhují do jiného města, tudíž shánění nového obydlí je očividně na pořadu dne. Sara spolu s koncem léta ztratila práci v malé a klidné restauraci na seafrontu a následně se z ní stala moje kolegyně. Poor Sara, z počátku vůbec netušila co ji ve věznici jménem Donatello čeká. Jak brzy zjistila, práce v bláznivé italské restauraci vážně není žádný med a já osobně ji začínám nenávidět. Mohu makat do roztrhání těla, nosit v rukách pět vařících talířů, až mi na rukou zůstávají vypálené opary a ruce i nehty na nich mám z ranní přípravy salátů totálně zdemolované. Mohu běhat jako nadmutá koza v červeném tričku propoceném skrz na skrz a s jazykem na vestě. I kdybych se třeba postavila na hlavu, nikdo mě tady neocení. V Donatellu nejste člověk, ale stroj, tak to vidím já, teď z odstupem času. Byly však i chvíle, na které budu ráda vzpomínat. Na to jak jsme se s Larou na tajňačku krátce před noční pauzou schovali za sweetbar, abychom si vychutnali sladké, zmrzlinové potěšení. Což by bylo sice moc příjemné, kdyby nás z našeho rozjímání nevytrhl GP. „Both of you without break!“ poznamenal tenkrát přísně, přičemž se neubránil pobavenému cukání koutků. Na Klaudy, která mi nakonec vážně moc sedla. To jak dokáže brát život prostě takový jaký je. Nad ničím se nepozastavuje, nelituje se, neskuhrá a dokáže s těžkou ironií v hlase vždycky všechno perfektně okomentovat. Pracuje tvrdě, ví proč to dělá a téměř nikdy ji neslyším si stěžovat. Akorát jedna věc, která mě na ní mrzí: Klaudie má rozhodně navíc než ztrácet čas tady v tomhle blázinci. Její angličtina je skvělá, má výbornou praxi a nepochybně ji můžeme nazvat hardworkerem. Jenže bohužel se očividně bojí změny nebo nechce ztratit jistotu, co já vím… Většina lidí tady to má stejně. Klaudie mi radí, ať odsud odejdu dokud je čas, jinak se prý z toho začarovaného kruhu jménem Donatello nevymaním nikdy. To mám taky v plánu! Jediná pozitivní věc, kromě peněz, které si tady vyděláte, jsou skvělí lidé okolo. ( Čímž samozřejmě nemyslím vedení!!! ) Klaudie a Mary jsou dva přesné příklady toho, že na první dojem se nikdy nemá dávat. Dvě na první pohled nesympatické a odměřené osoby mi nakonec přirostly k srdci ze všech nejvíc. A z Lucii která mi na začátku připadala tak správně ujetá a fajn, mě teď tak akorát bolí hlava. Lucia nás někdy na začátku srpna, kdy nás letní deštík vyhnal z basketbalového hřiště, pozvala k sobě domů – něco popít a dát řeč. Krásný, útulně zařízený byt, jež sdílí s Mary, Monicou, Loanou a jejím bratrem Matteem ( Romči nápadníkem ). Zdála se být moc přátelská a fajn. Strávili jsme příjemný večer u několika flašek italského vína a našeho oblíbeného sýra s brusinkami. Z Luciina vyprávění jsme dozvěděli největší peprnosti, jež v minulosti provázely všední dny našeho šíleného pracoviště. Následně nás několikrát zvala na párty a snažila se nás nějakým způsobem dostat do jejich party – myslím, že to všechno proto, aby poskytla svému nejlepšímu kamarádovi Matteovi příležitost přiblížit se k mojí krásné kamarádce. Když se Matteo následně, z nám neznámého důvodu odmlčel, odmlčela se Lucia as well… Navíc můj názor na ní se otočil o sto stupňů. V práci si hraje na velkou manažerku, ztrapňuje mě před zákazníky a komanduje pro úplné nesmysly. Zato na Mary nedám dopustit. Několikrát jsem se před ní zmínila, že bych ráda začala studovat. Mary sdílela mou touhu. Sešli jsme se v pondělí, kdy se shodoval náš den off. Napsala mi, abych ji vyzvedla kolem druhé u nich doma s tím, že si zajdeme do City Collage pro nějaké info. Upustím kvůli tomu od povalování se na kamenité pláži pod paprsky podzimního slunce a dozajista více než hodinu na ni čekám u ní v pokoji, než se cca pětadvacetkrát převleče, přemaluje a přečeše, než usoudí, že bychom už snad konečně mohly vyrazit…:D Jsme si dost podobné. Pusu nezastavíme ani na minutu. Mary mi vypráví o tom jak se zrodila velká láska mezi ní a moc sympatickým číšníkem od nás z Donatella Daniellem. Nikdy bych netipla, že se tihle dva dají dohromady a nakonec je z toho láska jako trám. Mám radost za ně za oba!:) Vyrazíme s Mary směrem City College Brighton, abychom vyzjistily pár informací. O škole vážně uvažuji. Nejen proto, že bych si v dohledné době celkem ráda začala zase připadat jako člověk a nezůstávala při každé anglické otázce stát s otevřenou pusou jako idiot!:D Přemýšlím o své budoucnosti. Jasně že mluvit se tady dříve či později naučím. Až se však jednou vrátím zpět do ČR ( jestli to tedy zůstane na pořadu dne… ) a napíšu si do CVčka, že jsem držitelem certifikátu z anglické školy, ačkoliv se jedná pouze o cár papíru, jsem přesvědčena, že k tomu v každé lepší firmě přihlédnou. A gramatiku rozhodně a definitivně potřebuji! Nechci se vyjadřovat jako negramot a nemyslím si, že je možné ji pochytat z běžné konverzace… A cena 250 liber za tři měsíce studia ( 2 dny v týdnu ) je myslím celkem přijatelná. Navíc se s Mary shodneme na tom, že studovat společně by bylo vážně fajn. Padly jsme si do noty. Ve škole nám slíbí, že nám do týdne dají vědět ohledně termínu, kdy bychom se mohly dostavit k rozřazovacímu testu. Tak uvidíme..:)

 

S životem je to jako na houpačce – jednou jste dole a podruhé nahoře. Tady v Anglii to pociťuji mnohem intenzivněji. Moje pocity i nálady se mění ze dne na den, přesně tak jako počasí. Život na hostelu v malém skromném pokojíčku s dalšími 3 nocležníky se stává neúnosným a otročina v Donatele mě pravděpodobně dříve či později připraví o zbylou špetku mých slabých nervů a já exploduji! Psychika pracuje a následně ovlivňuje i mou fyzickou stránku. Znenadání se mi na krku objeví malá uzlinka, která narůstá a zvětšuje se ze dne na den, až se jednoho rána probudím s půlkou tváře připomínající přerostlý meloun! Toho dne makám od desíti ráno až do zavíračky! Romča do mě už několik dní hustí, abych si zašla k doktorovi. Do dnešního rána jsem to odkládala s tím, že to snad brzy zmizí a splaskne. Odraz mé gigantické, zrůdné tváře po ránu v zrdcadle mě však přesvědčil o opaku. Návštěva lékaře se stává nezbytnou. Domluvíme se s Romčou, že mě na 3 o pauze vyzvedne a doprovodí na kliniku. Doba do 3tí hodiny mi připadá nekonečná. Cítím se, jako by mi polovina tváře hořela a neustávající tlak mě pomalu ale jistě dohání k šílenství. Tím spíš, když mě GP kolem dvanácté vyšle skládat napkiny na bar vedle zrcadla. Propadám zoufalství a začínám být vážně víc než vystrašená. Všichni se mě dotazují, co se mi stalo a přesvědčují mě, abych se sbalila a okamžitě upalovala k doktorovi. Na kliniku nakonec dorážím v doprovodu Ádyho, Romči a majitele hostelu Sandyho – po mém hysterickém a zoufalém výstupu mě moji drazí kamarádi nemohli nechat jít samotnou…:D Jsou skvělý. Celou dobu bulím jako otravné mimino. Čekárna na klinice je napraná k prasknutí. Poté, co mě umístí do infekční zóny s nápisem – This is an infection control area, kindly please do not sit here unless told otherwise. Thank you! – propadám opět hysterickému plači!:D Stejně tak jako při každém dalším pohledu do zrdcadla. Ády i Romča jsou ze mě oba na prášky. Přibližně po hodině čekání se jdu otázat na recepci kolik lidí je ještě přede mnou. Za hodinu musím být zpět v Donatelle!!! Sympatická slečna na recepci mi sděluje, že si nemyslí, že je dobrý nápad vracet se v tomhle stavu do práce. Prý jestli se ukáže, že jde o infekci, přemístí mě na izolovaný pokoj a v izolaci zůstanu tak dlouho, dokud se infekce nevyléči. Jsem na prášky a totálně zoufalá. Nemohu si dovolit ani jeden den volna. V opačném případě mě v Donatele kopnou rovnou do zadku. Následně přijdu veškerý příjem a vzhledem k mojí velice kvalitní angličtině budou mé šance najít novou práci téměř mizivé! Navíc léto se chýlí ke konci, tudíž místní restaurace zaměstnance spíše propouštějí než přijímají. Z toho všeho vyplývá, že pokud nebudu schopna pracovat, mohu si rovnou sbalit kufry a jet se léčit domů. Domů, kde jsem si mimochodem zrušila zdravotní pojištění, tudíž si ani nechci představovat jak by to s mým léčením vypadalo – nejspíš bych se nedoplatila! Všechno je to jako naschvál. Doma se mi nikdy nic nestalo, nemocnici jsem vídala tak maximálně z okna autobusu. Jakmile přijedu do ciziny bum a proměním se v zombieho! Ády se mě snaží povzbudit a nadlehčit situaci vtipkováním na můj účet: „Děti na Haloweena budou budou prosit svoje matky: ´Mamí prosím prosím, mohl bych mít příští rok taky takovou skvělou masku jako támhleta paní?:D´“ Chrlí jeden vtípek za druhým a můj hysterický pláč střídá hysterický smích. Po dvou nekonečných hodinách čekání volám Leovi, že se můj pobyt na klinice evidentně značně protáhne. Chvilku mám pocit, že jsem se dovolala do Japonska…:D Myslím, že Leo nabyl stejného dojmu…:D „OK“ během několika vteřin mu dojde trpělivost. „ you are working today from 5, kapišto?“:D vychrlí na mě a já jen zamlumlám něco ve smyslu, že teda jako rozumím…:D Recepční po dlouhých hodinách čekání konečně zavolá moje jméno. V Ádyho doprovodu nakráčím do ordinace. Doktorka mě prohlédne, zeptá se na alergie, můj zdravotní stav, zdravotní potíže v minulosti atd… Domnívá se, že by se mohlo jednat o mumbs ( příušnice ). Jelikož tomuto slovu nerozumíme, vloží jej do googlu a poté co rozklikne obrázek nebohého mladíka s obřím nádorem pod uchem, propukám v nezadržitelný pláč! Ády mě pohledem prosí ať neřvu…:D „Are you OK?“ zeptá se mě doktorka. Celkem přiblblá otázka!:D Nakonec zjistíme, že proti příušnicím jsem očkovaná. Doktorka nabude názoru, že jde o virus způsobený stresem a předepíše mi aspirin!!!:D Ptám se za jak dlouho by to tak zhruba mohlo přejít. Odpoví mi, že pokud budu odpočívat a šetřit se, do týdnů do dvou by se všechno mohlo vrátit do normálu. V italském blázinci jménem Donatelo mě však odpočinek a relax teda rozhodně nečeká!!! S opuchlou tváří, očima rudýma jako králík, oděná v nenáviděném červeném tričku Donatelo si vykračuju po Ádyho boku brightonskými uličkami a zahlcuji jej tisícem a tisícem svých obav. Myslím, že brzy jeho hlava nabude ještě větších rozměrů než ta moje…:D Opět se utvrzuji v jednom – v Ádym nacházím srdečného člověka a kamaráda, který má vzácný dar, obrátit sebevážnější situaci ve vtip a dokáže vyřešit každý problém s lehkou hlavou. A dokonce i uklidnit hysterku jako jsem já, což rozhodně není snadný úkol! Řekla bych, že přímo nadlidský!:D „Dneska do práce prostě nejdeš!“ oznamuje mi a nabízí se, že promluví s mým šéfem. Nepřichází v úvahu! Krátce před 17 hodinou se došouráme do Donatela. Připadám si trošku trapně, když na Nataliin dotaz, co mi předepsal doktor, odpoví že aspirin…:D Natali mě upozorní na nepřijatý hovor z kanceláře. Prý mi volali, abych si dneska dala rest. Následující den mám také volno a to by snad mělo stačit k tomu hodit se trošku do pohody! Nepočítaje několik procházek pro kus žvance do Aldi a zpět, dva dny jen ležím v posteli, leduji si tvář a odpočívám. A peču malinový cheesecake pro moje starostlivé kamarády…:) Dle nové roty se mi v pátek dostane dalšího dne volna k dobru. Zhruba do týdne zrůdný otok konečně zázrakem ustupuje. Přesvědčí mě to však o jednom – zdraví máme jen jedno a v téhle stresující práci, kterou začínám naprosto a absolutně nenávidět, bych o něj taky mohla přijít. A to rozhodně nehodlám riskovat! Osud mi naštěstí hraje do noty a já na během jednoho deštivého odpoledne, stráveného brouzdáním se po netu, narazím na lákavý „inzerát“. Na mém oblíbeném fb profilu Češi a Slováci v Brightonu, ( kde jsem mimochodem v dubnu tohoto roku narazila na našeho anděla Ádyho…:) ) mladá Slovenka Jarka hledá za sebe náhradu do italské restaurace v cca 9 mil vzdáleném Shorehamu. Okamžitě ji kontaktuji a ona obratem reaguje. Navrhne, že by mě v pondělí mohla vyzvednout na vlakovém nádraží a zavést do restaurace představit šéfovi, se kterým bych se následně na všem domluvila. Souhlasím. Ve čtvrtek toho dne mám volno. Krásné slunečné dopoledne strávím v Mariině společnosti. Pro následující část dne si vymyslím extra spešl prográmek. Jelikož to v posledních týdnech se sportem zrovna nepřeháním, dostanu bláznivý nápad – pokusím se dojet na bruslích až do Shorehamu, abych si vyzkoušela, zdali by bylo možné dojíždět případně tímto způsobem…:D Poté co po hodině cesty po příšerných hrbolatých chodnících zabloudím někde mezi Hovem a Southamptonem, přičemž mi návrat na hostel zabere zhruba 2 hodiny, usoudím, že dojíždění vlakem bude vhodnější…:D Večerní posezení s Mary u čerstvé foccaci a flašky vínka zruším, jelikož umírám vyčerpáním. Kolem desáté se probudím. Píše mi Samar z práce, abych dorazila k němu na drink. Svěřím mu události dnešního dne. Pobaveně se mojí historce zasměje a nepřestává mě přesvědčovat. Nakonec se nechám přemluvit a napíšu mu něco ve smyslu, že pokud se zberchám a zvednu svoje líné tělo z postele, do půl hoďky bych dorazila. Nakonec však upadnu do snů a probudím se ráno těsně před desátou. Samar se mnou od té doby nepromluví ani slovo! O měsíc později, když ho nadšeně pozdravím na ulici, projde bez jakékoliv reakce kolem a ani se na mě nepodívá… Připadá mi to jako škoda, jelikož jsme se v práci celkem kamarádili… Párkrát jsem mu přinesla cheesecake nebo foccaciu a on pro mě připravil jeho národní specialitku. ( Kterou mi bohužel nebylo dovoleno vychutnat – ve chvíli, kdy jsem si strkala první lžíci do pusy, vešel do kuchyně Mikele a se slovy: „What are you fucking doing Veronika?“:DD mě vztekle vyhnal věnovat se zákazníkům, kteří kvůli mé žravosti právě nevýslovně strádali. Údajně – ve skutečnosti restaurace byla v tu chvíli téměř prázdná a staff se div nudou nerýpal v nose!!!:/ ) A připravoval mi vždycky krásné obědy. A teď tohle… Chlapi jsou někdy vážně z Marsu, čert aby se v nich vyznal.. Každopádně mám teď k řešení důležitější věci než připitomělého, ješitného Samara. Říjen se pomalu ale jistě blíží a mi neodkladně potřebujeme najít místo, kde budeme moct v následujícím měsíci složit hlavy. Naskytla se nám zatím jen jedna alternativa, ale já jsem stále na vážkách. Sářin bývalý spolupracovník Španěl Fredy shání dva spolubydlící do jednoho s pokojů v bytě naproti Dirty Blond. Lokalita je to naprosto ideální, jelikož Dirty Blond se nachází přibližně 3 minuty chůze od Donatela. Cena se zdá být víc než přijatelná – 475 liber měsíčně ( dohromady za pokoj ). S tím, že když přestane svítit světlo nebo téct voda, musíme vhodit libru do jakéhosi podivného přístroje v chodbě a všechno se zas vrátí do normálu. Fredy nás ujišťuje, že to hodí měsíčně tak maximálně dvacku pro celý byt. Pokoj je prostorný, celkem čistý, žádný velký luxus, ale pořád lepší než náš squat na hostelu…:D Koupelna i kuchyně relativně čistá, to všechno by šlo. Co však nejsem schopná překousnout je, že se v bytě kouří a to je pro mě zapřísáhlého odpůrce kouření naprosto nepřípustné. Navíc z Fredyho nemám nejlepší pocit. Jak sám řekl, žije gypsy životem – ve svém pokoji má pouze několik nejnutnějších věcí, které se mu pohodlně vejdou do skromného baťůžku. Navíc plánuje v lednu cestovat do Malajsie, tudíž kdyby se nám následně nepodařilo sehnat do bytu někoho místo něj, musely bychom platit celý byt. 950 liber za takový zahulený krcálek bych nevyplázla ani za zlaté prase! Každopádně není špatné mít něco v záloze. V neděli na 11 si domluvím schůzku s landlordem. Předloží mi smlouvu s tím, že pokud se rozhodneme nastěhovat, do pondělka mu musíme zaplatit první nájem plus stejnou částku jako deposit. Tudíž 950 liber. Jelikož nás tlačí čas a žádné další nabídky na bydlení se nehrnou, přislíbím mu, že s největší pravděpodobností s námi může počítat. Ze schůzky neodcházím s nejlepším pocitem. Fredy mi dvakrát nesedí a z případného spolubydlení s ním mám trošku obavy. Upozornila jsem ho na fakt, že nejsme s Romčou zastánci velkolepých párty a že doma preferujeme klid a pořádek. Ujistil mě, že jeho přístup je naprosto stejný, ale já o tom upřímně pochybuji. Celý víkend o tom přemýšlím a nemůžu v noci spát. Do práce chodím nevyspalá a zpruzená. Naštěstí mě ve čtvrtek čeká vytoužený den volna a jako zázrakem se můj den off shoduje s Romčiným i Sářiným. Naši dva nápadníci Italové Nicholas a David dostali ve čtvrtek také volno, tudíž naplánujeme společný výlet do Seven Sisters. Domluvíme se s holkami, že upečeme dýňový cheesecake. Naše snaha však zůstane nedoceněná, protože naši drazí kamarádi po propařené noci, doprovázené četným počtem panáků tequil a kdoví čeho dalšího, nemají na sladký dezert ani pomyšlení. No problemo, během pikniku před náročnou tůrou secpeme s holkami téměř celý dort na posezení – potřebujeme energie pochopitelně…!:D Ačkoliv počasí nám dvakrát nepřeje a zdá se, že ze zakaboněné oblohy se co chvíli spustí silný déšť, kouzelný den na kouzelném místě si užijeme naplno. V autobuse se vyčerpaně sesuneme na zadní pětku a cestu zpět do Brightonu prospíme. Ačkoliv kluci po ránu navrhovali, že nás večer pozvou k sobě a připraví nějakou italskou specialitku, nakonec se shodneme na tom, že pro všechny bude lepší dát si před náročným pracovním pátkem trošku voraz. Na hostelu si připravíme rychlou a jednoduchou večeři, po níž Romča zalehne a za pár minut chrní jako dudek. Já se přestěhuju do kuchyně, z níž jsem si udělala takovou svoji úřadovnu…:D Pokoj je pro 4 malý a nikdy tam nemáte soukromí. Tudíž když potřebuji chvilku klidu sama pro sebe, vezmu si deku, přehodím ji přes linku mezi mikrovlnkou a lednicí, usaláším se na ni a vegetuji…:D Coby vášnivá kuchařka jsem tady ve svém živlu…:D Po několikaminutovém brouzdání se po Gumtree a spoustě dalších stránek s inzercí volných bytů se konečně po několika letech dokopu k tomu, založit si profil na stránkách couchsurfingu. ( Dokopala jsem se k tomu díky Bety, která mě v průběhu našeho posledního rozhovoru na skypu přesvědčovala, abych si profil konečně založila. Tímto jí za to chci moc poděkovat, protože nám to celkem osudově usnadnilo a zpříjemnilo život tady v Brightonu! Dííííík Betýsku!;) ) Po zdlouhavém vypisování informací o mé osobě, životě a nahrání několika fotek na mém profilu si vyseparuji seznam lidí žijících v Brightonu a začnu jednoho po druhém obepisovat. V mé zprávě prosím o info ohledně bydlení a také se zmiňuji o faktu, že s angličtinou jsem na tom víc než bídně, tudíž bych ocenila nějakého anglické společníka..:DD ( Zní to dost zoufale, když to se nad tím zamýšlím…:D ) Každopádně moje prosby, k mému překvapení, nezůstanou bez odezvy – hned první kluk, mladý Brazilec Marcello, kterému odešlu svoji zprávu, obratem odpoví. Prý žije v bytě v Hovu s jedním spolubydlícím. Shodou okolností se z bytu před několika měsíci odstěhovaly dvě Japonky, jež obývaly třetí pokoj a ten stále zůstává volný. Marcello navrhuje schůzku ještě dnes. Připadá mi to všechno až moc ideální a podezřelé. Každopádně není co ztratit, na jedno pivko do hospody s ním zajít mohu. Uvidí se co se z něho vyklube – pokud úchyl jako obvykle, zkrátka vezmu nohy na ramena…!:D Navíc Verča mě na skypu přesvědčuje, abych to zkusila. Když budeme mezi lidmi, nemůže se přeci nic stát…! Po předchozích zkušenostech s chlapy v Anglii jsem téměř paranoidní…:D Přestože jsem se původně domluvila s Romčou vyrazit na schůzku společně, moje kamarádka po menší výměně několika nehezkých vět, změní názor a nechá mě jít samotnou. ( Malá hádka kvůli blbosti. Výměně názorů mezi námi nelze bohužel předcházet. Když s někým sdílíte maličký pokojíček a jednu postel 24 hodin denně, hádky jsou pochopitelně nevyhnutelné!:( ) Marcello na mě čeká před hostelem přesně na devátou. Ukáže se, že mé obavy byly zcela zbytečné. Dle mých prvních dojmů se světlovlasý, prťavý Brazilec jeví jako moc sympatický a milý kluk. Vypravíme se směrem k Mash sednout na pivko a pokecat. ( Příjemný pub pro mladé lidi, přímo naproti Pinocchiovi, kde pracuje Romča. Pokaždé, když procházíme a vidíme jak to tady žije, slibujeme si, že tam musíme někdy večer zajít posedět, ale bohužel nám stále nevychází společné volno…:( ) Když Marcello objedná dvě pivka, barmanka nás požádá o ID. A kruci – uvědomím si, že jsem svojí občanku nechala na pokoji. Což je velký problém – jakmile vyrazíte v Brightonu ve večerních hodinách za zábavou, není šance narazit na klub, kam vás pustí bez ID. Nezbyde nám tudíž nic jiného, než skočit pro pár piv do trafiky a zasednout v parku opodál. Marcello koupí „very mňami“ jahodová a malinová piva. Sedneme si na lavičku a kecáme a kecáme několik hodin bez zastavení. Ukáže se, že Marcello je velký dříč a celkem obdivuhodná osoba – ve svých 24 letech vlastní italskou restauraci v Hovu. V Anglii je teprve 4 roky a kam to dopracoval! Smekám! Sděluji mu své obavy ohledně případného sdílení bytu s „gipsy manem“ Fredym. Marcello mi dává za pravdu. O Španělech ví své, několik takových pro něho pracovalo a nemá s nimi dobré zkušenosti. Jelikož do pondělka, kdy máme zaplatit deposit plus první nájem, zbývají pouhé 3 dny, potřebuji to vyřešit co nejrychleji. Zeptám se proto Marcella jestli by během víkendu bylo možné zajít mrknout na jeho byt a rozhodnout se. Oznámí mi, že pokud jde o něj, nevidí problém zajít pokoj očíhnout třeba ještě dnes. Problém je, že na 10 se s Romčou chystáme do Donatela vyzjistit směny pro další týden. ( volat se tam stále ještě neodvažuji, nehodlám riskovat další misunderstanding…!:D ) Jelikož bych však ráda zase začala bezstarostně usínat, potřebuji mít bydlení vyřešené nejlépe right now! Navrhnu udělat to následovně: Před 10 vyzvedneme Romču v hostelu vzdáleném pouhých deset minut chůze. Poté se společně vydáme do Donatela, opíšeme si směny na další týden a můžeme vyrazit směr Hove, očíhnout Marcelovo hnízdečko..:D Do našeho pokoje v horním patře hostelu naběhnu jak šílená a začnu Romče nadšeně líčít události dnešního večera. Úplně přitom zapomenu na naší předchozí hádku – nerudnost i naštvání jsou rázem ta tam…:D Působím přitom opět tak trošku přehnaně a střeleně, jako vždy když mě něco nadchne: „Potkala jsem nejskvělejšího kluka, je to jako sen, osud, budeme bydlet v nádherném domku v Hovu, platit pouhých 450 liber za pokoj a žít svůj seeeeen! Čeká na nás dole, tak poooojď!:DD“ Romča mé paranoidní nadšení dvakrát nesdílí. Zpruzeně si zívne a oznámí mi, že do Donatela zavolá a půjde spát. Nakonec ji naštěstí přesvědčím – argumenty o tom, jaké bydlení by nás tak asi čekalo coby spolubydlící podivného Fredyho! Marcello na nás čeká před Donatellem minimálně půl hodiny. Pokaždé se tady zdržíme déle než je nutné – se svými italskými kamarády si vždycky máme tolik co říct..:D Do té doby než se srdceryvně do-objímáme a rozloučíme se všemi kolegy, vysedí poor Marcello venku na lavičce důlek.:D Navíc Romča právě zapředla rozhovor se svou láskou Matteem a to bývá vždycky na dlouho. Překladače jim dnes dělá milovnice ženského pohlaví Eva. Drsňačka s dobrým srdcem, která nezkazí žádnou srandu. Fajn holka – když tedy zrovna neobdivuje moje či Lařiny tanga čouhající z vytahaných džínsů během zametání podlahy..:DD „Ooooh don´t do this to me Veronica!“:DD zaskuhrá Eva a všichni vybuchujeme smíchy. „We should to be more careful with our underwear, when Eva is near to us!“ poznamená pobaveně Lara.:D Když konečně opustíme naše drahé pracoviště, Marcello ve svém lehkém svetříčku už zimou téměř fialoví…:D Přestože cesta z Brightonu do jeho bytu v Hovu trvá pěšky pouhých patnáct minut, Marcello neváhá a chytá taxíka. Tahle noc je pro něj už zjevně delší než je zdrávo..:D Během dvou minut taxík zastaví v jedné z uliček plných nádherných, zděných, anglických domků. Je to jedna z ulic, kterou jsem onoho slunečného dne tak obdivovala, když jsem tudy projížděla na bruslích. Marcello spolu se svým ( taktéž brazilským ) kamarádem Lazárem obývají jeden z nich. Dům č. 20. Následujeme svého společníka do 1 patra. Byt B. Odemkne bílé, dřevěné dveře. Romča na mě mrkne: ještě můžeme zdrhnout, poslední šance…!:D ( Po našich zkušenostech s úchyly bychom měly být opatrné… Místo toho se právě hrneme do bytu mladíka, kterého neznáme ani 5 hodin! ) Naše obavy jsou naštěstí opět zbytečné!:) Krásnější byt bych si neuměla představit ani ve snu. A ta kuchyň, můj bože – vedle krásné stříbrné lednice si můžete v luxusním přístroji natočit vodu a led. Mikrovlnka, pračka i sušička k dispozici. V útulné malé koupelně si můžeme dát vanu s vířivkou. V Marcellově pokoji se nachází dokonce sauna!!!:D A náš pokoj – naprostá spokojenost. Obrovské okno s výhledem do zahrady. Prostorná šatní skříň, zrcadlo, věšák na oblečení a noční stole. Absolutně dostačující – za pouhých 225 liber pro jednu na měsíc – to je méně něž platíme v hostelu za skromný krcálek!!! Pořád nemůžu uvěřit!!! Myslím, že není co řešit. Prohodíme s kluky pár vět. Dozvíme se, že jsou to velcí sportovní nadšenci, absolutně posedlí zdravým životním stylem, posilovnou a správným stravováním!!! Takže tady jsem evidentně na správné adrese!!! Ve středu se stěhujeme, jabadabadůůů!:) Aby toho nebylo málo, cestou zpět na hostel najdu na zemi 25 liber!:D Myslím, že bůh se nade mnou právě smiloval – ještě včera jsem se topila v největším svrabu a teď tohle. Obrat o 180 stupňů přišel jako na zavolanou, jelikož mé poslední dny se zdály býti noční můrou. Všechno začalo jednoho večera, kdy nás Mikele vyrušil během posledního večerního breaku, kdy jsme s holkami u pizzy odstartovaly svůj drbací kroužek. Vzal si mě stranou a oznámil mi, že ze mě chce udělat waitress. ( Romču začali v Pinocchiovi zaučovat už několik týdnů zpátky, takže jsem to trošku očekávala… ) S tím jak pracuji je prý velice spokojený, moje angličtina se údajně podstatně zlepšila a navíc mě nazve hardworkerem. Mé srdce plesá…:D Oznámí mi, že počínaje pondělkem mohu očekávat, že mě začnou intenzivně zaškolovat. V následujícím týdnu se však všechno změní – oteče mi tvář, několik dní nejsem schopna pracovat a když se vrátím do práce, dozvím se, že Mikele právě začal zaučovat Španělku Elviru! Což mi připadá dost nepochopitelné, jelikož Elvira ( Mimochodem kouzelná a moc milá skromná, droboučká osůbka, se kterou jsme si dost sedly a vždycky jsme skvěle pokecaly během oběda či našeho oblíbeného skládání napkinů!:) ) pracuje v Donatele pouhých pár týdnů a o práci servírky nemá upřímně ani zájem. V úterý, den před naším stěhováním do nového bytu, je Elvira oficiálně „vypuštěna do terénu“ coby nová waitress. Já makám outside s Evou, která toho dne není zrovna přátelsky naladěna a vyšiluje na mě před lidmi, což nesnesu! Později Evu střídá nejlínější a nejotravnější lemra líná Kaši. Pracovat s ním je vždycky za trest! Najednou na mě všechno padne. Výměny názorů s Evou, nepříjemná atmosféra, pocit nedocenění atd… Moje pocity se těžko vysvětlují, zkrátka a dobře si musím odskočit na pár minut na WC, abych utřela slzu. Přemýšlela jsem o tom, co se mohlo stát, že Mikele změnil názor a nakonec mi něco došlo – dospěla jsem k názoru, že za vším stojí Komandante. Třeba jsem paranoidní, ale uvědomím si, že Komandante je jediný člověk, kterému jsem svěřila svoji touhu pracovat v Havaně. Jednou se stal dokonce svědkem mého rozhovoru s Benem, který si na mě vzal číslo s tím, že se mi ozve jakmile Havanu znovu otevřou a já budu moct eventuálně nastoupit. Vzhledem k tomu, že Komandante pracuje v Donatele dvanáct let a jeho vztahy s vedením jsou velice blízké, uvědomím si, že rozhodnutí svěřit se právě jemu, bylo víc než stupidní! Navíc v tom všem může hrát roli mužská ješitnost. Komandante mi několik týdnů zpět oznámil, že se mnou svůj čas hodlá trávit pouze jako se svou přítelkyní. Nic takového pro mě pochopitelně nepřipadalo k úvahu. Od začátku věděl, že ho beru pouze jako kamaráda, se kterým si rozumím, mohu všechno probrat a strávit příjemné chvíle. Tím to však hasne. V posledních dnech naše přátelství zčistajasna ochladlo a jeho přístup ke mně se znenadání změnil – žádné vtípky, legrácky, ticho po pěšině, vážná tvář… Zdá se, že přátelství mezi mužem a ženou je v tomto světě evidentně nereálné! Romča do mě hučí, abych se zeptala Mikeleho, proč změnil své rozhodnutí. Moje domněnky ohledně Komandantova krysího jednání shledává naprosto paranoidními. Mikeleho se na nic dotazovat nebudu, když se takhle rozhodl, tak ať. Mám svoji hrdost a nepotřebuji se nikoho doprošovat. Chystám se hledat si novou práci a on bude pak ještě litovat, že přišel o cennou pracovní sílu..:DD Události úterního dne, byly pouze slabým odvarem středečního, pracovního večera, kdy můj pohár trpělivosti přetekl! Deštivé odpoledne bohužel nenalákalo zákazníky vychutnat svou večeři v naší „kouzelné“ restauraci, tudíž se celý večer nudou kopeme do zadku… Když déšť ustane, pošle mě Robert pracovat outside – s Kašim!:/ K mé velké radosti jej o hodinu později vystřídá moje milovaná Mary, kterou před dvěma týdny přestěhovali definitně do Donatella. ( Je z toho na nerv, protože to tady nezná a zbytečně se stresuje. Dneska ráno jsme spolu dělaly saláty – já byla po včerejší párty totálně našrot a Mary nevěděla co a jak, takže tým snů…:D Naprostá katastrofa. Lituji zákazníky, kteří si na salátu budou dneska pochutnávat…!:D ) Nadšeně se obejmeme a vyměníme si pár vět. Pří pohledu směrem k tylu zachytím Leův rozzuřený výraz. Krátce nato se ke mně přiřítí Robert a s naštvaným výrazem se mě otáže, co dělám outside, když na 300 je busy a tady mrtvo – přitom mě sem před půl hodinou znovu poslal!!! Jen zakroutím hlavou, rozloučím se s Mary a zamířím do kuchyně pro jídlo na 300. Robert mě odchytí dole ve wasching upu a se zvýšeným hlasem mě upozorní na fakt, že všude v restauraci jsou rozmístěny kamery a Leo je vzteky bez sebe, když vidí někoho si povídat. Chce se mi hystericky ječet – všichni kolem si dneska povídají, protože není co dělat. Já se snažím stále se udržovat busy, protože vím, že mě Leo nemůže vystát a čeká na každou příležitost, aby mohl poslat svého pohůnka, seřvat mě – protože osobně se mnou nikdy nepromluví, vždycky jen prostřednictvím manažera. Jsme pro něj spodina a komunikovat s námi je evidentně pod jeho úroveň. Namyšlený, psychopatický ignorant! Jak já ho nenávidím! Právě držím v rukou 4 tácy s pizzou, když se za mými zády objeví Robert a pronese mým směr: „Check ladies for me!“ ( Na tuhle větu, vypouštěnou z jeho úst mým směrem zhruba 500x denně mám už alergii! ) Přikývnu s tím, že jen odnesu pizzy na stůl a hned se na to vrhnu. Robert mi vytrhne talíře z rukou a s tím, že to mám udělat okamžitě. Jako by záchody nemohly počkat dvě minuty. Všechno se ve mně vaří. Během toho co kontroluji záchody, propukám v nezadržitelný, hysterický pláč. Nechci aby mě Leo takhle viděl. Ze záchodů zamířím rovnou do kuchyně, kde se opět srazím s Robertem. Ten poprosí Antoiantetu, aby mi vysvětlila, jak bych k Leovým příkazům měla přistupovat. Anto mě začne konejšit a pobízí mě abych se vzchopila. Leo je zkrátka psycho a když nemá náladu, vždkycky si vyčíhne nějakou oběť a vydrásá jí nervy. Připomene mi události minulé soboty – Matteové a Manfred nosily toho večera nahoru na párty jídlo a 3x s tím spadli na schodech. Leo dostal záchvat a uprostřed šíleného busy večera poslal všechny tři kluky domů a my jsme se tam pak mohli zbláznit! Druhý den se jim prostřednictvím Roberta omluvil a poprosil je aby se zas vrátili! Blázinec na entou!!! Já se na omluvy můžu s zvysoka vy….! Zítra jedu na zkoušku do nové restaurace a udělám všechno proto, aby se mnou byl nový šéf spokojený a já mohla debilního Lea, Roberta i celý tenhle blázinec poslat k šípku! Dnešek je pro mě jako noční můra. Všichni se kolem mě smeknou, konejší mě a objímají, což je od nich sice hezké, ale mě to akorát nutí řvát a řvát pořád dál. Mary mi řekne, že jde za Leem a řekne mu, že jsem nejlepší comi v Donatellu a že je ke mně nespravedlivý. Je skvělá, všichni mají z Lea strach a vyhýbají se mu obloukem, ale Mary je jiná. Moc si toho vážím, ale nechci aby si ještě dělala zbytečné problémy. Beztak mluvit k Leovi je totéž jako mluvit do dubu! Tvrdohlavá Mary si však nedá říct. Klaudy se mě zeptá jestli chci dělat cutlery, abych se uklidnila. Vzlykavě přikývnu. Během čištění vidliček škytám a nemůžu popadnout dech. Vyhecovala jsem se do takových rozměrů, že mě úplně bolí na prsou a nemůžu skoro dýchat. Snažím se uklidnit. Klaudy se za mnou zastaví a řekne mi, že má pro mě uklidňující historku. Prý minulý měsíc zahlédla Roberta upstairs hystericky brečet, protože ho Leo totálně vydeptal. Prý hlasitě vzlykal a myslel, že ho nikdo nevidí a když zachytil Klaudiin pohled, vyděšeně se otočil.:D Vím, že to ode mě není hezké, ale představa skoro 60ti letého, blánivého mentála Roberta, s nudlemi u nosu, mě neuvěřitelně pobaví. Řehtáme se s Klaudy ve washing upu, až se za břicha popadáme…:D Beztak nechápu, že Robert coby rodilý Angličan, má ve svém věku něco takového zapotřebí. Komandante tvrdí, že zůstává kvůli penězům. Prý má tolik, že si to ani nedokážu představit. Já si však myslím, že člověk by neměl v životě penězům přikládat takový význam. Důležitější než být bohatý, je být šťastný! Definitivně! Tímhle já se hodlám řídit celý život. V Donatele šťastná nejsem, tím pádem nevidím jediný důvod, proč bych tady měla marnit svůj čas! Úderem desáté si sbalím svých pár švestek a v Maryině doprovodu odcházím směrem na hostel. Zastavíme se za Danielem ve VIP retauraci ( Jeden z mála šťastlivců našel práci v naší oblíbené italské restauraci a dal Donatele sbohem a šáteček!:) Jsem šťastná za něho!:) ) a pak utíkám rovnou na hostel. Romča už na mě čeká v pokoji se zbytkem našich sbalených věcí. Většinu jsme taxíkem odvezly už v pondělí a pak jsme ještě dvě noci z nostalgie přespaly na hostelu. Z hostelu odcházíme každá s třemi obřími a těžkými taškami. Plánujeme si udělat procházku…:D Já nazouvám brusle, pronesly by se mi víc než boty…:D Sara nám doporučuje vzít si taxíka. Romča jí odpovídá: „It´s too expensive!“:DD Poté co se nám hned za rohem dvě naprané tašky roztrhnou a já o jednu z nich zakopnu a taktak ukočíruji ostrý pád, usoudíme, že bude nakonec lepší mávnout na taxíka…D Krátce do 2 ranní zaleháme v nové voňavé posteli na adrese Salisbury road 20b. Koukneme se do všech 4 rohů ( náš pokoj má vlastně 6 ), aby se nám splnily všechny sny, která se té noci budou zdát. ( To mě učila mamka, když jsem byla dítě. Mělo by to fungovat!:) – Tak jen doufám, že v mém snu nebude figurovat vedení z Donatella!:D Zítra vstávám na sedmou. Raději s předstihem, abych chytla vlak a nepřišla do nové práce pozdě.

Ve čtvrtek všechno proběhne jak po másle. Dostanu novou práci v Shorehamu! Můj nový turecký šéf Ismet mi oznámí, že můžu klidně nastoupit už zítra a podává mi obálku s tipsy za dnešek – 25 liber za jeden den. Totéž co v Donatelle za jeden dost slabý týden!!! ( Plus mzda samozřejmě. Tu dostanu každou sobotu a bude stejná jako v Donatele.. ) Kolem 9 večer mi volá Lucia z práce s tím, že zítra dělám od desíti od rána ve Fat Leovi – rozhodli se mě přestěhovat. Oznámím jí, že bohužel budou muset přepsat rotu, protože já končíííím! Otáže se mě jestli si uvědomuji, že tak přijdu o dýžka. Odpovím jen: „I dont care about tips!“ a cítím přitom největší zadostiučinění. Jakoby ze mě spadl jeden obrovský balvan! A můj nový život v novém bytě a nové práci může začít! Juchůůůů!:)

 

Nové krůčky, radosti i strasti v anglickém ráji – 1. část

Ve středu krátce půlnoci se z posledních sil dohrabu na hostel. Středeční pracovní den v Donatelle mi dal vážně zabrat! Ještěže byl mým posledním!:) Přemýšlím, která z nás dostala tenhle „skvělý“ nápad stěhovat se o půlnoci a ještě po předešlé náročné propařené noci. Ačkoliv jsem se v úterý chtěla vrátit na hostel časně, vítané okolnosti mé plány krapet pozměnily. Abych byla přesnější – mé rozhodnutí úterní párty trošku protáhnout ovlivnil fakt, že do Fontu dnes vyrazil také Matteo. Má brightonská platonická láska, která bohužel očividně zůstane navždy jen platonickou… Nevím, kdy jsem se o Matteovi zmiňovala naposledy. Myslím že poslední zmínka je datována v polovině léta, kdy jsem míjela Stradu dennodenně a po Matteovi jako by se země slehla. Jedné divoké úterní noci ve Fontu, jsem spatřila jeho kamaráda Marca. V mém značně ovíněném stavu mě nenapadlo nic lepšího než se vypravit směrem k němu a na Mattea se ho zeptat – podotýkám, že velice krásnou a plynulou angličtinou…:D Mlhavě si pamatuji, že jsem ze sebe vymáčkla koktavou otázku ve smyslu, kam se poděl jeho dlouhovlasý kolega ze Strady, který dělal mé dny vždycky hezčími – řekla jsem: to see him every day make me happy…:D Marco mi odpověděl, že Matteo je na prázdninách a že v pátek už zase budu moct být happy…:D V následujících týdnech jsem po svém opileckém výstupu míjela Stradu obloukem!:D Jedné noci jsem se v Romčině doprovodu vracela z práce. Stál před Stradou a poprvé mě pozdravil – to byl další krok po úsměvech a mávání..:D Představili jsme se po několika týdnech v úterý, kdy jsme s Romčou procházeli kolem Strady, před níž Matto hrál se svými Italskými kamarády fotbal, směr Font. Svou hru končili teprve, když jsem se v Sammarově a Omarově doprovodu vracela na hostel. Akorát nasedal na kolo a chystal se domů. Prohodili jsme několik sekaných, koktavých vět. Navrhl abychom s Romčou někdy dorazily na večeři. Ačkoliv jsem vážně nepředpokládala, že bych se na véču do Strady kdy vypravila, jednou takhle při pondělku ( našem posledním na hostelu – mimochodem nejskvělejší noc, kterou jsme si s Romčou užily tak jako nikdy, pokecaly o všem do hloubky, pročistily dusný vzduch posledních dnů a prošly snad všechny puby a kluby v Brightonu…:) ) naše kroky zamíří směrem k téhle mojí oblíbené restauraci…:D Flaška růžového na pláži a několik piv v Havaně mi dodaly kuráž…:D Matteo nás nadšeně přivítá, okamžitě se nás přátelsky ujme a my výborně povečeříme. Na chvilku si k nám přisedne, vypráví nám odkud pochází a na jeden z napkinů povalujících se na stole mi nakreslí mapku, kde zvýrazní své rodné město a nakreslí tam legrační figurku Matteo…:) S tímhle kapesníčkem usínám. Romča sní přitulená k nafukovacímu mikrofonu, který obdržela od té své platonické lásky – shodou okolností také Mattea…:D Pusy máme celé upatlané od nutely, kterou jsme si naservírovaly jako dezert po oříšcích na pláži, syté večeři ve Stradě a protekční porci garlic bread with cheese v Pinocchiovi…:D Musí na nás být vážně zajímavý pohled…:D V úterý, mi Romča připraví roztomilé překvapení – vloží můj napkin od Mattea do červeného rámečku se srdíčkama…:D Umírám – kdyby tohle viděl jsem fucked up!:D Každopádně v úterý cestou z práce na mě zahouká „see you in Font tonight!“ Každý musí pochopit, že příprava na dnešní párty mi zabere minimálně hodinu – frcina!:D Chudák Míša a Oliver, kteří na nás netrpělivě čekají dole na recepci u nejspíš už dávno prázdných flaškek od piva. Ve Fontu, kam dorazíme společně se jako vždy po krátké chvíli rozprchneme každý svojí cestou – já pochopitelně směrem k Matteovi…:D Dáme pár panáků a prohodíme několik velice kvalitních anglických vět..:D Vzhledem k tomu, že Font je plný známých tváří odbíhám co chvíli směrem k Cyrovi, Davidovi, zdravím se s kolegy z Donatella a zkrátka si užívám večer. U vchodu potkám Annu, která nedávno opustila Donatello a začala pracovat v anglické restauraci na seafrontu. Potřebuju někoho, kdo mě povzbudí a utvrdí v tom, že rozloučit se s Donatellem a vyrazit vstříc nové, pravděpodobně lepší zkušenosti, bude pro mě správnou volbou. Krátce před 2 hodinou ranní, kdy se ve Fontu zavírá, vyrážím v Matteově doprovodu směr hostel. Lámanou angličtinou, značně podnapilí, se snažíme o jakousi základní konverzaci. Dozvím se, že můj vyvolený se v únoru chystá opustit Brighton a vyrazit vstříc novým dobrodružstvím do Jižní Ameriky. Mé srdce pláče…:D Ale co, do února daleko… Matteo vyzvídá ( oklikou…:D ) zdali se s někým vídám. ( Doporučuje mi najít si anglického přítele…:D ) Odpovídám to co pokaždé – na vztah v tuto chvíli nejsem rozhodně „zralá“… A mimo to na chlapy momentálně nenacházím čas ani nervy – potřebuji se teď soustředit jen sama na sebe, na to abych se tu co nejrychleji aklimatizovala, naučila se plynule mluvit a zkrátka tady našla sama sebe. Pak možná mohu začít přemýšlet o nějaké lásce… Pro tuto chvíli mi stačí denně procházet kolem Strady a vyměňovat si úsměvy a pozdravy s mým krásným Italským číšníkem..:) Matteo to evidentně vidí úplně stejně. Říká, že si mě pamatuje od první chvíle, kdy jsem během obcházení restaurací a shánění práce, zanesla svůj životopis do Strady. Od té doby prý byl jeho den pokaždé krásnější, když ta blondýna z ČR prošla kolem a věnovala mu úsměv. Prý poprosil své kolegy, aby ho pokaždé, když mě zahlédnou, upozornili…:D Odvětím mu, že to co mi vypráví, je jako přes kopírák totéž, co jsem tenkrát ve Fontu cpala jeho kamarádovi Marcovi. Ten se k mému překvapení Matteovi o mém výstupu vůbec nezmínil. Tím lépe pro mě – jen jsem zbytečně nemusela 14 dlouhých dní se studem chodit do práce sousední ulicí…:D Vyprávím Matteovi o mé práci v Donatelle, kterou nenávidím a o tom, že přesně to co chci, je možná za dveřmi – italská restaurace v nedalekém Shorehamu, v níž panuje přátelská atmosféra a lidé se tam o sebe vzájemně zajímají a vycházejí si vstříc. Místo, kde když tvrdě makáte a děláte svou práci pořádně, dostane se vám ocenění a pochvaly, což považuji za více než dostatečnou motivaci. Člověku pak připadá, že alespoň za něco stojí a nepovažují ho za mašinu na baterky… A navíc dostanu šanci, naučit se všechno ohledně práce v restauraci – za barem a pak i na place. Zkušenosti k nezaplacení, které nepochybně využiji v budoucnu, až si otevřu svojí malou cheesecakovou kavárničku…:) A navíc všichni mluví krásnou angličtinou, což pozitivně ovlivní i tu moji. Doufám, že jsem našla práci kam se budu moct denně těšit a mezi svými kolegy se budu cítit jako v druhé rodině…Uvidíme…:) Matteo mi vypráví o svém jedna a půl ročním působení v Brightonu. Pokud jsem to dobře pochopila, začínal jako moderátor v nějakém rádiu nebo tak něco. Nyní je tomu právě rok, co pracuje jako číšník ve Stradě a spoří výdělky i nemalá dýžka ( speciálně od starších dam, jak neopomene podotknout..:D ) na cestu do Ameriky. Stejně jako on se mě zvědavě dotazoval na případného přítele, i já mu položím otázku, zda-li je tady někdo, kdo znamená něco víc v jeho životě. Ačkoliv nepředpokládám, že Matteo má přítelkyni, když tady sedí se mnou a líbá mě, nesmím zapomínat na fakt, že je to chlap! A chlapi, jak se můžeme přesvědčovat dnes a denně, nemají žádné zábrany a neštítí se ničeho! Jeho historka mě vážně „dojme“… Dozvím se že jeho přítelkyně, Švédka, kterou nemiluje a dle jeho řečí je pro něho spíše přítěží než potěchou, měla nedávno úraz a léčí si zraněné koleno. Do toho nemůže najít žádnou práci a on nemá to srdce ji v této tíživé situaci opustit. Óhh Matteo, ty jsi úplný světec…:// Ačkoliv s odstupem vidím, že svým divadélkem se akorát tak snažil dostat další blondýnu do postele, ( což by se mu v mém případě nikdy nepodařilo!!! ) té noci odcházím domů plná dojmů a s hlavou oblacích. S pusou celou opuchlou od jeho vášnivých polibků, se ukládám k poslednímu spánku na palandě v hostelu Journeys. Na mobilu mi zapípá zpráva: Buonanotte bellissima! Ačkoliv na to ráno odpovím: Buongiorno bello! Odpovědi se nedočkám. Po několika týdnech, kdy zprávu znovu čekuji, zjistím, že nikdy neodešla. Můj mobil začal stávkovat a zprávy zkrátka přestaly odcházet. Po Matteovi není vidu ani slechu dlouhé dva týdny. Stradu už dávno nemíjím, jelikož má cesta do práce vede směr Salisbury Road, Hove – vlakové nádraží Brighton – Shorehame by the Sea. Práci v restauraci La Galleria zbožňuji. A Shorehame je kouzelné malé městečko, plné kouzelných charity shopů, příjemných milých lidí a stálých přátelských zákazníků. Naproti restauraci se tyčí monumentální starý kostel a impresivní hřbitov, kde leží oběti druhé světové války. Vydáte-li se na druhou stranu přes most, během několika minut chůze dojdete až k moři. Nádherná kamenitá pláž lemovaná překrásnými nízkými domky. Hned první den během pauzy se tím směrem vydám ve společnosti 24 Albánce Alexe, který pracuje ve wasching upu v kuchyni. Alex nepromluví anglicky ani slovo. To pro mě však není problém, vystačím si sama…:D Rozplývám se nad každou kytkou i kamínkem na pláži jak mimino…:D Neskrývám své okouzlení, které ve mně malé městečko vyvolává. Shorehamem vládne klid a mír, lidé nikam nespěchají, zastavují se a povídají si spolu navzájem. Přístup mého šéfa Ismeta ( Kurtiš – turecká menšina ) se mi víc než zamlouvá. Má se mnou trpělivost, všechno co je třeba mi polopaticky vysvětluje a vidím na něm, že je se mnou spokojený. Škola v Donatelle mi dala hodně a jelikož systém v této restauraci je naprosto totožný, většinu věcí už dávno znám a Ismet se semnou nemusí přehnaně babrat. Během pár týdnů se zaběhnu. Začínám na baru. Připravuji kávu, dezerty, drinky a leštím padesáttisíc skleniček denně..:D ( Když jsme o víkendu busy, je to celkem brutální záhul! ) Za začátku jsem absolutně nadšená. Mzda je stejná, dýžka podstatně lepší. Dostávám je denně a dohromady to dá někdy i dvojnásob, než co jsem mývala v Donatelle. S kolegy mohu být naprosto spokojená. Francesca, které nikdo neřekne jinak než Frankie je naprosto úžasný člověk a během několika týdnu mi dost přiroste. Hodně se sblížíme a během dvou měsíců už si práci v La Gallerii bez Frankie nedokážu představit. 26 letá Kolumbijka, milá a přátelská. Se zákazníky si povídá jako se starými známými a oni ji bez přehánění opravdu zbožňují. Stále používá slovo LOVELY. U většiny lidí mi to připadá přehnané a přeslazené, až mi skoro naskakují pupínky. Když ho však ve větách používá Frankie, zní to roztomile. Do toho její tenoučký specifický hlásek. Frankie je zkrátka jen jedna! Je dost zásadová a ambiciozní. V Brightonu žije šest let. Coby zkušená servírka mě toho může spoustu naučit. Má spoustu zkušeností – pracovala se starými nemocnými lidmi, s dětmi, v restauracích, v cateringu atd. Její angličtinu můžeme bezpochyby nazvat perfektní. Studuje na místní škole a touží po tom stát se psycholožkou. Letos si chce dát přihlášku na Oxford!!! Je po uši zamilovaná do svého anglického přítele, který se mi jeví jako skvělý a moc sympatický chlap. Od devatenácti let podniká s trampolínami na seafrontu – obdivuhodné. Docela velký business, dost známá atrakce. Jsem přesvědčená, že pro sebe byli stvořeni. Myslím, že Gary je její odměna za 5 let trápení se v italském psychovztahu. Pokaždé když máme s Frankie stejnou směnu, vyzvedne mě ráno před domem svým malým smartem ( auto pro 2 ). Cestou nezavře pusu. Její vyprávění je poutavé a moc mi to pomáhá s mojí angličtinou. Jedné noci, když se celé ztrhané vracíme Frankiiným autem domů, svěřím se jí se svým trápením. V posledních dnech mě přepadla menší deprese z mojí angličtiny. Mám pocit, že nemohu tak úplně zapadnout mezi ostatní, když nejsem schopna kvalitní konverzace. Uvažuji o škole, jenže ve svém nadupaném týdnu ( út, st, pá a so pracuji od desíti ráno do zavíračky, čt a neděle od 10 do 17 a pouze v pondělí mám volno celý den a to tak akorát stihnu hodit peníze do banky, nakoupit jídlo, vyprat, uklidit a večer zajít ven s kamarády na pivo nebo večeři… ) jaksi nenacházím volnou chvíli. Frankie je naprosto skvělá. Povzbuzuje mě s tím, že moje angličtina není vůbec tak špatná, že akorát musím být trpělivá a začít chodit do školy. Ujišťuje mě, že do týdne najde školu, kam bych mohla chodit pouze jednou týdně, což by bylo rozhodně lepší než nic. Do týdne mě informuje o jedné škole poblíž Palmeira square, kde poskytují free kurzy!!! Frankie mi vysvětluje, že na místní škole vyučují nezkušení studenti, kteří touží po tom stát se učiteli a tyto kurzy jim poskytnou praxi. Proto účastníci kurzů nezaplatí ani libru. Jsem jí moc vděčná, do hledání vhodné školy pro mě zasvětila i svého tatínka, ( moc sympatický inteligentní pán, inženýr, původem Ital, před 6ti lety následoval Frankie do této země a žije zde dodnes. Ne však s Frankie – ta bydlí v krásném domku na kopci v Hovu spolu s manželským párem – její těhotnou kamarádkou Melisou a jejím manželem, kteří si na dům vzali hypotéku.. ) který má o těchto věcech přehled. V noci cestou domů z práce kecáme před mým domem dobrou čtvrt hodinku a já Frankie znovu mockrát děkuji za to co všechno pro mě dělá, ačkoliv mě ještě ani pořádně nezná. Řekne mi, ať si s tím vůbec nedělám hlavu, prý vidí že jsem dobrý člověk a chce mi pomoct a navíc věří na karmu. Prý každá dobrá věc, kterou v životě udělá se jí vrátí. A právě proto ona je tak šťastná – dělá jógu kterou miluje, potkává spoustu skvělých lidí, jež ji inspirují a ukazují směr, má dokonalého přítele, stále myslí pozitivně a je naprosto šťastná. Ačkoliv dle tohoto mého výkladu by se mohlo zdá, že Frankie je naprosto bez chybičky, není tomu tak. Pamatuji si, že na začátku mého působení v La Gallerii jsem se jí dotázala, zda-li někdy hřeší a jí sladké dezerty, které se na nás smějí z napěchované lednice vedle baru. Oznámí mi, že nehřeší nikdy. Prý se snaží jíst pouze zdravé a kvalitní věci a sladkostem se zuby nehty snaží vyhýbat. Hned následující den dokáže, že její vůle, není zas tak silná jak tvrdila – krátce po obě si naservíruje profiteroli s krémem a celý zbytek dne skuhrá, že se cítí sick…:D Frankie je mi den ode dne sympatičtější, protože se ukazuje, že máme společného víc, než se z počátku zdálo. Jako naše marné snahy hubnout a jíst zdravě a začínat s dietou pokaždé od zítra. Vzpomínám si jak Frankie jednoho večera těsně před zavíračkou prosebnýma očima požádá Ismeta, zdali by si nemohla dát kousek štrůdlu z lednice. Ten jí napůl žertovně upozorní, že to není pro ní dobré jíst takové věci navečer. Frankie doesn´t care. Ukrojím tak obrovský kus této homemade pochoutky, že když Ismet projde kolem, nestačí lapat po dechu…:D ( Když se Ismetovi něco nelíbí, nikdy nic neřekne, jen nahodí svůj typický, nerudný výraz, který s Frankie nazýváme: „Angry face“..:D Přesně tento výraz na jeho tváři zaregistruji ve chvíli, kdy přendavám giga dávku štrůdlu z téměř prázdného tácu na talíř…:D ) Vytáhnu z mikrovlky, poleji bohatě krémem, posypu čokoládovým práškem a naservíruji na bar. Pochutnáváme si až se nám dělají boule za ušima. „But from tomorrow we are on diet!“ poznamenám s přísnou tváří. „But for sure!“ odpoví Frankie…:D Slibovaná dieta však v následujících dnech, týdnech a myslím že dokonce měsících snad i letech, nepříchází! Svoje malé hříšky, které během dopoledních směn v neděli zavedeme se Salvem a Jasmín, začneme nazývat mistake. „There is one mistake in the mikrowave!“ upozorním Salva s Frankie během jedné velice busy soboty. Mikrovlnka je naše skrýš před zvědavými Ismetovými zraky…:D V sobotu, jelikož bývá naprosto busy od rána až do noci, občas vůbec nemíváme pauzu. Večer pak naprosto postrádáme energii a proto nezbývá než ji doplňovat. Když Ismet krátce po desáté, kdy je v restauraci už celkem klid a zákazníci finišují své dezerty, zamíří nahoru do kanceláře, pustí se Frankie do svého štrůdlu. Za deset minut přiběhne Jasmín z upstairs. Potřebuje 5 banofie, 4 chocolate fungecake a 7 tiramisu pro upstairs. Bar je titěrný, proto nezbývá než proměnit table nu. 21 ve sweet bar. Uříznu 4 čokoládové dorty a Frankie mi oznámí ať rovnou zakrojím ještě jeden. Když je objednávka hotová, Frankie otevře mikrovlku, aby tam strčila svůj mistake. „Oh, there is still my strudel in the microwave!“ pronese. „And did you finish it?“ zeptám se. „Of course!“ přikývne Frankie a já umírám smíchy. Je fakt vtipná. Pobaveně se zasměji, když Frankie dojídá svůj čokoládový dort s bohatým nákladem krému i zmrzliny. S výrazem jak na popravě mi oznamuje: „I think this job is not good for me!“ :DD Od dalšího dne jsme zase na dietě. Nakoupíme hromadu ovoce, kokosové mléko, peanut butter a proměníme náš bar v „healty shop“ z čehož Ismet roste…:D S Frankie si každodenně děláme naše milované smootie – různé druhy: banán s kokosovým mlékem, ananasem, mangem, nebo meloun s okurkou, případně peanut butter s banány, skořicí a kokosovým mlékem. Úžasná věc!!! Frankie vždycky přidá její superzdravý superpowder, který objednala na internetu a pak už si jen pochutnáváme. Dvě obrovské skleničky pro mě a pro Frankie jedna podstatně menší pro Ismeta ( myslím, že je trošku naštvaný, že nedostane taky velkou. Soudě dle jeho angry face…:D ) Smotie si zamilují všichni, tudíž ho každý pátek i sobotu musíme dělat náklad. V sobotu ráno bývají trhy a je šíleně busy. Ismet mi musí pomáhat na baru, protože lidé přicházejí na kafe a nestíháme. Pokaždé je tak trošku nervozní a kárá mě za neuspořádaný bar. „Am I here in some healthy shop?“ křičí naštvaně, když otevírá lednici, kde místo mléka do kafe spatří naše kokosové. V horní poličce vedle J2O drinků narazí na mou růžovou krabičku se salátem a ke skleničkám na víno se přes ananas, meloun a banány nemůže dostat…:D I když jsem o Ismetově charakteru měla ze

 

 

Ve čtvrtek 20. 11. 2014 stojím na nohou už časně ráno, krátce po 7 hodině. V noci jsem téměř oka nezamhouřila, jak moc se těšíííím na svoje holinky! Uteklo to jako blázen, už jen pár hodin a konečně se setkáme na letišti v Gatwicku!:) Provedu rychlou hygienu a zamířím jako obvykle do posilky. Vzhledem k tomu, že mě čekají 3 sladké dny nicnedělání, plánuji si dát dnes pořádně do těla. Hodina na steperu uteče jak nic – díky Scatmanovi ve sluchátkách a střídavému pozorování rozbouřených mořských vln za proskleným oknem posilovny a pomrkáváním po velice pohledném a urostlém personálním trenérovi Matthewovi. ( moje nová oběť…:D ) Pak na bruslích zamířím rychle pokoupit pár ingrediencí do Aldi ( kde se střetnu s Romísem ) a poslední drobnosti v Brightonských krámcích a mých milovaných charity shopech. Doma uvaříme, napečeme a pustíme se do velkého úklidu. Ještě nám zbývá pořešit, jak se v 6ti naskládáme do našeho malého, útulného pokojíčku. Nutně potřebujeme matraci, protože na postel se vejdeme maximálně 3. Lazzieho se ovšem dotazovat odmítám. Čeká na to, že se budu doprošovat, takovou radost já mu ale vážně neudělám. To se raději se sebezapřením vyspím na zemi. Pro své kamarádky však nutně potřebuji trocha pohodlí. Problém se následně vyřeší během několika minut. Vzpomenu si, že náš podivínský soused z přízemí právě provádí v bytě nějaké předělávky a už několik týdnů nechává v chodbě o zeď opřenou prostornou a měkoučkou matraci. Rozhodnu se řídit pořekadlem „líná huba – holé neštěstí“ a vykročím s bušícím srdcem zaklepat na dveře bytu A. Náš anglický soused Graham nám bez váhání vyjde vstříc a s matrací nám pomůže až nahoru do našeho pokoje. Následně se zdrží v kuchyni u hrnku anglického čaje s mlékem přibližně hodinu a já ho v přátelském rozpoložení mezi řečí pozvu na víkendovou párty s našimi českými kamarádkami. Tento neuvážený akt se v následujících dnech ukáže jako hodně špatný nápad!!! Když za Grahamem konečně zavřeme vchodové dveře, hodiny ukazují něco málo po sedmé hodině. Hodíme si rychlou sprchu na chvilku se natáhneme a vyrážíme směr Brightonské vlakové nádraží. Uvědomíme si, že jsme v tom spěchu úplně zapomněly na uvítací ceduli – žádný problém pro dvě protřelé Angličanky..:D Cestou po Western street se bleskově zastavím v Coopu a vyprosím si obrovský papírový karton z rubbish. Červený liháč nám na nádražím ochotně věnují dva pracovníci v křiklavě žlutých vestách: „You can keep it!“ mrknou na nás a my si cestu vlakem směr Gatwick krátíme vykreslováním obrovské uvítací cedule. Nikdo jiný v čekací hale nedrží v rukou větší…:D S malinovým cheesecakem a flášou proseca k tomu, sklízíme na letišti celkem slušnou pozornost…:D Letadlo z Prahy přistane s půlhodinovým zpožděním. Něco málo po jedenácté na nás pomalu padá úleva. Zasedáme do podřebu a zakecáváme se. Tudíž netrpělivě vyčkávaný příchod nejdražších kamarádek tak trošku unikne naší pozornosti – div nám nemusejí poklepat na rameno, aby nás na sebe upozornily…:D Po uvítacích polibcích a objímání na vlak zpět do Brightonu rozhodně nechvátáme – zasedneme na nejblížší lavičku, ládujeme se cheesecakem, zapíjíme to vychlazeným Prosecem a pusy nám jedou jako o závod. Neviděly jsme se téměř celých dlouhých 5 měsíců!!! Vyženou nás teprve letištní hlídači se samopaly v rukou zhruba kolem půlnoci…:D Domů do Hovu dorazíme po jedné hodině. Upozorníme holky na fakt, že náš 24letý spolubydlící Marcello spí hůře než 80letý stařík, tudíž není radno jej budit. Musíme být jako myšky, jinak hrozí, že zítra najdeme svoje kufry na ulici před vchodem…:D Vyměníme si dárečky. ( Mimochodem děkuji za nejskvělejší bačkůrky a hrneček s Bobkem!;) Pak s Romčou dokončíme naši specialitku – lososa s kuskusovým salátem, červenou řepou a rukolou. Popíjíme Proseco a kecáme a kecáme až do časných ranních hodin. Tipuji, že hodiny ukazují minimálně 3 – 4 hodinu ranní, když konečně zavíráme oči. Naším skromným, malým pokojíčkem, k prasknutí narvaným dárkovými taškami a několika kufry, se nese 6tihlasné pochrupávání. Konečně jsme se dočkaly – náš budějovický gang ( tedy alespoň jeho početná část ) zase spolu, juchůůůůů!:)

V pátek v půl 9 ráno nás probudí Romísův otravný budíček. Ačkoliv jsme do poslední chvíle doufaly, že   Romís dostane v pátek den off, naše tužby nebyly bohužel naplněny. Směna ON – ON ( 10 to close ) je nejpříšernější kombinace. O její účasti na narozeninové oslavě v Shorehamu si můžeme tak leda nechat znát. Kolegové v mojí restauraci se jí nemohli dočkat – především její obdivovatel Becky z kuchyně…:D Ach jo..:( Mrholivé dopoledne strávíme nakupováním. Obejdeme všechny charity shopy na Western street – Lůca se pro ně nadchne takovým způsobem, že se mnou brzy sdílí tuto posedlost a jak dvě malé děcka lítáme od jednoho stojanu k druhému a rozplýváme se. Naše peněženky se pomalu vyprazdňují. Na dno svojí kapsy se holky podívají v Primarku. Strávíme tam minimálně dvě hodiny. Primark nenávidím, takže jsem s brouzdáním mezi regály a přejíždění z patra do patra brzy otrávená a vyrážím koupit do Pounlandu oříšky, abych utišila svůj kručící žaludek. V odpoledních hodinách projdeme Brighton, zaskočíme se kouknout na Romču do Pinochia a mineme taktéž mou oblíbenou italskou restauraci Strada. Mattea zde však bohužel ( nebo bohudík ) nezahlédneme. Zavedu holky k našemu hostelu, kde jsme s Romčou naši anglickou pohádku začínaly. Poté zaskočíme za roh do Aldi nakoupit nějaké dobroty a víno na svařák. V jedné z uliček v obchodě potkávám Sama. Prohodíme několik vět. Navrhnu mu aby dal vědět, když nebude mít coby, že by se mohl večer přidat a vyrazit do města s námi. Lazzie, který mu jako obvykle dělá doprovod ( naše typické ráno: posilka a pak nákup zdravých potravin v Aldi..:D ), přestírá že nás nevidí. K jeho smůle se naše oči neplánovaně střetnou, když nás nenápadně pozoruje od pokladny. Poté co mi doma oznámí, že nás prý Sam viděl v Aldi a on si nás vůbec, ale vůbec nevšiml, musím se pobaveně pousmát. Jelikož dusno mezi námi trošku kazí atmosféru v bytě, rozhodneme se kvůli všeobecnému pohodlí pozapomenout na naše neshody a já Lazzieho oficiálně představím svým kamarádkám. Mezi pěti ženskými se cítí jako ryba ve vodě. Doporučí nám, abychom dnes po večeři navštívily Pryzm ( místní klub naproti Revolutionu, kde se dneska chystá velká latinsko-americká párty ) s tím, že se k nám v noci po práci připojí. Marcello mě v největších chvatech ( hodiny ukazují 15:30 a dle plánu bychom na 16 měly dorazit do 9 mil vzdáleného Shorehamu ) zavolá do kuchyně. V rukou drží vánoční pánská tanga, prý je ochoten zapůjčit je Lazziemu na slibovaný striptýz…:D Takže nakonec se snad přeci jen dočkáme velkolepé slibované narozeninové show…:D Marcello nás před odchodem vyruší podruhé. Chce mé kamarádky ohromit tím jaký je romantik a pochlubí se nám překvapením, které připravil pro svou novou anglickou přítelkyni. Vzorově ustlanou postel posypal kvítky růží, ferrerem a rozprostřel květiny. Následně mě přísně upozorní, že ty boty z předsíně musí okamžitě zmizet, jelikož čeká tuto vzácnou návštěvu. Tudíž s nelibostí naházíme špinavé tenisky do našeho už tak stísněného pokojíčku a ve čtvrt na pět konečně vyrážíme na autobus č. 700 směr Shoreham. Na zastávce Shorehame-by-the-Sea vystoupíme krátce po páté. Malé městečko je zahaleno ve tmě. Charity shopy, které jsme chtěly navštívit jsou dávno zavřeny. Vydáme se cestou k moři, kde pořídíme vskutku záviděníhodný a kvalitní snímek nazvaný: „Fotka u moře“ ( je zde k vidění pouze černočerná tma a šedé obrysy našich těl..:D ). Náš vytoužený svařáček dopijeme na místním hřbitově ( krapínek morbidní piknik…:D ) Projdeme se po okolí a litujeme, že jsme se z domova nevykopaly dřív. Holky jsou Shorehamem okouzleny. Nedivím se, mě tohle malé městečko uchvátilo od první chvíle. Škoda, že jsem ho svým kamarádkám nemohla ukázat za světla a vzít Lůcu do mého nejoblíbenějšího obrovského charity shopu…:( O důvod víc pro mě znovu navštívit v letních měsících!;) Do La Gallerie nás silný vítr zažene o půl hodiny dříve než bylo původně plánováno. Ismet s Nigelem nás uvítají u vchodu. Frankie právě finishuje svůj salát. Posadíme se ke stolu 20 vedle kuchyně. Malým okýnkem ve dveřích zahlédnu Beckyho. Pootevře dveře a italským pokynutím ruky se mě dotáže, kde je sakra ta Romana…:D Jen pokrčím omluvně rameny. Předám Frankie tašku s druhým cheesecakem, coulisem, ovocem a instrukcemi. Nabídne se, že cheesecaky dokončí – nazdobí a postará se o dekoraci – je zlatá! Objednáme si flašku bílého, speciální předkrm La Galleria – Pane Pizza a Frankie od nás vezme objednávku hlavního chodu. Můj první trapásek přichází, když objednávám Monkfish s cheery tomatos a nejsem schopná přečíst italský název. Holky si mě dobírají, že vzhledem k tomu že tu dělám něco přes měsíc, názvy jídel by mi snad už neměly být cizí..:D Když prosím Nige o fotku, povšimne si kousku zeleně v koutku mých úst a zeptá se jestli tahle decoration je na mé tváři umístěna účelně pro tento snímek. Holky vybuchují smíchy..:D Užíváme si večer a pochutnáváme si na výborné večeři. Co chvíli se u nás zastaví Ismet a pronese nějaký vtípek, přičemž pokaždé zaměří svou směrem k Luciášovi. Moje blonďatá kamarádka se stala evidentně jeho favoritkou..:D Talíře od chutných pokrmů div nevylížeme a být oblečené do džínů, už rozepínáme knoflíky. Pro nás zkrátka není setkání bez přežrání…:D A to Lůca s Verčou ještě netuší, že je čeká sladká, hříšná tečka. Poté co Nigel sklidí talíře, objeví se ve dveřích z kuchyně Ismet s Frankie v závěsu, prozpěvujíc: „Happy Birthay“ servírují před Lůcu a Verunku dva profesionálně nazdobené cheesecaky ( perfekcionalista Frankie nezklamala:))) ). Cheesecaky do sebe nasoukáme pomalu s přemáháním a půlku od každého odneseme do kuchyně, abychom podělily staff. Kousíček od každého necháme zabalit pro Romču. Ismet si Romčinu porci nárokuje se slovy, že naší kamarádce taková kalorická bomba rozhodně neprospěje, tudíž bychom cheesecake měli přenechat jemu…:D S bachory nepranými k prasknutí, kolem deváté večerní, opouštíme restauraci. Nigel nás doprovodí před vchod a ptá se, co máme za plány na večer. Ačkoliv v plánu byla velká párty, teď se cítíme spíše ready to sleep. Vtipálek Nigel nás pobaví několika historkami. V průběhu vyprávění se ke mně natáhne, aby mě zatáhl za bambule od čepice. Jeho pohyb si vysvětlím jako pokus o objetí a nahnu se k němu s otevřenou náručí…:D Nige polekaně ucukne a všichni kolem se nad mým výstupem mohou udusit smíchy. Nigel si se všemi podá ruku a mě posunkem naznačí, abych se ho stranila..:D Vtipálek…:D No doopravdy vydařený večer – když si ještě uvědomím, že jsem Ismeta představovala coby mého Tureckého šéfa a on pobouřeně odvětil, že není žádný Turek, ale Kurtiš. Kurtiš je v Turecku cosi jako Rom v Česku ( tímto přirovnáním chci říct menšina ), tudíž se zdá, že jsem svého bosse právě trošku urazila…:D Z restaurace vyrazíme na zastávku autobusu. Na časové tabuli bliká 13 minut do příjezdu 700. Počet minut se po následující půlhodinu nemění. Předávám holkám narozeninový klobouk a korunku – v restauraci jsem raději nechtěla předvádět divadélko..:D Zdlouhavé čekání nám po několika minutách zkrátí dva přátelští, fešácky vymódění dědulové, kteří se vydali na cestu do Hovu – zazpívat si do karaoke!!! Tuto náhodu shledávám osudovou :DD – několik dní jsem se na netu marně snažila najít karaoke bar pro páteční nebo sobotní večer. ( Karaoke v King and Queen. kam obvykle s kamarády chodíme, zde probíhá pouze v úterý… ) Zasedneme na sedačky v horním patře autobusu a nadšeně konverzujeme s dědulou Johnem a jeho dlouholetým kamarádem. Nemusejí nás dvakrát přesvědčovat, abychom se k nim dnes večer připojily. Z nápadu navštívit karaoke bar Green house, ( mimochodem vzdálený 2 minuty cesty od našeho domu ) jsme absolutně nadšené. Cestou vyžahneme dvě flašky vína, abychom se naladily na tu správnou pěvěckou notu…:D V baru objednáme několik dalších flaštiček a během několika minut už krákoráme před početným publikem. Konečně dojde i na moji vytouženou tanečnici!!!:D A na vášnivou konverzaci i taneček s mým novým dráčkem Johnym..:D ( Vtip!!! Jen holky si mě druhý den dobíraly, že jsem přesedlala na jinou věkovou kategorii…:D ) Trošku – možná trošku víc – přeberu a za chvíli všechny miluju, ( i když to normálně nikomu neříkám – I love you holky…:DDD ) jako obvykle, když jsem pod parou…:D Druhý den se od Romči dozvím, že jsem jí volala, aby přišla co nejrychleji, protože tohle je ta nejlepší noc v životě a když mi volal Lazzie, prý mohl slyšet jen: Lazzieee come to Green house, there is the great party ever a zbytek mého proslovu v češtině…:D Tudíž chudák pochopitelně nedorazil…:D Poté co na stole usnu a následně si jen pamatuji jak se se mnou na posteli doma v pokoji točí svět a ráno jsem se probudím v oblečení, z burákovým máslem ve vlasech a těžkým bolehlavem. Holky mě nešetří – dobírají si mě a vtipkují na můj účet. Nemůžu uvěřit co jsem předváděla: Po rozhovoru s Lazziem jsem se prý vrátila ke stolu a oznámila holkám, že Lazzie buď nemá žádné kamarády a nebo mě miluje..:D Po návratu domů jsem se nahrnula do kuchyně, kde Marcello se svou přítelkyní právě prožíval romantickou chvíli a mě nenapadlo nic lepšího, než se nad nimi začít rozplývat, oznámit jim skutečnost, že jsou nejkrásnější pár pod sluncem a pak násilím přivléct všechny moje kamarádky, které se s nimi strašně toužily seznámit…:D ( Připomínám, že s Marcellem opravdu nejsme kamarádi a nevycházíme spolu dvakrát nejlépe..:D ) OMG, myslím že odedneška budu tenhle byt opouštět oknem v našem pokoji, abych neriskovala setkání s ním…:D V mé těžké kocovině mi zazvoní telefon: Volá mi tatík, aby mi oznámil velkou novinku: „Narodila se nám Štěpánka!“ Jsem trošku zmatená: „Kdo je to Štěpánka?“ „Lucinky Štěpánka!“ odpoví mi taťka. Chvíli mi trvá, než si v hlavě srovnám, že Lucinka je moje přeci sestřenice a že byla těhotná…:D a pak vypustím velice chytrou otázku: „Opravdu a je to kluk nebo holka..:D“ chudák tatík si nejspíš musí myslet, že jedu na drogách…:D Abych se trošku probrala, došourám se do kuchyně, kde do sebe naklopím do sebe litr vody. Pak nám připravím smootie a zdravou snídani, abychom nabraly síly do nového náročného dne. Střetnu se tam s Lazziem, který mě překvapí návrhem, že dneska udělá slibovaný striptýz pro naše dvě oslavenkyně. Domluvíme se na devátou. Nacpe nám ještě deset liber na Proseco, protože nás prý nehodlá vidět střízlivé, jinak bude shy…:D Trvá nám snad dvě hodiny než se vykopeme z bytu. Dnes plánujeme výlet do Seven Sisters. Venku sice mrholí, ale nepříznivé počasí nás od kouzelného výletu rozhodně neodradí!!! Několik hodin ještě strávíme brouzdáním po Charity shopech a nakoupíme spoustu úžasných věcí. Líbí se mi, že mou posedlost mohu sdílet s Lůcou, která je jak u vytržení. Charity shopy považuji za jednu z nejúžasnějších věcí na které jsem zde narazila. Člověk tam pokaždé najde věc jako stvořenou přímo pro něj. Pokaždé když mám volno, dorazím domů s několika taškami a ukazuji Romče mé úlovky se slovy: „Tohle bylo stvořeno přesně pro mě!“:D Absolutní nadšení a ještě k tomu udělám dobrý skutek!:) Takže Lůca – až se vrátím domů, jeden takový si spolu v Budějkách otevřeme jasný?!;) Kolem druhé odpolední nasedáme před M§S do autobusu číslo 7. V horním patře na předních sedačkách si vybalíme salát a piknikujeme..:D Na přechodu před VIP restaurant spatřím našeho kamaráda Ibrahyma. Tluču na okno a volám na něj, přičemž možná ostatním cestujícím mohu připadat trošku ujetá.. Alkohol po včerejší noci ze mě evidentně ještě tak úplně nevyprchal…:D Cesta do Seven Sisters trvá přibližně 45 minut. Počasí není ideální. Sice neprší, ale je pod mrakem. Tento fakt nám však naši skvělou náladu a nadšení rozhodně nezkazí. Vychutnáváme si krásnou přírodu, moře i útesy, nádherné romantické prostředí, které toto místo poskytuje. Holky neskrývají své nadšení. Tohle místo musí definitivně okouzlit každého. Během procházky si povídáme, vtipkujeme, fotíme, připomínáme si historky ze starých časů a zkrátka je nám fajn. Tak jako už dlouho ne!:) Čas letí jako splašený a pomalu se stmívá. Pozorujeme hejno labutí v malém rybníčku u cesty, osvětlené autobusy v dálce na silnici a vychutnáváme si podzimní přírodu, pomalu se ukládající k spánku. V autobuse č. 12X se opět usalašíme v horním patře na předních sedačkách. Holky téměř celou cestu prospí. Mě a Bobínovi naše neustávající výtlemy a vtípky zahmouřit oko bohužel nedovolují…:D Tohle mi tak chybělo!!! Autobus nás vyhodí v Brightonu kolem 6. Zaběhneme do Aldi nakoupit dobroty na večer, několik flašek Proseca a víno. Na slibovaný striptýz musíme být v náladičce. Především hlavní aktér Lazzie…:D Z nákupu, ověšené taškami Aldi zamíříme směrem k Donatelle. Plánuji tam holky vzít zítra na oběd, aby viděly kde jsem otročila první 3 měsíce a potřebuji se utvrdit, zdali v tom nebude problém. Romča mi totiž ráno oznámila, že se o našem plánu bavila s Klaudy a ta jí doporučila, abych se raději domluvila s Mikelem. Ten prý v Donatelle zavedl jakýsi seznam lidí, kteří restauraci opustili ve zlém či bez výpovědi a nepřeje si, aby v budoucnu Donatello navštěvovali… Během cesty Aldi – Donatello míjíme Stradu. „Letmým“ pohledem zahlédnu Mattea. Upozorním na něj své kamarádky, aby ho nenápadně zčekovaly. Jejich nenápadné zčekování znamená, že se všechny 4 nalepí na sklo a civí na něj dovnitř jak v pavilonu s opicema…:D Do Donatella nakráčím raději jen ve společnosti Bobína, abychom nezpůsobily moc velké haló… Za tillem stojí Lucia a Leo – nejhorší kombinace! Pozdravím a seznámím je se svým nápadem, přivést spolu s Romčou zítra na oběd svoje české kamarádky. Leo v tom kupodivu žádný problém nevidí a ještě zavtipkuje cosi ve smyslu, že ale budeme platit double… Traged! Z Donatella míříme už rovnou domů, připravovat se na velkolepou párty. Lazzie na mě volá z pokoje hned jak odemkneme dveře. Prý potřebuje mou asistenci. Vejdu do jeho pokoje a vyprsknu smíchy. V ruce drží bílé chlupaté tangáče se Santa Clausem. Prý nejsou tak úplně jeho velikost a potřebuje abych je zabrala…:D Skočím do pokoje pro jehlu a niť a pustím se do zmenšování..:D Lazzie mi podá jakýsi malý papírek – vizitku od našeho neodbytného souseda. Prý od včerejška minimálně stokrát denně ťuká na dveře nebo zvoní dole. Z podívína Grahama se začíná klubat krapínek psychopat – jeho výstup vyvrcholí během naší párty o několik hodin déle. Lazzie odjíždí do práce s tím, že nejpozději v půl desáté je ready, tak prý máme zatím vychladit Proseca a připravit u něj stůl… S holkama si připravíme bohatý salát, protože po včerejší žranici dnes preferujeme něco lehčího… Náš plán bohužel pokazí Lazzie, který se krátce po půl desáté objeví mezi dveřmi s nákladem sendvičů, které pro nás pravidelně krade v kavárnách kde uklízí…:D Ovšem nejvyšší kvalita, nedá se jim odolat…:D Z našeho zeleninového hodování nás vyruší zaklepání – Graham!!! Rozhodneme se předstírat, že nejsme doma. Nakonec se nám neodbytného Grahama zželí a po cca 15ti minutovém neustávajícím bušením na dveře se rozhodnu mu otevřít… Graham je vymódění jak na přehlídku a oznamuje mi, že by se rád dnes připojil k naší párty. Prý koupil dvě Proseca, o nichž jsme se kdysi s Romčou zmiňovaly, jako o našem oblíbeném pití. OMG! S nevolí mu přislíbím, že ho kolem 10 – 11, kdy budeme odcházet buď nabereme nebo pozveme na dovnitř. Kruci, že já jsem jen s díky nepřijala matraci a nedonesla mu dolů čokoládu!!! Lazzie po svém příchodu stráví snad půl hodinu na záchodě. S holkami mezitím obložíme stůl v jeho pokoji výběrem sýrů, oříšky, zbytkem sendvičů a několika flaškami vychlazeného Proseca, které koštujeme z mých milovaných dřevěných skleniček. Vypadá to nádherně a ještě lépe to všechno chutná – což Lazzie málem nezjistí, protože se během jeho zdlouhavé hygieny postaráme téměř o všechny dobroty…:D Pouštíme si písničky, popíjíme, kecáme a užíváme si večer. Lazzie, který se vzhledem ke svému zdravotnímu životnímu stylu alkoholu obloukem vyhýbá, dnes udělá výjimku a klopí do sebe jednu skleničku za druhou…:D Ačkoliv jí má do hodiny jak z praku, na striptýz se nakonec nevzmůže, protože dle jeho slov zde chybí ten správný „vajbr“… Mám mu to drobet za zlé, protože jsme se na show vážně těšily. Ale večer se i tak vyvíjí svěle. Pominu-li Grahamovo nekonečné, neodbytné a tak trochu strach nahánějící klepání. Nejprve jen lehce zaklepe, klepání neustává a začíná být poněkud hlasitější a postupně až zuřivé. Po zhruba hodině klepání, střídajícího se se zvoněním dole u vchodových dveří, započne psychopatický Graham vztekle lomcovat našimi dveřmi v chodbě. Nahání nám strach. Lazzie se mě se zdviženým obočím dotazuje, jestli mi tohle za tu matraci stálo. „You shouldn´t be so proud Veronika! For next time!“ poučuje mě, přičemž naráží na fakt, že by bývalo stačilo zeptat se na matraci jeho – stojí opřená a netknutá za Lazzieho koženým černým gaučem. „Myslíte že by byl schopnej nás zavraždit?“ pronese vyděšeně Bobín.:D Chvíli zvažujeme jestli bychom ho neměli pustit dovnitř, deset minut popít a pak pokračovat dle plánu do Musmeries… Lazzie jen pokrčí rameny ať si dělám co chci, ale ať si uvědomím, co se může stát. Graham je divný i za střízliva a jeho chování po požití alkoholu nelze předpokládat. Tudíž pokud se něco stane, ponesu za to zodpovědnost já a moje peněženka… Dáme Lazziemu za pravdu a otravné klepání, cloumání dveřmi a zvonění u vchodu ignorujeme. Když Grahamovi konečně dojde trpělivost a klepání ustane, odhrne Luciáš záclonu, aby se podívala s okna. Graham stojí před domem a mává na ni. Psycho! Do toho volá Romča, právě se vracející z práce. Vzhledem k tomu, že sobota byla jako tradičně busy, cítí se unaveně a místo plánované párty míří rovnou do postele. Holky to vidí stejně, hodlají šetřit síly na zítřek. Já s Verčou a Lazziem, povzbuzeni několika flaškami Proseca, zůstáváme u původního plánu – ovládnout noční Brighton. Každopádně se všichni usneseme na tom, že vzhledem k našemu bláznivému sousedovi není bezpečné nechat Romču kráčet ulicemi samotnou a vyrážíme jí naproti. Před Cooperative, kde se s naší kamarádkou střetneme, chvilku pokecáme, pak se rozdělíme a vyrážíme směr Mushmeries. Lazziemu absolutně hrabe. Posílený alkoholem, na který není zvyklý, skáče na vylekané kolemjdoucí, objímá je a mele z cesty. Jeho přihlouplé výlevy by mě nikterak nevyváděly z míry, kdyby do nich nezahrnoval mojí osobu. Začne blábolit něco ve smyslu: „Veronika really like me. She still asks me about kiss or hug.“ Vrcholný bláboool! Začne se ve mně vařit všechna krev, lhář! Nikdy bych se ho nedotkla ani tyčí na opice . To Lázaro nás furt otravuje s tím, že potřebuje objetí a bla bla bla… A bude tady mojí kamarádce vyprávět pohádky. Vyjedu na něj, že je lhář a že asi moc dobře ví proč nepije, když to s ním dělá tohle. Pohádáme se a po zbytek cesty s ním nepromluvím. V klubu se mu ztratíme. Párty je dost nudná, tudíž po zhruba deseti minutách, během nichž si tak akorát stihneme odskočit na záchod, vyrážíme směr domov. Chudák Verča musí celou cestu poslouchat moje vzteklé nadávky na mého drahého spolubydlícího. Předpokládám, že usíná s pořádným headachem, který rozhodně není způsobený přemírou alkoholu…:D Poté co odemkneme dveře našeho bytečku, zamíří mé kroky rovnou do Lazzieho pokoje ke stolu, kde na mě čeká nedojedený brusinkový a meruňkový sýr – mňami! Bohužel k mému překvapení tam čeká také Lazzie!!! Nechápu jak se sem mohl dostat tak rychle! „What are you doing in my room?“ zařve vztekle. Oznámím mu, že jsem se akorát stavila pro sváču. Zuřivě mi nacpe do rukou celý talíř a na chodbě mě dožene ještě se salátem a oříšky a se slovy ve smyslu: „Udav se!“ mi dává dobrou noc…:D Dám na jeho slova – poté co vyprázdním celý talíř, div ho nevylížu, usínám s blaženým výrazem na tváři…:D

V neděli ráno v půl deváté náš sladký spánek přeruší pípání otravného budíku. Vykouknu z okna. Lije jako z konve. Romča nám připraví tradiční smootie – naší nejoblíbenější příchuť: čokoládovo-kokosové mléko, peanut butter, banány a skořice. Přestože se cítím po včerejšku sick, pro tuhle pochoutku se překonám a nechám si naservírovat plný růžový smootie kelímek. Po rychlé sprše vyrazíme vstříc deštivému ránu. Romča dneska maká až od 5ti, tudíž se k nám konečně může přidat. Luciáš touží ochutnat perníkové latte ve Starbucksu, kde je Romča téměř denně jako doma. Naše dnešní prouzdání tudíž započneme právě v této úžasné kavárně. Během toho, co holky objednávají zahlédnu venku na ulici Grahama. On nás bohužel zaregistruje také, neváhá a vchází dovnitř, aby nás pozdravil a prohodil pár vět. Započnu s ním nepříjemnou vynucenou konverzaci, během níž ani jeden z nás nezmíní dění včerejší noci. Zeptá se pouze na naše dnešní plány, během nichž se pro tentokrát raději nezmiňuji o večerní párty v Revolutionu, která nás večer čeká. O jeho doprovod totiž vážně nestojíme…:D Raději se s ním rychle rozloučíme a loudáme se deštivým ránem směrem k naší oblíbené pohádkové cukrárně Catwalk cake, kam jsem pro nás pořídila voucher. Každý, kdo mě tady v Brightonu navštíví, musí tyhle malé, kouzelné, přeslazené cupcaky ochutnat! ( Dokonce i ty mume budeš muset pro jednou porušit svojí přísnou dietu!;D ) Cestou stihneme nakoupit v oblíbeném krámku různé blbůstky pro naše nejbližší a po přibližně čtvrthodině chůze staneme před pohádkovou brightonskou cukrárnou. Cupcaky můžeme vychutnat úplně čerstvé, jelikož je právě před chvíli vytáhli z trouby. Sladká neřest obsahuje tolik cukru, že nám doslova slepuje ústa. Tudíž se nedá říct, že bychom si na nich dvakrát pochutnávaly, avšak atmosféra v kouzelné cukrárně je nepopsatelná. Všechno laděné do bílo-modro-růžové. Malé rozkošné stolky a bílé židličky s polštářky. Tématické obrázky, skříňky, barevné hrnečky, podšálky i ubrousky. Vyladěné do nejmenšího detailu. Na něco podobného u nás v ČR zkrátka nenarazíte a o to tady jde, zažít něco, co doma nemůžete..:) Ovšem naše ubohé žaludky po návštěvě tohoto netradičního místa žalostně prosí o přísun něčeho slaného. Nemusejí prosit dlouho. Po krátké procházce směr Brighton Pier, kde si s Lůcou vyzkoušíme taneční atrakci ( Na víc mě nepřemluví – atrakcím moc nerozumíme, tudíž jen slepě vhazujeme peníze a pak, když akce odstartuje jen čučíme jak telata a nevíme co dělat…:D ), zamíříme poobědvat do Donatella. K mému překvapení se k nám chovají víc než pozorně. GP se do mě u tillu zavěsí a vede nás upstairs k našemu stolu. Ptá se mě jak se mám a jestli si na něj někdy vzpomenu. Odvětím mu, že na něj myslím ve dne v noci bez přestání…:D Nahoře nás předá Alfonsovi, který nás zavede k našemu stolu. K Romčině potěšení zde dnes obsluhuje i její „láska“ Matteo. Neviděli se dlouho a nepsali si ještě déle… Matteo vzhledem k jeho neochotě, naučit se mluvit jiným jazykem než svou rodnou italštinou, pohřbil vše, co se začínalo rodit mezi ním a mojí krásnou kamarádkou. Romče to dnes mimořádně sluší. Je oblečená do černých šatů s odhalenými zády, opálená tvář, výrazné oči a volně rozpuštěné, natupírované černé vlasy. Všechny si můžeme všimnout, že Matteo z ní za celé odpoledne nespustí oči. Když Romís zamává na Sergia, procházejícího kolem, Matteo se mylně domnívá, že tento přátelský posunek byl věnován jemu a zamává jí na oplátku. Když pak stočí svůj pohled směrem k Sergiovi, jež provádí stejný akt, všechno mu dojde a zrudne jako krocan…:D Poor Matteo, Romča mu pošle smířlivý pohled a on přitom jen roztomile pokrčí rameny. Příjemně poobědváme, výborné jídlo spláchneme flaškou bílého a Romča na závěr objedná ještě 5 limonchel – poprosím ji aby mě vynechala, protože můj žaludek už by další přísun přeslazeného alkoholu myslím nestrávil! Holkám tenhle tlamolep také dvakrát nezachutná, tudíž do sebe Romča ve výsledku musí naklopit víc než jen svého panáka a z oběda odchází ve značně rozjařené náladičce – a to za dvě hodiny začíná v práci, frajerka…:D Déšť stále neustává. Cestou domů ještě dokoupíme nějaké dobrůtky v Poundlandu a healthy shopu Taj a vyrážíme se připravovat na salsa párty. Holky narychlo zabalí, společně sneseme matraci dolů k bytu našeho souseda a krátce po osmé ( s malým zpožděním ) vyrážíme vstříc poslednímu brightonskému dobrodružství. Na ulici před Salisbury k našemu překvapení potkáváme Romču! Podařilo se jí přesvědčit Agátu, aby ji dnes pustila dřív a dopřála jí, užít si alespoň goodbye párty se svými kamarádkami. Juchůůů, takže nakonec je náš gang dneska komplet!:) Vyžahneme flašku bílého, které Romča cestou z práce pořídila a upalujeme směr Revolution. Salsa lesson je už v plném proudu. U vstupu vyplázneme 3 – 6 liber ( v závislosti na tom, zdali držíte status studenta či ne ) a vyrážíme na taneční parket. Právě nám předcvičuje sympatický dlouhovlasý černoch. Španělská hudba, jednoduché kroky a skvělá nálada. Tančíme jak o život a holky jsou absolutně nadšené. Po dlouhé rozcvičce následuje volná zábava, kterou prosedíme na gauči. Na parket si žádná z nás netroufá a kromě toho nás ani nikdo nevyzve..:D Po desetiminutové zábavě nás instruktoři jako obvykle rozdělí do 3 skupin – začátečníci, pokročilí a nejvyšší level ( nevím jak tuto skupinu nazvat, každopádně jedno vím určitě – její součástí se nikdy nestanu…:D ). Celá naše šestka nakluše automaticky do začátečnické sekce. Hudba utichne. Posloucháme instruktora. Postaví dámy do jedné řady a pány do druhé řady naproti. Učí nás základní kroky a po každém dalším naučeném kroku nás vyzve prostřídat partnera. Jelikož salsu navštěvuji pravidelně kroky už dobře znám. Verča a Lůca se chytají celkem rychle. Ostatní salsa dvakrát neoslní a v polovině lekce se stěhují do horního patra na drink. Verča s Lůcou zůstavájí a během volné zábavy tančí se svými nápadníky. Několikrát se také nechám vyzvat na parket. Když však volná zábava skončí v lekci nepokračuji a zasedám u stolu nahoře vedle Romíse, Bobína a Luciáše. Objednáme s Romčou Pinot Griglio – rovnou dvě lahve, abychom zbytečně netroškařily…:D Lůca se k nám brzy přidá a s ní i jakýsi podivný vousatý pobuda, který dovalí na stůl kýbl růžový přeslazený drink s malibu. Všimnu si pohledného kluka, sedícího několik stolů od nás se svým kamarádem. Chvíli po sobě pokukujeme. Na baru o několik minut později mě osloví. Nerozumím mu ani slovo a čučím na něj s pusou dokořán jak blbka…:D Naštěstí má se mnou trpělivost…:D Prozradí mi své jméno ( které stihnu během několika sekund zapomenout, budu ho tudíž nadále nazývat Jackem for example…:D ). Dozvím se, že pochází z Brightonu a že s kamarádem Nickem ( jehož jméno mi kupodivu utkvělo…:D ) navštěvují oblíbený klub Revolution každou druhou neděli. Pozvu je, aby si přisedli k našemu stolu a představím oba svým kamarádkám. Chvíli se snažíme o jakousi konverzaci, což v nočních klubech bývá nesnadné i v češtině, natož v cizím jazyce, v němž nejsem dosud dvakrát zběhlá… Nakonec to vzdám a vyzvu kluky, aby mě raději doprovodili dolů na salsa párty. Ačkoliv za tanečníka roku se rozhodně nepovažuji, myslím že salsu ovládám o ždibík lépe než angličinu…:D Jack překvapuje, tančí jako o život a ani při tom nevypadá moc směšně..:D Po několika písních se zpocená a zadýchaná dekuji s tím, že se jdu věnovat svým kamarádkách, které za pár hodin odlétají. U našeho kulatého stolu nahoře pro mě není místo – během mé nepřítomnosti mou židli obsadil Lazzie, který akorát dorazil z práce, vrrr! Nerudně jej požádám, aby se laskavě poohlédnul po jiném místě na sezení. Nakonec mi jakýsi mladý gentelman dopraví dřevěnou stoličku k sezením, takže se s ním nadále nedohaduji. Sáhnu po své skleničce s přeslazeným malibu-drinkem. Romča mi oznámí, že druhý kýbl je od Lazzieho – drink mi zhořkne na jazyku…:/ 😀 Lazzie se snaží o konverzaci a usmíření. Řekne mi, že nám přivezl domů z práce jeho úžasné sendviče nejvyšší kvality, které s Romčou absolutně zbožňujeme. Oznámím mu, že mě žádné sendviče nezajímají, protože jsem na dietě…:D Užíváme si noc plnou zábavy. Úžasnou a inteligentní zábavou se nám s Bobínem jeví svádění dvou brýlatých, nesmělých, mladých hochů sedících u stolu naproti. Házíme po nich svůdné pohledy, mrkáme a oni jen stydlivě klopí zraky…:D Z druhé stany našeho stolu nás pozoruje jakýsi podivín v hnědé kožené bundě… „Veruno, vyfoť ho, děleej!“ pobízí mě Bobín. Vytáhnu mobil a otážu se mladíka, zdali by mu nevadil snímeček. Zeptá se proč ho chci fotit. Nenapadne mě nic lepšího, než si vymyslet, že jsem z modelingové agentury, kde pracuji jako modelka, a můj šéf právě hledá nové tváře. Oznámím mu, že jeho tvář je naprosto amazing a že fotku ukážu šéfovi a uvidí se jestli bude mít zájem. Reakci nebohého mladíka jsem nemohla neočekávat. Poor Vasco, jak se mi objekt mého zájmu představí, se mého návrhu s nadšením chytne. Vypráví mi, že ho jednou 5 let zpátky někdo oslovil na ulici a chvíli se modelingu věnoval. Teď dělá v kuchyni v Brightonu kuchtíka, což rozhodně není jeho vysněná práce. Otravuje mě celý večer a vnutí mi svoje číslo, abych se mu ozvala, jestli šéf má zájem…:D Cítím se hrozně a modlím se, aby neexistovala karma! V opačném případě jsem fucked up!!! Když odcházíme s Bobínem ze záchodů, má drahá kamarádka mě pobídne, abychom si přisedli k naším dvěma nesmělým klučinům. Neváhám a sedám vedle brýlatého blonďáčka. Ptám se odkud jsou, na jména, která následně hned zapomenu a svůdně na ně vrčím. Bobín má výtlem. Když se jeden ze dvou Poláků moc rozpovídá, Bobín se v půlce jeho věty zvedne ze slovy: „Jdeme, jsou nudný…!:D“ a nechá mě tam s nimi samotnou. Následuji ji jen co nebohý hošan dokončí větu. Vyrážíme s Bobínem na parket. Tancujeme jak kdybychom byly na extázi. Jako blázni – naše srnčí skoky, zběsilé přeskakování dopředu dozadu. Vyhlédnu si jednoho z pánů u nejbližšího stolu a začnu kolem něho „breakovat“. Bobín se tlemí a já k ní zacouvám a vyzvu jí aby pokračovala. „Na to nemám…!:D tlemí se a následně vyráží do boje. Chudák pán nestačí vystrašeně zírat…:D A tak pokračujeme celou noc. Brzy se k nám připojí zbytek naší party a paříme až do 3 do rána. Lazzie mi dohazuje jakéhosi snědého brazilského skřeta. Upozorním ho, že je ze stejné party, jako Brazilec v kšiltovce, který mi posledně nabízel drogy. S podobnými lidmi nehodlám prohodit ani větu. Jeden z téže party, moc pohledný kluk, zaujme všechny holky u našeho stolu. Vybere si však jen jednu z nás – Lůcu. Za pár minut spolu mizí v rohu místnosti a my s Bobínem si hrajeme na paparazzi a fotíme o sto šest…:D Trošku se o Lůcu bojím, možná že kluk je v pohodě, možná že paří do stejné sorty jako jeho kamarád, nikdo neví. Raději na ně s Bobínem dohlížíme..:D Kolem třetí se chystáme k odchodu. Lůca nikde. OMG! Začnu stresovat a s Verčou ji hledáme všude – vevnitř i venku a Lůca nikde. Nakonec ji najdeme dole na salsa párty na parketu. Pro salsu se moc nadchla a s učitelem salsy tancuje uprostřed parketu jak o život…:) Oddechnu si! Chvilku sedíme venku u stolu a kecáme. Lůca vypráví o průběhu večera. Jejího dráčka tady evidentně nemají v oblibě, jelikož mu na baru odmítli prodat drink a nakonec jej vyvedli…:D Takže mladá rodící se láska, uhasla dříve než stihla vsplanout…:D ( Sory lůůůcáááá, sranda!!!!;D ) S našeho rozhovoru s Lůcou nás vytrhne Luciáš. Za dvě hoďky vstáváme a vyrážíme na nádraží. Musíme jít – zabalit věci a zavřít oči alespoň na hodinu. Vidina nekonečné cesty Revolution, Brighton – Salisbury Road, Hove mě ubíjí. Tím spíš, že jsem dnes obula černé tenisky ve stylu Converse na vysokých jehlách a kdyby moje nohy mluvily, skučí právě bolestí. Lazzie je z mých bot, jak jinak než z charity shopu, ( jsem na ně moooc pyšná!:D ) ohromen. Fotí si je, aby obrázek poslal ségře, která tenhle styl miluje. Přesně opačný názor než mají holky, které si ze mě dělali srandu, že vypadám jak žirafa a že mé oblíbené boty vypadají jak z roku XY…:D Prý jestli je hodlám obout dnešní večer, tak mě neznají…:D Takže jsem byla chvíli trošku na pochybách…:D Toho, že jsem dnes neobula obyčejné tenisky, začnu litovat teprve během nekonečné cesty k domovu. Umírám a začínám cítit, že pomalu neujdu už ani krok. Mám nutkání vyzout boty a kráčet naboso. Lazzie v těsném závěsu za mnou a Luciášem vede své kolo a nenápadně naznačuje, že by pro mě bylo pohodlnější nasednout. Pomocnou ruku právě od něj však zarputile odmítám. Svou tvrdohlavost musím nakonec po dalších deseti bolestivých krocích překonat a se skřípajícími zuby ho poprosím, jestli by mi kolo nepůjčil. Domů se dohrabeme krátce po půl 4 ráno. S Bobínem doražíme s náskokem. „Rychle Bobí, makáme nahoru a sežereme jim ty nejlepší sendviče!“:D pobízím Bobína a obě se dusíme smíchy. ( Moje odhodlání, držet po zbytek večera dietu, zmizelo ve chvíli, kdy mi poprvé zakručelo v žaludku…:D ) Ostatní dorazí právě ve chvíli, kdy do sebe s Bobínem soukáme úžasný vegetariánský a tuňákový tmavý sendvič. Slyším zvonky štěstí! Posedáme si různě po kuchyni – na linku a na zem – a žroutíme jak kdybychom se právě vrátili z koncentráku. Vyměňujeme si sendviče, abychom vyzkoušely všechny příchuti a finišujeme božskými cookies. Lazzie se nám pobaveně tlemí a pochutnává si na svém dietní „pochoutce“ – vaječném žloutku s arašídovým máslem a jahodovým džemem mé vlastní výroby, který jsem mu darovala.. Jeho silnou vůli obdivujeme! Rychle hodíme do trouby foccaciu, aby měly holky co zakousnout v letadle a pak všechny na chvilinku zaleháme. V pět se náš pokoj rozezní zvukem několika budíků. Neochotně se vyhrabeme na nohy, zabalíme poslední věci a vyrážíme směrem k nádraží. Romís se s holkami rozloučí mezi dveřmi – za 5 hodin musí být v práci a maká dnes až do zavíračky… Po vyšťavující párty ji dost lituji…! Nazuji brusle a s taškou přes rameno následuji svoje kamarádky ověšené těžkými kufry a bágly – jojo nákupy v Primarku se vám teď halt pronesou…!:D Štrádujeme si to nočním pláštěm zahalenou Western Road směrem k Brigtonskému vlakovému nádraží. I přes absolutní vyčerpání neztrácíme náš humor a celou cestu vtipkujeme a řežeme se smíchy. Právě míjíme Waitrose, když na protější straně pustoprázdné silnice zahlédnu známou tvář – Matteo!!! právě z posledních sil dojíždí na svém bicyklu domů z párty. Překvapeně se mě otáže, co tady v tuhle nekřesťanskou hodinu pohledávám. Vysvětlím mu, že jedu vyprovodit kamarádky na nádraží a pak zase domů spát. „You are little bit late to home from party, aren´t you?“ podivím se. Přikývne a zeptá se mě na čas. Hodiny ukazují krátce po 5. Matteo vykročí mým směrem. Když dojde až ke mě, nahne se aby mě políbil na tvář. Uvědomím si, že jsem se jaksi neobtěžovala čištěním zubů a žvýkačky mi došly…:D Rozhodně nehodlám svou platonickou lásku zavraždit svým dechem – poplašeně ucuknu a řeknu jen: „Bye, bye…!“:D Překvapeně pokrčí rameny a vyrazí k domovu. Během několika minut pak stojíme s mými holinkami uprostřed vlakového nádraží. Jejich vlak na letiště Gatwick odjíždí za 10 minut. Srdceryvně se loučíme a objímáme. Bobískovi se v očích lesknou slzy a myslím, že i my ostatní máme co dělat. V krku ucítím ten obrovský, nepříjemný knedlík, tohle nenávidím! Nejradši bych, abyste zůstaly holky, napořád!!! Tři, ačkoliv naprosto dokonalé a nabité dny se zdají být tak málo a do dubna kdy vás zase uvidím tak šíleně daleko!:( Každopádně po vaší návštěvě jsem se opět utvrdila v jednom – kamarádky jako jste vy nemůžu najít nikde jinde na světě a i když jsme od sebe vzdálené tisíce a tisíce kilometrů, pořád jsme si nablízku. Máme jedna druhou schovanou ve svém srdci, stejně tak jako svou rodinu a všechny nejbližší lidi, na kterých nám záleží. Pojí nás naše nezapomenutelné zážitky, náš humor, kterému nikdo jiný nemůže rozumět, naše nekonečné rozhovory o ničem a přiblbé vtípky, kterým se smějeme jen my! Vím že tady vždycky budete pro mě a já pro vás jakbysmet! Náš gang zkrátka nikdy nic a nikdo nemůže rozdělit – jakože se Lucky Štěpánka Štěpánka jmenuje!!!;DD Naposledy se otočím, abych vám zamávala na rozloučenou. Venku na ulici před nádražím to nevydržím a rozeřvu se! Domů dorazím krátce po šesté. Romísek vedle mě spokojeně pochrupuje. Až teď si naplno uvědomím, jak je důležité, že tady máme jedna druhou. Až zítra upadnu do těžké deprese a budu postrádat naše kámošky, Romča se vrátí z práce, pravděpodobně ve stejném rozpoložení, těžce zdrchaná a na pokraji sil. Otevřeme vínko, naservírujeme si nějakou mňamotu a budeme kecat a kecat až dokud vyčerpáním neusneme – ani jedna z nás tady nikdy nebude sama!

Nové krůčky, radosti i strasti v anglickém ráji – 2. část

Když je řeč o zdravé stravě a dietách – diety a dietáři v posledních týdnech pronásledují naše kroky všude kam se hneme. Se dvěma takovými sdílíme náš útulný byteček v krásném zděném domku v Hovu. Brazilci Marcello a jeho sympatický kamarád Lázaro jsou přímo posedlí zdravou stravou a cvičením. Oba denně navštěvují posilovnu, lijí do sebe proteinové nápoje po litrech a každé ráno začínají zdravou snídaní a ovocným či zeleninovým smootie. Soužití se dvěma neznámými kluky, čehož se opatrná Romča dost obávala, se zpočátku zdá jako naprostý ideál – skoro až neuvěřitelné. Nemůžeme si stěžovat na nic. Navíc ta cena – 450 liber za pokoj v krásném, čistém bytě se nám zdá skoro jako sen. Kluci jsou tak pozorní, až mi to skoro připadá divné. Bez nejmenších námitek uvítají Romčinu vzácnou návštěvu – její mamku se ségrou. Lazzie ( naše zkratka pro Lázaro ) nám půjčí velkou matraci, abychom se pohodlně vyspali. Marcello dokonce objedná nádherný a impresivní dort k narozeninám mojí kamarádky. Čas však bohužel ukáže, že ideální v životě není nikdy nic. Marcello se mnou po několika týdnech z ničeho nic přestává komunikovat a tváří se jako kakabus. Když se náhodou potkáme v kuchyni ( moc často se nevídáme, spíše míjíme, protože jsme oba dost busy ), místností vládne hrobové ticho. O příčině náhlé změny jeho chování a přístupu ke mně se dozvím až od Romči. Ačkoliv Marcello je fajn člověk, myslím že má takový menší problémek. Nikdy nejedná přímo, neumí říct do očí svůj názor a postavit se problémům čelem. Proto jedná vždy prostřednictvím třetí osoby – v tomto případě Lazzieho. Lazzie pak jde za Romčou, jelikož já doma skoro nejsem a ta nakonec všechno přetlumočí mě. Každopádně to, co se dozvím mě maličko zaskočí. Celý Marcellův problém údajně představuji já a moje sobeckost! Ráno nemůže spát jelikož dupu jako slon a můj výrazný hlas mu zní v uších jako klakson. Domů se vrací obvykle kolem půlnoci a usíná ve 4, jelikož mu hlavou běží všechny problémy spojené s jeho restaurací. Budíček krátce před osmou hodinou, kdy vstávám, tudíž dvakrát nevítá. Další věc, která se mu jeví neobstojnou, představuje moje ranní cvičení. ( Před snídaní pravidelně běhám 20x po schodech nahoru a dolů a poté si dám 1000 přeskoků přes švihadlo – takové normální ráno…:D ) Prý tak poskytuji budíček nejen jemu, ale všem ostatním sousedům v domě, kteří si pak chodí stěžovat k němu. ( Sakra, teď když to sepisuji, uvědomuji si podruhé, že jsem vážně trochu za trest…:D ) Vysvětlím Lazziemu, ( Protože mluvit s Marcellem se mi zkrátka nepoštěstí dlouhých několik týdnů – možná se mi vyhýbá nebo co já vím… ) že celý problém je to, že jsem nikdy nežila v komunitě. Nebydlela jsem dokonce ani z žádným klukem. Nechala jsem se vydržovat svými rodiči, kteří aby předešli mých vzteklým výlevům, raději mě nechali otravovat jim život. ( Trpká pravda..!:D Až teď tady si uvědomuji, jak rozmazlený smraďoch jsem byla! :-O ) Nechci být sobecká, někoho otravovat, nebo mu znepříjemňovat život. Výrazný hlas mám od přírody a zkrátka si mě samotnou nenapadlo, že by to mohlo někoho obtěžovat. ( Moje příšerná povaha a to jak sobecky a vztekle jsem se chovala a reagovala v minulosti mě dohání tady v Anglii. Moji nejbližší – dědy, rodina, kamarádky atd. – mě raději nikdy nepoučovali a neříkali co dělám špatně, protože chtěli předejít mým hysterickým záchvatům. A nebo jsem zkrátka neposlouchala – další můj problém, na který mě tady lidé upozorňují dnes a denně. Pravda je taková, že cizí lidé, s nimiž máte delší dobu co dočinění vám řeknou vždycky všechno. To protože jim nezáleží na tom, jak zareagujete a jaký bude váš následný přístup k nim. Když s nimi máte problém, zkrátka vás nechají jít si svým směrem. Proto je tak snadné, říkat cizím lidem všechno na rovinu. ) Marcella však moje zlozvyky rozčilují natolik, že prý údajně dokonce uvažoval o tom nás vykopnout. Přestože chápu, že moje chování se mu jeví neúnosným, mám na něj docela vztek. Nedokážu pochopit, proč mě na to všechno neupozornil. Mohly jsme to probrat hned na začátku jako rozumní a dospělí lidé. Já přeci pochopitelně nechci někomu znepříjemňovat život. Ale když nad tím teď zpětně přemýšlím chápu ho, má dost svých starostí a nepotřebuje převychovávat 25 letou holku. Každopádně od oné noci, kdy byla moje maličkost na všechny tyto její nedostatky upozorněna, všechno se změnilo. ( Ráno chodím po špičkách, snažím se nemluvit, po schodech už neběhám a skáču 2000x přes švihadlo před barákem. Všichni obyvatelé Salisbury Road už znají toho blonďatého blázna v pyžamu se Snoopym..:D ) Bohužel další problémy spojené s naším spolusoužitím na sebe nenechali dlouho čekat. Jednoho krásného rána leželi vedle mikrovlky vystavené dva účty za elektřinu s nápisem OLD and NEW. Účet s nápisem OLD činil 153 liber, nový účet byl vystaven na částku 314 liber. Romča vztekle poznamenala, že se dá očekávat, že účty s nárůstem osob v bytě pochopitelně porostou také. Marcello se k účtům osobně nevyjádřil celý měsíc ( Opět z toho důvodu, že nerad řeší problémy a neumí se jim postavit! Raději se užírá vztekem a zlostí a nadává na nás Lazziemu portugalsky, než aby nám zaťukal na dveře našeho pokoje a přišel si o všem promluvit. ) Na téma účty se dostaneme až o měsíc později, kdy za Marcellem přijdeme se svým problémem my dvě. Říjen se zhoupl do své poloviny a venku se podstatně ochladilo. Tento fakt bychom neshledávali takovým problémem, kdyby v našem malém bytečku fungovalo topení. 14 dní tady mrzneme, aniž by se něco dělo. Marcellův přístup je absolutně laxní. Od Lazzieho se každodenně dozvídáme, že Marcello slíbil, že zítra někdo přijde a opraví to. Zítra se však zase dozvíme, že někdo přijde zítra… A tak mrzneme a mrzneme týden za týdnem. Večer, když přijdu z práce, nechce se mi ani svlékat, natož se sprchovat. Raději počkám na ráno a sprchuji se v posilovně. V mém oblíbeném stylovém krámku na Western Road si koupím nádherné oboustranné povlečení a hutnou výplň, abych alespoň v noci nemrzla. Jednoho dne po práci, kolem půlnoci, kdy se s Romčou vrátíme domů téměř v totožnou dobu, zabliká na mém FB zpráva od Marcella. Píše, že s námi potřebuje nutně mluvit o účtech. 314 liber s minulého měsíce dosud neuhradil a dnes obdržel zprávu, že pokud neuhradí v následujících dnech, budou jej evidovat jako neplatiče. Účet za elektřinu, kterou jsme plýtvali společně, ( na vině je pravděpodobně sušička na prádlo, kterou jsme neuváženě užívaly s Romčou jako princezničky dnes a dennně..:D ) rozhodně nehodlá hradit sám. Zaklepeme mu na dveře okamžitě a k situaci se postavíme čelem. Odečteme od billu polovinu, zbylých 161 liber vydělíme 4 a každá mu zaplatíme čtvrtinu. Marcello přislíbí, že v následujících dnech nechá zpravit topení. Několik dní na to, těsně předtím, než dorážejí moje holinky z ČB, vrátím se odpoledne z práce do vyhřátého bytečku. Toho večera nechám Marcellovi zprávu na FB. Potřebuji s ním nutně mluvit. Kolem desáté zaklepe na dveře našeho pokoje. Se sevřeným zadkem ho konečně, po několikadenních odkladech informuji o tom, že se do Brightonu právě chystají moje kamarádky a já pro ně potřebuji střechu nad hlavou. K mému překvapení Marcello nemá nejmenší problém s tím 4 Češky v našem skromném příbytku uvítat. Předtím než za sebou zavře dveře upozorní mě, abych ho nezapomněla pozvat na párty. Ufff, zdá se že vzduch mezi mnou a mým malým, nevrlým spolubydlícím je konečně pročištěn…:) Zato dusno mezi mnou a Lazziem by se dalo téměř krájet. S Lazziem jsme si během krátké chvíle hodně přirostli. Byl moc přátelský hned od začátku. Naše nekonečné konverzace v kuchyni často zaberou několik hodin. Stále nacházíme další a další témata ke konverzaci. Neznám nikoho jako je on. Připadá mi jako bychom se znali snad tisíc let. Srandovní výrazy jeho obličeje, vtipné poznámky zaměřené na každou holku projdi-vší ulicí podél nás. Úchylné a perverzní výlevy, zoufalá touha po objetí, sexu a přítelkyni. ( „Bring me some girls Veronika! What about that ginger one Káťa, she´s amazing. Ohh I love Bety. And Lucy, she is sooooo cute. And that blond one, she´s so hot. But she is little but fat, I think. I hate fat girls! But Sara she´s got biiiiig boobs and ass, oh my god I love her! But this one is ugly… And bla bla bla…“ Neumíte si přestavit výrazy jeho tváře, když mluví o holkách, čůrám vždycky smíchy!!!:D Dokáže hodiny a hodiny blábolit o tom, jak kdo vypadá a nad holkou, o které včera tvrdil, že je nádherná, dnes ohrnuje nos s tím, že je to nejvíc ugly stvoření světa…:D A ta jeho striktní posedlost zdravou stravou a cvičením. Pamatuji si, jak jsme se jednou zakecali během vaření v kuchyni. Když se zhruba po hodině naší konverzace konečně chystal pustit do své právě dokončené večeře, jeho zraky se stočili k hodinám na troubě. Vztekle odhodil příbor a poznamenal, že má půlhodinové zpoždění – musí totiž jíst v přesně určený čas..:DD Každou svou porci si pečlivě váží a pokaždé před spaním sní 7 vajec – bílky. Jeho proteinová dieta a tvrdá dřina v posilovně však přinesla ovoce a Lazzie shodil 20 kilo a vyrýsoval svoje svalnaté tělo k dokonalosti. Pokaždé vejde do našeho pokoje svlečený do půl těla a začne pózovat před zrcadlem. Možná si myslí, že ho budeme obdivně chválit, my s Romčou však pokaždé naschvál s odporem pokrčíme nosy a prosebně jej požádáme, aby se laskavě oděl. Poslední dobou své volné pondělky trávím pokaždé v jeho společnosti. Někdy se jen tak procházíme ulicemi a vymetáme charity shopy. Pomohu mu vybrat dvě slušivé, krásné košile v oblíbeném Redcross charity shopu naproti Aldi. Coby jeho osobní švadlena mu koupím dva chybějící knoflíčky a přišiji je na spodky rukávů. V cenově výhodném Aldi nakoupíme kvalitní potraviny a uvaříme si zdravou večeři. Pak spolu s Romčou vybalíme rýžové chlebíčky s čokoládou, usalašíme se u Lazzieho v pokoji na gauč a sledujeme film na jeho giga telce. Poté co zpracujeme všechny 3 balení, usneme s Romísem v půlce filmu jako dudci. Lazzie nás probudí, když na obrazovce běží závěrečné titulky. S pobavenou tváří nám oznamuje, že zaznamenal naše pochrupování i slinu kapavší z mých úst na svůj mobil. Videem prý už stihl pobavit řadu svých kamarádů v Brazilii – hááád!:D Tohle mi dělá pořád. Nedávno zaznamenal všech mých tisíc přeskoků přes švihadlo v chodbě našeho domu – dokonce si se mnou kvůli tomu tajně přivstal. Když jsem si ho všimla, skočila jsem po něm, ale bohužel se mi nepodařilo mu mobil vytrhnout…!:/ Jednou ve čtvrtek dostanu neočekávaně volné odpoledne. Lazzie mi navrhne, abych s ním a jeho kamarádem Raffaelem vyrazila na párty. Vyzvednu je naproti Pinochiovi. Představí mi Rafa – dost drejk mimochodem, ale jak už s krasavci bývá, v hlavě pusto prázdno…! Lazzie nás zavede na párty, která se nekoná…:D Rafael nás tudíž opustí a zamíří domů. S Lazziem se vydáme k domovu, sledovat film, u kterého pro změnu opět usnu…:D Další neděli navečer u našich dveří zazvoní Rafael s dvěma plnými taškami výborných hruškových piv. Přinesu moje dřevěné skleničky na víno, na které jsem moooc pyšná! ( Byl to dárek od mého kolegy z kuchyně Sergia. Jezdívali jsme spolu v noci vlakem domů. Jedné noci, kdy jsme cestou na nádraží míjeli můj oblíbený charity shop, zvědavě jsem nahlédla za výlohu. První co jsem spatřila, byly tyto úžasné dřevěné skleničky. Sergio mě upozornil, že slovo glasses je odvozeno od slova glass – sklo!, tudíž se nejedná o glasses, nýbrž o cups. Cups nebo glasses, doesn´t matter. Rozplývala jsme se nad nimi za výlohou jako malé nadšené dítě tak dlouho, až nám skoro ujel vlak…:D V úterý jsem se dozvěděla nemilou zprávu – poor Sergia, kvůli jeho nespolehlivosti a neustálému zaspávání vyhodili. Když jsem se o pauze vydala do charity shopu koupit skleničky, polička zela prázdnotou. Čekaly na mě v igelitové tašce, pověšené v práci na věšáku na bundy. A moje vysněné ramínko na šaty jakbysmet. Sergio byl rychlejší – nejkrásnější dárek, který jsem v Anglii dostala!!!:) ) Hruškové pivo mi moc šmakuje. Lazzie nepije. Vzhledem ke své dietě, nepije vůbec nikdy. V klubech si pokaždé koupí pouze pomerančový džus, čímž údajné pohoršuje své Anglické kamarády. Ti prý odmítnutí alkoholického drinku, berou jako osobní urážku. Lazzie vypráví, jak vždycky když na baru objednávají pití pro všechny, zdůrazní posměšně a velice hlasitě: „Lazáro takže pro tebe pomerančový džus? Pouze samotný pomerančový džus Lazáro? Jseš si jistý, že chceš pouze džus Lázaro?“:DD Podívat se na dno většiny flašek, které Raf přinesl, zvládneme i bez Lazzieho pomoci. Raffael mi „pozorně“ dolévá a dohlíží na to, abych pečlivě dodržovala pitný režim…:D Když cítí, že mi alkohol stoupá do hlavy, začíná být dotěrný a neodbytný. Jakmile Lazzie odběhne na chvíli na záchod, Raf se mě několikrát pokusí políbit. Odstrčím ho a poprosím, aby se laskavě uklidnil. Pustím na Youtube Mama coming home od Ozzyho Osbourna – mojí a tatíkovo písničku. Vždycky mi mojeho milovaného tatína připomene. To jak nastartuje jeho stříbrné Pajero, zapne vyhřívání sedaček a pustí tuhle naší písničku na plné pecky. „Tatí tatí prosíííím zapni Ozzyhoooo!“ prosím ho vždycky. On jen obrátí oči v sloup a najede na náš oblíbený song. Těžce podnapilá informuji Raffaela o tom jak miluji svoje rodiče a dědyho a jak moc mi chybí. Rafa moje výlevy absolutně nezajímají. „This is really nice and romantic song, I feel I wanna kiss you!“ nahne se ke mně. Znovu jej odstrčím, sáhnu po svém telefonu a napíšu tatíkovi srdceryvnou zprávu s tím, že právě poslouchám náš song…:D Lazzie, vrátivší se ze záchoda, nám oznámí, že musí jít uklízet. ( Lazzieho job – každý večer do noci objíždí na kole 4 luxusní kavárny, uklízí tam a připravuje na následující den. Míval směny 6 – 12, teď se něco změnilo a začal pracovat večer. Prý ho pasovali na šéfa nebo co.. Tomu moc nerozumím, když dělá stále totéž – vytírá a cpe se sendviči nejvyšší kvality. Tyhle dobrůtky nám občas nosí domů – sušenky, dortíky, sendviče a kdoví co ještě. Jeden vyjde min. na 5 liber – nešizená, výborná pochoutka. A my je máme free!:) ) Plán je takový, že ho doprovodím do práce, počkám až skončí a poté vyrazíme směr Revolution – tak jako každou neděli. Raffeal nás na Western Road opustí a vydá se domů za svou dlouholetou Brazilskou přítelkyní. Předtím než vyrazíme směr Small Batch Coffee rozhodneme se povečeřet v Pinochiu. Cestou míjíme Stradu, kde zahlédneme Mattea. Lazzie zná celý příběh o mě a Matteovi. Matteo mi napsal krátce poté, co jsem začala dělat v Shorehamu. Zajímal se, jak se mi líbí v práci a jestli jsem spokojená. Plánovali jsme, že mě zajede navštívit a přiveze mi tiramisu, vlastní výroby. ( To všechno spíš tak žertovně. Oba jsme věděli, že na nic takového nikdy nedojde. Raději ať připravuje tiramisu pro svou přítelkyni, vrrr!:D ) Od té doby zavládlo na dlouhou dobu ticho po pěšině. Jednoho krásného dne jsme s Romčou ( zcela náhodně..:D ) míjely Stradu. Romča se koukla dovnitř, ale já jsem s přemáháním svůj zrak udržela stranou. Matteo nás zaregistroval a s Romčou ( Které začal na FB likovat snad všechny fotky – nevím jestli mi to dělá naschvál, ale pěkně mě to štve!:D ) si nadšeně zamávali. Když jsem se pak vrátila domů na mém FB blikala zpráva od něj. Smutný smajlík a výčitky – prý na mě mával a já ho ani nepozdravila. Bez valného zájmu mu odpovím, že jsem si jaksi nepovšimla, tak snad příště – třeba zítra ve Fontu, nadhodím nenápadně a jsem přesvědčená, že dorazí. Moje přesvědčení se ukáže jako mylné. V mém podnapilém stavu mi naprosto hrábne a nenapadne mě nic lepšího než mu volat, protože zprávy mi stále neodcházejí!!! Nezvedá to. Zavolá mi nazpět až ve chvíli, kdy už doma v posteli s Romčou v opileckém záchvatu žravosti chroupeme moje morové ovesné sušenky. Prý právě dorazili s Marcem do Fishbowlu. Poté co zavěsím, informuje mě zprávou o faktu, jak krásné pro něj bylo slyšet můj hlas. Nutně mu v té chvíli potřebuji odpovědět a zapínám FB: „Even for me was nice to hear your voice Matteo, it´s a shame I didn´t see you as well, perhaps next time;)“ Ráno se za to proklínám. Odpovědi se nikdy nedočkám…:D Znovu se setkáme právě ono večera, kdy míjím Stradu ve společnosti Lazzieho. Matteo dnes nepracuje, sedí u stolu poblíž baru s kamarády jako host. Mávne na mě, abych přišla dovnitř. Odmítavě zakroutím hlavou a zamávám, aby přišel ven. Poslechne a za pár sekund už se objímáme na přivítanou. Po pěti pivech opět tak trošku nevím co mluvím a tím, co předvedu nadobro zakopu všechny své šance u své platonické lásky…:D Poté co se od Mattea dozvím, že zítra nepracuje, vtíravě mu několikrát navrhnu, aby mi napsal jelikož jsem v pondělí také off. Nezapomenu upozornit, že v pondělí nepracuji nikdy. ( Kdyby mu to zítra náhodou nevyšlo, mohl by mi napsat jiné pondělí…:D ) Představím mu Lazzieho se slovy: „He´s like my brother… I told him too much about you…!“ :DD Čímž celému svému proslovu nasadím korunu…:D Matteo se po pár minutách tak trošku vylekaně a rozpačitě rozloučí a zaleze zpět „do své nory“… „Ohhh ma´am, you did everything so but with Matteo. You´re fucked up with him now!“ „podpoří“ mě můj drahý kamarádíček Lazzie. Celou večeři v Pinochiu ( Kam jsme museli zajít, protože Lazzie chtěl vidět tu sexy Polku Agátu s obříma prsama…:D ) do mě šije, jak jsem se ztrapnila a předvedla jsem přesnou ukázku, jak by se holky neměli chovat, když chtějí udělat dojem na objekt svého zájmu. „Veronika, you are so stupid! Hahahaaa!“ tlemí se mi ten skřet…:D Věty „You are so stupid“ a „You talk too much.“ používá dost pravidelně, když se se mnou baví. Pyšná na to nejsem!:D Ačkoliv očekávám, že zprávu od Mattea už nedostanu nikdy, napíše mi hned další pondělí!!! Pouze strohé: „How are you?“ Ze slušnosti mu odpovím: „Hello Matteo, little bit busy, but fine and you?“ Odpoví až druhý den: „I´m good.. More or less everything is OK…“ Nereaguji, není jak. Od té doby o Matteovi slyším pouze od mého věrného informátora Lazzieho. Ačkoliv se o to neprosím. Můj zájem o Mattea opadl po onom večeru, kdy jsem ho svým proslovem donutila myslet si, že moje inteligence je na bodě mrazu…:D Je to zvláštní, ale domnívám se, že jsem se před ním podvědomě shodila záměrně, jelikož tento incident mi pomohl, dostat ho definitivně z hlavy. Přistihnu se, že najednou o něm už vůbec nepřemýšlím. Jsem z Mattea vyléčená. Jednoho listopadového večera přijde Lazzie do mojeho pokoje s tím, že právě potkal Mattea s nějakou jinou holkou než byla jeho přítelkyně. Zaregistroval Lazzieho a snažil se schovávat. Oznámím mu, že všechno tohle jde mimo mě a Matteo mě absolutně nezajímá. Lazzie do mě začne otravně šít. „Anyway, Matteo just wanna fuck you! You were so stupid!“ blábolí a dobírá si mě. Někdy je naprosto otravný. Požádám ho, aby opustil můj pokoj. „Oh myyy goood, I can see you are crying. Veronika, hahahaaa, you cry! I can believe. Poor Veronika!“ nahne se až ke mně, aby prozkoumal, zdali se v mých očích náhodou nelesknou slzy. Začnou mi cukat koutky. Vyfotí mě v mém vytahaném svetru a bez makeupu, fotku vloží na FB a v komentářích si mě dobírá, pro moje směsné vybíhání schodů a skákání přes švihadlo po ránu. Snaží se mě přesvědčit, abych začala s posilovnou. Pouhých 20 liber za měsíc a mohu tam trávit třeba 24 hodin denně. Nemusí mě přemlouvat dlouho. Koncem října, v pondělí, kdy jako tradičně nemakám, pomůže mi na internetu založit členství a ještě toho večera už si to štrádujeme směrem The Gym naproti Brightonskému kolu. Cesta tam zabere pěšky 40 minut. Naštěstí mám svoje milované kolečkáče a Lazzie bike. Lazzie řídí svoje kolo a já jej jen přidržuji a nechávám se táhnout. Lidi si na nás ukazují a pobaveně se usmívají. Řidiči aut troubí. „Everybody think we are a couple!“ poznamená pobaveně Lazzie. „Never!“ zavrčím.:D Lazzie se v posilce posadí ke stolečku a hodinu čeká, než docvičím na svém milovaném orbitrečku, který jsem dlouhé 4 měsíce tolik postrádala! V automatu si zakoupím zámek a ručník. Sprchou se dnes nezdržuji. Hodím na sebe rychle bundu a zavěšená za Lazzieho, jež silně zabírá do pedálů svého bicyklu, ho doprovázím nočním Brightonem z jedné kavárny do druhé. Pokaždé mě posadí na židli u vchodu, abych nebyla vidět na kamerách. Pak nasadí vysavač ( Vypadá jako baťoh, nikdy jsem podobný neviděla, vtipný pohled. Musím si Lazzieho vyfotit!:D ), mopuje a nakonec společně sundaváme židle ze stolů ( Ve 3 kavárnách, kde není kamera mu mohu pomoci, v té poblíž Pinochia mě jen opakovaně upozorňuje: „Don´t move!“). Lazzie stále kecá, kecá a kecá, nezastaví se ani na minutu. Nepovídá nesmysly, jeho poznatky, domněnky a průpovídky nepostrádají smysl. Pomáhá mi uvědomovat si spoustu věcí. Překvapuje mě jak je chytrý a kolik toho ví o životě, o lidech a jak moc mě ovlivňuje. Plánuji si vyhradit jeden článek v mém blogu a sepsat všechny jeho poznatky! Jak zjistím v následujícím týdnu, Lazzie má bohužel dvě tváře: Jednu inteligentní, uvědomělou, přátelskou, srandovní a moc milou. Když mi však jednoho dne ukáže druhou stranu své personality, nejraději bych ho bývala nikdy nepoznala! Všechno začne jednoho listopadového podzimního večera. S Romčou se už několik týdnů chystáme navštívit její oblíbenou anglickou restauraci The Bill. Doposud nám do toho pokaždé něco vlezlo – buď nám naši drazí zaměstnavatelé přidělili neočekávaný den on a nebo jsme se jednoduše pohádaly. Dnes si však slíbíme, že si večeři vychutnáme za každou cenu. Navíc jsem moc zvědavá na Romčina oblíbeného číšníka, který jí tolik připomíná jejího idola Jareda Leta ze skupiny 30 seconds to Mars ( Romčina posedlost!:) ) Romča dostala volno celý týden, tudíž se dnes může s klidem zlískat jak zákon káže. Ptáte se proč? To, co předvedl idiot Leo nemá obdoby. Romča toužila víc než cokoliv, v prosinci navštívit v ČR svou rodinu a strávit s nimi Vánoce. S žádostí se vydala za Leem a ten jí oznámil, že jí dá vědět prostřednictvím Olgy. Následující týdny však zavládlo ticho po pěšině a minulý čtvrtek, když Romča volala do Pinocchia ohledně roty na další týden, oznámily jí, že Leo jí na rotu nenapsal!!! Jeho jednání se mi jeví jako naprosto sprosté a nefér. U něj mě však nic nepřekvapí Oznámí Romče, že je ochoten ji na rotu znovu napsat příští týden, když mu slíbí, že na vánoce zůstane. Romča se pochopitelně rozhodne zůstat. Ačkoliv už má i letenky, nechala si je pojistit a ¾ z ceny dostane zpět. Kvůli Leově otřesnému přístupu však přijde o výplatu za celý týden a zbytečně si vyčerpá 7 dní dovolené!!! Idioooooot! Každopádně volný týden si naplno užije a plánuje jej zakončit právě dnešním večerem a slavnostní večeří v oblíbené restauraci. Večer se vyvíjí skvěle. Koupíme si růžové vínko, v pokoji popíjíme a pouštíme si romantické songy…:D Domluvíme se, že poté co se podíváme na dno flašky, vyrazíme směr The Bill. Na dveře nám zaklepe Lazzie a ironicky poděkuje za pozvání. Vtáhneme jej do pokoje, lehneme si na zem a kecáme. Kolem sedmé mi volá Kiki na mobil. Ráno jsme se domlouvaly na skype a já na to opět úplně zapomněla. Zapnu PC a dáme si ve čtyřech rozhovor po anglicku. Vzhledem k tomu, že s ní potřebuji probrat spoustu věcí, Romče s Lazziem se na chvíli omluvím a jdu s ní volat do kuchyně. Když se vrátím do pokoje, hodiny ukazují něco málo před osmou hodinou. Romča mi naštvaně oznámí, že nehodlá večeřet v deset, tudíž nikam už nejde. Lazzie se postaví na její stranu. Dozvím se, že jsem nehorázný sobec, který se neohlíží na druhé a dělá si věci po svém, tak jak potřebuje. OK. Romča dnes o mou společnost zjevně nestojí. Lazzie vyráží uklízet. Rozhodnu se, že pojedu s ním. Mou společnost pochopitelně uvítá. Na chodbě mi vtiskne do rukou kolo ( někde splašil jedno navíc ) a otevírá vchodové dveře. Venku mě přepadnout výčitky. Ptám se Lazzieho jestli mu připadá jako dobrý nápad nechat Romču dneska doma samotnou. Nejde jen o dnešní směšnou hádku, ale i o její momentální problémy v práci. Nechci ji doma nechávat samotnou. Zakroutí očima a řekne mi ať si dělám co chci. Na konci ulice se váhavě zastavím a nakonec se vrátím domů. Romča mi oznámí, že by dnes bývala uvítala, kdybych ji doma nechala samotnou, tudíž se znova obrátím na patě a jedu za Lazziem do první kavárny poblíž vlakového nádraží v Hovu. Celou dobu musím přemýšlet o dnešku. Lazzie do mě hustí, že chyba byla na mojí straně, ať si to přiznám a bla bla bla… Rozebírá moji povahu, chyby a začíná mi lézt tak trochu na nervy. Upozorňuji ho na fakt, že nezná ani jednu z nás, situaci mezi námi, neví jaká je Romča a jaká já, tudíž by se neměl plést do našich záležitostí a snažit se někoho soudit. Nakonec raději stočíme téma jiným směrem. Lazzie mě jako obvykle krmí dorty a sendviči. V poslední kavárně se unaveně rozvalím na lavičku a chrupnu si. Dementní Lazzie mě absolutní vyděsí, když mě po půl hodině, kdy je hotov, probudí polibkem…:D ( Tohle nám s Romčou dělá pořád – pusinky, obětí atd.. Někdy je s tím otravný, ale takový je zkrátka Lazzie – „Ma´am I need a hug! Give me a hug please!“ ) Když se vrátím domů, Romča už dávno spí. Druhý den ráno spolu vyrazíme do posilky a všechno je zas OK. Další den poránu absolutně nestíhám ( jako vždy ). Zběsile naběhnu do kuchyně, abych si udělala snídani. Chci sáhnout po svém giga hrnečku na smootie. Lazzie si v něm právě míchá svoje müsli. Nervózně ho upozorním, že hrneček potřebuji. Naštvaně si snídani přesype do misky a vztekle mi oznámí, že si snídani udělá, až bude kuchyně prázdná. Směšná hádka. Jeden by řekl, že se večer vrátí domů a všechno bude zase fajn. Omyl! Když v noci přijdu z práce a vesele pozdravím mojí spolunocležnici Romču, odpovědí je mi pouze nerudné zavrčení. Nechápu co jí přeletělo přes nos. Zeptám se co se děje. Ukáže se, že Lazzieho naše ranní výměna názorů vytočila víc, než se zdálo a ve svém vzteku se zachoval jako bezcharakterní idiot. Během rozhovoru s Romčou jí přetlumočil všechno s čím jsem se mu ve čtvrtek v kavárně svěřila, akorát že všechno 5x nafouknul a přibarvil. Prý jsem se ho od samého začátku snažila přesvědčit, že Romča je ta špatná, že ji nezná a že já jsem jako anděl a všechny naše problémy způsobuje ona. Řekl, že jsem váhala zdali jít s ním a nakonec jsem se obrátila na patě proto, že mi nepřitakával a snažil se bránit Romču… Falešný lhááááář! Obrátí všechno proti mně a ještě dodá, že se vůbec nediví Marcellovi, že mě nemůže vystát. Nemůžu věřit svým uším! Rozeřvu se jako mimino. Opět jsem doplatila na to, jak moc přehnaně jsem přátelská k lidem, které neznám, slepě jim důvěřuji a svěřuji se. Lazzie mě naprosto zklamal. Nechci ho ani vidět!!! Pokaždé když se setkáme v kuchyni nebo na chodbě, jen se s nasupeným výrazem a bez pozdravu mineme. Lazzieho jeho vztek však brzy přejde a snaží se mi vetřít zpět do přízně. Začne to jednoho rána, kdy se vrátím z posilky. Absolutně nestíhám. Musím si dát sprchu a za 20 minut mi jede autobus. Lazzie mi na chodbě žertovně zastoupí cestu. Naštvaně ho odstrčím. V pondělí mám volno. Brzy ráno zamířím ke kadeřníkovi a pak rychle domů poklidit. V út i st dělám a ve čt konečně přijedou moje holinky, takže dnes musím všechno připravit!:) Zapnu si na Youtube můj oblíbený song Apologize od One Republic a začnu skládat suché oblečení z věšáku na prádlo. Najednou zaslechnu krátké zaklepání na dveře a poté co se otočím spatřím ve dveřích Lazzieho hlavu. „Get out!“ poručím mu s kamennou tváří. Můj příkaz ignoruje. Nahrne se do mého pokoje, začne vtipkovat, objímat mě a přesvědčovat o tom, že bychom se měli usmířit. O usmiřování s ním nemám zájem. Zeptá se jestli ho nesnáším. Řeknu mu, že je mi akorát ukradený. Nesnášet mohu pouze někoho, koho jsem předtím měla ráda, což není jeho případ, protože on byl pro mě vždycky cizí. „Ohh Veronika, I´m convince you love me! Even when I delete you on facebook I still like you!“ vypustí větu, kterou mě definitivně přesvědčí o své totální debilitě! Začnu do něj strkat a prosím ho ať okamžitě vypadne z mého pokoje. Nehne se ani o krok. Vysvětluje mi, že chce pročistit vzduch, protože tady nechce žít takhle. Oznamuji mu, že si to měl rozmyslet dřív, než nechal jako malé tříleté dítě, jednat za sebe svůj vztek. Pro mě je tudíž fucked up. Přestože se ho zuby nehty snažím vystrkat ven z mého pokoje, je neodbytný. „Put some song, put some song, we can dance!“ ignoruje moje zoufalé prosby. Začne se na mě tisknout a tancovat a já kvůli němu převrhnu skleničku s pitím na koberece. „Ohhh You are nervous because of me Veronika… I said to you you love me!“ směje se ten pitomec. Proti mojí vůli mi začnou cukat koutky a on se tak mylně začne domnívat, že dusnu mezi námi je zažehnáno. Nejde tady však o dusno mezi námi, jde o to že mě zklamal a já nemám nejmenší chuť se s ním nadále kamarádíčkovat. V návalu zoufalství se zavřu na záchodě a skypuju s Kiki. Poté na sebe rychle hodím oblečení, namaluji se a vyrážím ven. Lázaro mi u dveří zastoupí cestu a ptá se s kým jdu ven a kdo je ten šťastný. Požádám ho, aby mi uhnul z cesty. Nehne se ani o krok. Začnu si ho dobírat, že evidentně nemá co na práci a žádné kamarády, když musí neustále otravovat mě. Já ale na rozdíl o něho své kamarády mám a k tomu nabitý program, tudíž se nehodlám nechat zdržovat otravným a zoufalým Lázarem. Strčím do něj, otevřu dveře a proklouznu ven. Když se večer vrátím, zaťukám na dveře jeho pokoje a poprosím ho o dvě minutky rozhovoru, během něhož si s ním chci něco ujasnit. Vysvětlím mu, že poté co se stalo, jsem zkrátka ztratila chuť se s ním kamarádit a byla bych mu vděčná, kdyby to respektoval a nezasahoval do mého soukromí. Ačkoliv mám na srdci pouze tohle Lázaro najde jako vždy spoustu dalších tématů k rozhovoru a naše následná výměna názorů se protáhne pomalu na hodinu. Toho večera usínám s absolutním bolehlavem a naštvaná ještě víc než před tím. Nad vodou mě však drží jedno – už jen dva dny a vypustím jako dlouho ne, moje čtyři spřízněné duše ve čtvrtek ráno vyrážejí směr England. Jabadabadůůů!:)

Vzácná návštěva aneb 3 dny plné zábavy – 1. část
Ve čtvrtek 20. 11. 2014 stojím na nohou už časně ráno, krátce po 7 hodině. V noci jsem téměř oka nezamhouřila, jak moc se těšíííím na svoje holinky! Uteklo to jako blázen, už jen pár hodin a konečně se setkáme na letišti v Gatwicku!:) Provedu rychlou hygienu a zamířím jako obvykle do posilky. Vzhledem k tomu, že mě čekají 3 sladké dny nicnedělání, plánuji si dát dnes pořádně do těla. Hodina na steperu uteče jak nic – díky Scatmanovi ve sluchátkách a střídavému pozorování rozbouřených mořských vln za proskleným oknem posilovny a pomrkáváním po velice pohledném a urostlém personálním trenérovi Matthewovi. ( moje nová oběť…:D ) Pak na bruslích zamířím rychle pokoupit pár ingrediencí do Aldi ( kde se střetnu s Romísem ) a poslední drobnosti v Brightonských krámcích a mých milovaných charity shopech. Doma uvaříme, napečeme a pustíme se do velkého úklidu. Ještě nám zbývá pořešit, jak se v 6ti naskládáme do našeho malého, útulného pokojíčku. Nutně potřebujeme matraci, protože na postel se vejdeme maximálně 3. Lazzieho se ovšem dotazovat odmítám. Čeká na to, že se budu doprošovat, takovou radost já mu ale vážně neudělám. To se raději se sebezapřením vyspím na zemi. Pro své kamarádky však nutně potřebuji trocha pohodlí. Problém se následně vyřeší během několika minut. Vzpomenu si, že náš podivínský soused z přízemí právě provádí v bytě nějaké předělávky a už několik týdnů nechává v chodbě o zeď opřenou prostornou a měkoučkou matraci. Rozhodnu se řídit pořekadlem „líná huba – holé neštěstí“ a vykročím s bušícím srdcem zaklepat na dveře bytu A. Náš anglický soused Graham nám bez váhání vyjde vstříc a s matrací nám pomůže až nahoru do našeho pokoje. Následně se zdrží v kuchyni u hrnku anglického čaje s mlékem přibližně hodinu a já ho v přátelském rozpoložení mezi řečí pozvu na víkendovou párty s našimi českými kamarádkami. Tento neuvážený akt se v následujících dnech ukáže jako hodně špatný nápad!!! Když za Grahamem konečně zavřeme vchodové dveře, hodiny ukazují něco málo po sedmé hodině. Hodíme si rychlou sprchu na chvilku se natáhneme a vyrážíme směr Brightonské vlakové nádraží. Uvědomíme si, že jsme v tom spěchu úplně zapomněly na uvítací ceduli – žádný problém pro dvě protřelé Angličanky..:D Cestou po Western street se bleskově zastavím v Coopu a vyprosím si obrovský papírový karton z rubbish. Červený liháč nám na nádražím ochotně věnují dva pracovníci v křiklavě žlutých vestách: „You can keep it!“ mrknou na nás a my si cestu vlakem směr Gatwick krátíme vykreslováním obrovské uvítací cedule. Nikdo jiný v čekací hale nedrží v rukou větší…:D S malinovým cheesecakem a flášou proseca k tomu, sklízíme na letišti celkem slušnou pozornost…:D Letadlo z Prahy přistane s půlhodinovým zpožděním. Něco málo po jedenácté na nás pomalu padá úleva. Zasedáme do podřebu a zakecáváme se. Tudíž netrpělivě vyčkávaný příchod nejdražších kamarádek tak trošku unikne naší pozornosti – div nám nemusejí poklepat na rameno, aby nás na sebe upozornily…:D Po uvítacích polibcích a objímání na vlak zpět do Brightonu rozhodně nechvátáme – zasedneme na nejblížší lavičku, ládujeme se cheesecakem, zapíjíme to vychlazeným Prosecem a pusy nám jedou jako o závod. Neviděly jsme se téměř celých dlouhých 5 měsíců!!! Vyženou nás teprve letištní hlídači se samopaly v rukou zhruba kolem půlnoci…:D Domů do Hovu dorazíme po jedné hodině. Upozorníme holky na fakt, že náš 24letý spolubydlící Marcello spí hůře než 80letý stařík, tudíž není radno jej budit. Musíme být jako myšky, jinak hrozí, že zítra najdeme svoje kufry na ulici před vchodem…:D Vyměníme si dárečky. ( Mimochodem děkuji za nejskvělejší bačkůrky a hrneček s Bobkem!;) Pak s Romčou dokončíme naši specialitku – lososa s kuskusovým salátem, červenou řepou a rukolou. Popíjíme Proseco a kecáme a kecáme až do časných ranních hodin. Tipuji, že hodiny ukazují minimálně 3 – 4 hodinu ranní, když konečně zavíráme oči. Naším skromným, malým pokojíčkem, k prasknutí narvaným dárkovými taškami a několika kufry, se nese 6tihlasné pochrupávání. Konečně jsme se dočkaly – náš budějovický gang ( tedy alespoň jeho početná část ) zase spolu, juchůůůůů!:)
V pátek v půl 9 ráno nás probudí Romísův otravný budíček. Ačkoliv jsme do poslední chvíle doufaly, že Romís dostane v pátek den off, naše tužby nebyly bohužel naplněny. Směna ON – ON ( 10 to close ) je nejpříšernější kombinace. O její účasti na narozeninové oslavě v Shorehamu si můžeme tak leda nechat znát. Kolegové v mojí restauraci se jí nemohli dočkat – především její obdivovatel Becky z kuchyně…:D Ach jo..:( Mrholivé dopoledne strávíme nakupováním. Obejdeme všechny charity shopy na Western street – Lůca se pro ně nadchne takovým způsobem, že se mnou brzy sdílí tuto posedlost a jak dvě malé děcka lítáme od jednoho stojanu k druhému a rozplýváme se. Naše peněženky se pomalu vyprazdňují. Na dno svojí kapsy se holky podívají v Primarku. Strávíme tam minimálně dvě hodiny. Primark nenávidím, takže jsem s brouzdáním mezi regály a přejíždění z patra do patra brzy otrávená a vyrážím koupit do Pounlandu oříšky, abych utišila svůj kručící žaludek. V odpoledních hodinách projdeme Brighton, zaskočíme se kouknout na Romču do Pinochia a mineme taktéž mou oblíbenou italskou restauraci Strada. Mattea zde však bohužel ( nebo bohudík ) nezahlédneme. Zavedu holky k našemu hostelu, kde jsme s Romčou naši anglickou pohádku začínaly. Poté zaskočíme za roh do Aldi nakoupit nějaké dobroty a víno na svařák. V jedné z uliček v obchodě potkávám Sama. Prohodíme několik vět. Navrhnu mu aby dal vědět, když nebude mít coby, že by se mohl večer přidat a vyrazit do města s námi. Lazzie, který mu jako obvykle dělá doprovod ( naše typické ráno: posilka a pak nákup zdravých potravin v Aldi..:D ), přestírá že nás nevidí. K jeho smůle se naše oči neplánovaně střetnou, když nás nenápadně pozoruje od pokladny. Poté co mi doma oznámí, že nás prý Sam viděl v Aldi a on si nás vůbec, ale vůbec nevšiml, musím se pobaveně pousmát. Jelikož dusno mezi námi trošku kazí atmosféru v bytě, rozhodneme se kvůli všeobecnému pohodlí pozapomenout na naše neshody a já Lazzieho oficiálně představím svým kamarádkám. Mezi pěti ženskými se cítí jako ryba ve vodě. Doporučí nám, abychom dnes po večeři navštívily Pryzm ( místní klub naproti Revolutionu, kde se dneska chystá velká latinsko-americká párty ) s tím, že se k nám v noci po práci připojí. Marcello mě v největších chvatech ( hodiny ukazují 15:30 a dle plánu bychom na 16 měly dorazit do 9 mil vzdáleného Shorehamu ) zavolá do kuchyně. V rukou drží vánoční pánská tanga, prý je ochoten zapůjčit je Lazziemu na slibovaný striptýz…:D Takže nakonec se snad přeci jen dočkáme velkolepé slibované narozeninové show…:D Marcello nás před odchodem vyruší podruhé. Chce mé kamarádky ohromit tím jaký je romantik a pochlubí se nám překvapením, které připravil pro svou novou anglickou přítelkyni. Vzorově ustlanou postel posypal kvítky růží, ferrerem a rozprostřel květiny. Následně mě přísně upozorní, že ty boty z předsíně musí okamžitě zmizet, jelikož čeká tuto vzácnou návštěvu. Tudíž s nelibostí naházíme špinavé tenisky do našeho už tak stísněného pokojíčku a ve čtvrt na pět konečně vyrážíme na autobus č. 700 směr Shoreham. Na zastávce Shorehame-by-the-Sea vystoupíme krátce po páté. Malé městečko je zahaleno ve tmě. Charity shopy, které jsme chtěly navštívit jsou dávno zavřeny. Vydáme se cestou k moři, kde pořídíme vskutku záviděníhodný a kvalitní snímek nazvaný: „Fotka u moře“ ( je zde k vidění pouze černočerná tma a šedé obrysy našich těl..:D ). Náš vytoužený svařáček dopijeme na místním hřbitově ( krapínek morbidní piknik…:D ) Projdeme se po okolí a litujeme, že jsme se z domova nevykopaly dřív. Holky jsou Shorehamem okouzleny. Nedivím se, mě tohle malé městečko uchvátilo od první chvíle. Škoda, že jsem ho svým kamarádkám nemohla ukázat za světla a vzít Lůcu do mého nejoblíbenějšího obrovského charity shopu…:( O důvod víc pro mě znovu navštívit v letních měsících!;) Do La Gallerie nás silný vítr zažene o půl hodiny dříve než bylo původně plánováno. Ismet s Nigelem nás uvítají u vchodu. Frankie právě finishuje svůj salát. Posadíme se ke stolu 20 vedle kuchyně. Malým okýnkem ve dveřích zahlédnu Beckyho. Pootevře dveře a italským pokynutím ruky se mě dotáže, kde je sakra ta Romana…:D Jen pokrčím omluvně rameny. Předám Frankie tašku s druhým cheesecakem, coulisem, ovocem a instrukcemi. Nabídne se, že cheesecaky dokončí – nazdobí a postará se o dekoraci – je zlatá! Objednáme si flašku bílého, speciální předkrm La Galleria – Pane Pizza a Frankie od nás vezme objednávku hlavního chodu. Můj první trapásek přichází, když objednávám Monkfish s cheery tomatos a nejsem schopná přečíst italský název. Holky si mě dobírají, že vzhledem k tomu že tu dělám něco přes měsíc, názvy jídel by mi snad už neměly být cizí..:D Když prosím Nige o fotku, povšimne si kousku zeleně v koutku mých úst a zeptá se jestli tahle decoration je na mé tváři umístěna účelně pro tento snímek. Holky vybuchují smíchy..:D Užíváme si večer a pochutnáváme si na výborné večeři. Co chvíli se u nás zastaví Ismet a pronese nějaký vtípek, přičemž pokaždé zaměří svou směrem k Luciášovi. Moje blonďatá kamarádka se stala evidentně jeho favoritkou..:D Talíře od chutných pokrmů div nevylížeme a být oblečené do džínů, už rozepínáme knoflíky. Pro nás zkrátka není setkání bez přežrání…:D A to Lůca s Verčou ještě netuší, že je čeká sladká, hříšná tečka. Poté co Nigel sklidí talíře, objeví se ve dveřích z kuchyně Ismet s Frankie v závěsu, prozpěvujíc: „Happy Birthay“ servírují před Lůcu a Verunku dva profesionálně nazdobené cheesecaky ( perfekcionalista Frankie nezklamala:))) ). Cheesecaky do sebe nasoukáme pomalu s přemáháním a půlku od každého odneseme do kuchyně, abychom podělily staff. Kousíček od každého necháme zabalit pro Romču. Ismet si Romčinu porci nárokuje se slovy, že naší kamarádce taková kalorická bomba rozhodně neprospěje, tudíž bychom cheesecake měli přenechat jemu…:D S bachory nepranými k prasknutí, kolem deváté večerní, opouštíme restauraci. Nigel nás doprovodí před vchod a ptá se, co máme za plány na večer. Ačkoliv v plánu byla velká párty, teď se cítíme spíše ready to sleep. Vtipálek Nigel nás pobaví několika historkami. V průběhu vyprávění se ke mně natáhne, aby mě zatáhl za bambule od čepice. Jeho pohyb si vysvětlím jako pokus o objetí a nahnu se k němu s otevřenou náručí…:D Nige polekaně ucukne a všichni kolem se nad mým výstupem mohou udusit smíchy. Nigel si se všemi podá ruku a mě posunkem naznačí, abych se ho stranila..:D Vtipálek…:D No doopravdy vydařený večer – když si ještě uvědomím, že jsem Ismeta představovala coby mého Tureckého šéfa a on pobouřeně odvětil, že není žádný Turek, ale Kurtiš. Kurtiš je v Turecku cosi jako Rom v Česku ( tímto přirovnáním chci říct menšina ), tudíž se zdá, že jsem svého bosse právě trošku urazila…:D Z restaurace vyrazíme na zastávku autobusu. Na časové tabuli bliká 13 minut do příjezdu 700. Počet minut se po následující půlhodinu nemění. Předávám holkám narozeninový klobouk a korunku – v restauraci jsem raději nechtěla předvádět divadélko..:D Zdlouhavé čekání nám po několika minutách zkrátí dva přátelští, fešácky vymódění dědulové, kteří se vydali na cestu do Hovu – zazpívat si do karaoke!!! Tuto náhodu shledávám osudovou :DD – několik dní jsem se na netu marně snažila najít karaoke bar pro páteční nebo sobotní večer. ( Karaoke v King and Queen. kam obvykle s kamarády chodíme, zde probíhá pouze v úterý… ) Zasedneme na sedačky v horním patře autobusu a nadšeně konverzujeme s dědulou Johnem a jeho dlouholetým kamarádem. Nemusejí nás dvakrát přesvědčovat, abychom se k nim dnes večer připojily. Z nápadu navštívit karaoke bar Green house, ( mimochodem vzdálený 2 minuty cesty od našeho domu ) jsme absolutně nadšené. Cestou vyžahneme dvě flašky vína, abychom se naladily na tu správnou pěvěckou notu…:D V baru objednáme několik dalších flaštiček a během několika minut už krákoráme před početným publikem. Konečně dojde i na moji vytouženou tanečnici!!!:D A na vášnivou konverzaci i taneček s mým novým dráčkem Johnym..:D ( Vtip!!! Jen holky si mě druhý den dobíraly, že jsem přesedlala na jinou věkovou kategorii…:D ) Trošku – možná trošku víc – přeberu a za chvíli všechny miluju, ( i když to normálně nikomu neříkám – I love you holky…:DDD ) jako obvykle, když jsem pod parou…:D Druhý den se od Romči dozvím, že jsem jí volala, aby přišla co nejrychleji, protože tohle je ta nejlepší noc v životě a když mi volal Lazzie, prý mohl slyšet jen: Lazzieee come to Green house, there is the great party ever a zbytek mého proslovu v češtině…:D Tudíž chudák pochopitelně nedorazil…:D Poté co na stole usnu a následně si jen pamatuji jak se se mnou na posteli doma v pokoji točí svět a ráno jsem se probudím v oblečení, z burákovým máslem ve vlasech a těžkým bolehlavem. Holky mě nešetří – dobírají si mě a vtipkují na můj účet. Nemůžu uvěřit co jsem předváděla: Po rozhovoru s Lazziem jsem se prý vrátila ke stolu a oznámila holkám, že Lazzie buď nemá žádné kamarády a nebo mě miluje..:D Po návratu domů jsem se nahrnula do kuchyně, kde Marcello se svou přítelkyní právě prožíval romantickou chvíli a mě nenapadlo nic lepšího, než se nad nimi začít rozplývat, oznámit jim skutečnost, že jsou nejkrásnější pár pod sluncem a pak násilím přivléct všechny moje kamarádky, které se s nimi strašně toužily seznámit…:D ( Připomínám, že s Marcellem opravdu nejsme kamarádi a nevycházíme spolu dvakrát nejlépe..:D ) OMG, myslím že odedneška budu tenhle byt opouštět oknem v našem pokoji, abych neriskovala setkání s ním…:D V mé těžké kocovině mi zazvoní telefon: Volá mi tatík, aby mi oznámil velkou novinku: „Narodila se nám Štěpánka!“ Jsem trošku zmatená: „Kdo je to Štěpánka?“ „Lucinky Štěpánka!“ odpoví mi taťka. Chvíli mi trvá, než si v hlavě srovnám, že Lucinka je moje přeci sestřenice a že byla těhotná…:D a pak vypustím velice chytrou otázku: „Opravdu a je to kluk nebo holka..:D“ chudák tatík si nejspíš musí myslet, že jedu na drogách…:D Abych se trošku probrala, došourám se do kuchyně, kde do sebe naklopím do sebe litr vody. Pak nám připravím smootie a zdravou snídani, abychom nabraly síly do nového náročného dne. Střetnu se tam s Lazziem, který mě překvapí návrhem, že dneska udělá slibovaný striptýz pro naše dvě oslavenkyně. Domluvíme se na devátou. Nacpe nám ještě deset liber na Proseco, protože nás prý nehodlá vidět střízlivé, jinak bude shy…:D Trvá nám snad dvě hodiny než se vykopeme z bytu. Dnes plánujeme výlet do Seven Sisters. Venku sice mrholí, ale nepříznivé počasí nás od kouzelného výletu rozhodně neodradí!!! Několik hodin ještě strávíme brouzdáním po Charity shopech a nakoupíme spoustu úžasných věcí. Líbí se mi, že mou posedlost mohu sdílet s Lůcou, která je jak u vytržení. Charity shopy považuji za jednu z nejúžasnějších věcí na které jsem zde narazila. Člověk tam pokaždé najde věc jako stvořenou přímo pro něj. Pokaždé když mám volno, dorazím domů s několika taškami a ukazuji Romče mé úlovky se slovy: „Tohle bylo stvořeno přesně pro mě!“:D Absolutní nadšení a ještě k tomu udělám dobrý skutek!:) Takže Lůca – až se vrátím domů, jeden takový si spolu v Budějkách otevřeme jasný?!;) Kolem druhé odpolední nasedáme před M§S do autobusu číslo 7. V horním patře na předních sedačkách si vybalíme salát a piknikujeme..:D Na přechodu před VIP restaurant spatřím našeho kamaráda Ibrahyma. Tluču na okno a volám na něj, přičemž možná ostatním cestujícím mohu připadat trošku ujetá.. Alkohol po včerejší noci ze mě evidentně ještě tak úplně nevyprchal…:D Cesta do Seven Sisters trvá přibližně 45 minut. Počasí není ideální. Sice neprší, ale je pod mrakem. Tento fakt nám však naši skvělou náladu a nadšení rozhodně nezkazí. Vychutnáváme si krásnou přírodu, moře i útesy, nádherné romantické prostředí, které toto místo poskytuje. Holky neskrývají své nadšení. Tohle místo musí definitivně okouzlit každého. Během procházky si povídáme, vtipkujeme, fotíme, připomínáme si historky ze starých časů a zkrátka je nám fajn. Tak jako už dlouho ne!:) Čas letí jako splašený a pomalu se stmívá. Pozorujeme hejno labutí v malém rybníčku u cesty, osvětlené autobusy v dálce na silnici a vychutnáváme si podzimní přírodu, pomalu se ukládající k spánku. V autobuse č. 12X se opět usalašíme v horním patře na předních sedačkách. Holky téměř celou cestu prospí. Mě a Bobínovi naše neustávající výtlemy a vtípky zahmouřit oko bohužel nedovolují…:D Tohle mi tak chybělo!!! Autobus nás vyhodí v Brightonu kolem 6. Zaběhneme do Aldi nakoupit dobroty na večer, několik flašek Proseca a víno. Na slibovaný striptýz musíme být v náladičce. Především hlavní aktér Lazzie…:D Z nákupu, ověšené taškami Aldi zamíříme směrem k Donatelle. Plánuji tam holky vzít zítra na oběd, aby viděly kde jsem otročila první 3 měsíce a potřebuji se utvrdit, zdali v tom nebude problém. Romča mi totiž ráno oznámila, že se o našem plánu bavila s Klaudy a ta jí doporučila, abych se raději domluvila s Mikelem. Ten prý v Donatelle zavedl jakýsi seznam lidí, kteří restauraci opustili ve zlém či bez výpovědi a nepřeje si, aby v budoucnu Donatello navštěvovali… Během cesty Aldi – Donatello míjíme Stradu. „Letmým“ pohledem zahlédnu Mattea. Upozorním na něj své kamarádky, aby ho nenápadně zčekovaly. Jejich nenápadné zčekování znamená, že se všechny 4 nalepí na sklo a civí na něj dovnitř jak v pavilonu s opicema…:D Do Donatella nakráčím raději jen ve společnosti Bobína, abychom nezpůsobily moc velké haló… Za tillem stojí Lucia a Leo – nejhorší kombinace! Pozdravím a seznámím je se svým nápadem, přivést spolu s Romčou zítra na oběd svoje české kamarádky. Leo v tom kupodivu žádný problém nevidí a ještě zavtipkuje cosi ve smyslu, že ale budeme platit double… Traged! Z Donatella míříme už rovnou domů, připravovat se na velkolepou párty. Lazzie na mě volá z pokoje hned jak odemkneme dveře. Prý potřebuje mou asistenci. Vejdu do jeho pokoje a vyprsknu smíchy. V ruce drží bílé chlupaté tangáče se Santa Clausem. Prý nejsou tak úplně jeho velikost a potřebuje abych je zabrala…:D Skočím do pokoje pro jehlu a niť a pustím se do zmenšování..:D Lazzie mi podá jakýsi malý papírek – vizitku od našeho neodbytného souseda. Prý od včerejška minimálně stokrát denně ťuká na dveře nebo zvoní dole. Z podívína Grahama se začíná klubat krapínek psychopat – jeho výstup vyvrcholí během naší párty o několik hodin déle. Lazzie odjíždí do práce s tím, že nejpozději v půl desáté je ready, tak prý máme zatím vychladit Proseca a připravit u něj stůl… S holkama si připravíme bohatý salát, protože po včerejší žranici dnes preferujeme něco lehčího… Náš plán bohužel pokazí Lazzie, který se krátce po půl desáté objeví mezi dveřmi s nákladem sendvičů, které pro nás pravidelně krade v kavárnách kde uklízí…:D Ovšem nejvyšší kvalita, nedá se jim odolat…:D Z našeho zeleninového hodování nás vyruší zaklepání – Graham!!! Rozhodneme se předstírat, že nejsme doma. Nakonec se nám neodbytného Grahama zželí a po cca 15ti minutovém neustávajícím bušením na dveře se rozhodnu mu otevřít… Graham je vymódění jak na přehlídku a oznamuje mi, že by se rád dnes připojil k naší párty. Prý koupil dvě Proseca, o nichž jsme se kdysi s Romčou zmiňovaly, jako o našem oblíbeném pití. OMG! S nevolí mu přislíbím, že ho kolem 10 – 11, kdy budeme odcházet buď nabereme nebo pozveme na dovnitř. Kruci, že já jsem jen s díky nepřijala matraci a nedonesla mu dolů čokoládu!!! Lazzie po svém příchodu stráví snad půl hodinu na záchodě. S holkami mezitím obložíme stůl v jeho pokoji výběrem sýrů, oříšky, zbytkem sendvičů a několika flaškami vychlazeného Proseca, které koštujeme z mých milovaných dřevěných skleniček. Vypadá to nádherně a ještě lépe to všechno chutná – což Lazzie málem nezjistí, protože se během jeho zdlouhavé hygieny postaráme téměř o všechny dobroty…:D Pouštíme si písničky, popíjíme, kecáme a užíváme si večer. Lazzie, který se vzhledem ke svému zdravotnímu životnímu stylu alkoholu obloukem vyhýbá, dnes udělá výjimku a klopí do sebe jednu skleničku za druhou…:D Ačkoliv jí má do hodiny jak z praku, na striptýz se nakonec nevzmůže, protože dle jeho slov zde chybí ten správný „vajbr“… Mám mu to drobet za zlé, protože jsme se na show vážně těšily. Ale večer se i tak vyvíjí svěle. Pominu-li Grahamovo nekonečné, neodbytné a tak trochu strach nahánějící klepání. Nejprve jen lehce zaklepe, klepání neustává a začíná být poněkud hlasitější a postupně až zuřivé. Po zhruba hodině klepání, střídajícího se se zvoněním dole u vchodových dveří, započne psychopatický Graham vztekle lomcovat našimi dveřmi v chodbě. Nahání nám strach. Lazzie se mě se zdviženým obočím dotazuje, jestli mi tohle za tu matraci stálo. „You shouldn´t be so proud Veronika! For next time!“ poučuje mě, přičemž naráží na fakt, že by bývalo stačilo zeptat se na matraci jeho – stojí opřená a netknutá za Lazzieho koženým černým gaučem. „Myslíte že by byl schopnej nás zavraždit?“ pronese vyděšeně Bobín.:D Chvíli zvažujeme jestli bychom ho neměli pustit dovnitř, deset minut popít a pak pokračovat dle plánu do Musmeries… Lazzie jen pokrčí rameny ať si dělám co chci, ale ať si uvědomím, co se může stát. Graham je divný i za střízliva a jeho chování po požití alkoholu nelze předpokládat. Tudíž pokud se něco stane, ponesu za to zodpovědnost já a moje peněženka… Dáme Lazziemu za pravdu a otravné klepání, cloumání dveřmi a zvonění u vchodu ignorujeme. Když Grahamovi konečně dojde trpělivost a klepání ustane, odhrne Luciáš záclonu, aby se podívala s okna. Graham stojí před domem a mává na ni. Psycho! Do toho volá Romča, právě se vracející z práce. Vzhledem k tomu, že sobota byla jako tradičně busy, cítí se unaveně a místo plánované párty míří rovnou do postele. Holky to vidí stejně, hodlají šetřit síly na zítřek. Já s Verčou a Lazziem, povzbuzeni několika flaškami Proseca, zůstáváme u původního plánu – ovládnout noční Brighton. Každopádně se všichni usneseme na tom, že vzhledem k našemu bláznivému sousedovi není bezpečné nechat Romču kráčet ulicemi samotnou a vyrážíme jí naproti. Před Cooperative, kde se s naší kamarádkou střetneme, chvilku pokecáme, pak se rozdělíme a vyrážíme směr Mushmeries. Lazziemu absolutně hrabe. Posílený alkoholem, na který není zvyklý, skáče na vylekané kolemjdoucí, objímá je a mele z cesty. Jeho přihlouplé výlevy by mě nikterak nevyváděly z míry, kdyby do nich nezahrnoval mojí osobu. Začne blábolit něco ve smyslu: „Veronika really like me. She still asks me about kiss or hug.“ Vrcholný bláboool! Začne se ve mně vařit všechna krev, lhář! Nikdy bych se ho nedotkla ani tyčí na opice . To Lázaro nás furt otravuje s tím, že potřebuje objetí a bla bla bla… A bude tady mojí kamarádce vyprávět pohádky. Vyjedu na něj, že je lhář a že asi moc dobře ví proč nepije, když to s ním dělá tohle. Pohádáme se a po zbytek cesty s ním nepromluvím. V klubu se mu ztratíme. Párty je dost nudná, tudíž po zhruba deseti minutách, během nichž si tak akorát stihneme odskočit na záchod, vyrážíme směr domov. Chudák Verča musí celou cestu poslouchat moje vzteklé nadávky na mého drahého spolubydlícího. Předpokládám, že usíná s pořádným headachem, který rozhodně není způsobený přemírou alkoholu…:D Poté co odemkneme dveře našeho bytečku, zamíří mé kroky rovnou do Lazzieho pokoje ke stolu, kde na mě čeká nedojedený brusinkový a meruňkový sýr – mňami! Bohužel k mému překvapení tam čeká také Lazzie!!! Nechápu jak se sem mohl dostat tak rychle! „What are you doing in my room?“ zařve vztekle. Oznámím mu, že jsem se akorát stavila pro sváču. Zuřivě mi nacpe do rukou celý talíř a na chodbě mě dožene ještě se salátem a oříšky a se slovy ve smyslu: „Udav se!“ mi dává dobrou noc…:D Dám na jeho slova – poté co vyprázdním celý talíř, div ho nevylížu, usínám s blaženým výrazem na tváři…:D

 

Vzácná návštěva aneb 3 dny plné zábavy – 2. část
1. prosince 2014 v 15:43 | Veroch
V neděli ráno v půl deváté náš sladký spánek přeruší pípání otravného budíku. Vykouknu z okna. Lije jako z konve. Romča nám připraví tradiční smootie – naší nejoblíbenější příchuť: čokoládovo-kokosové mléko, peanut butter, banány a skořice. Přestože se cítím po včerejšku sick, pro tuhle pochoutku se překonám a nechám si naservírovat plný růžový smootie kelímek. Po rychlé sprše vyrazíme vstříc deštivému ránu. Romča dneska maká až od 5ti, tudíž se k nám konečně může přidat. Luciáš touží ochutnat perníkové latte ve Starbucksu, kde je Romča téměř denně jako doma. Naše dnešní prouzdání tudíž započneme právě v této úžasné kavárně. Během toho, co holky objednávají zahlédnu venku na ulici Grahama. On nás bohužel zaregistruje také, neváhá a vchází dovnitř, aby nás pozdravil a prohodil pár vět. Započnu s ním nepříjemnou vynucenou konverzaci, během níž ani jeden z nás nezmíní dění včerejší noci. Zeptá se pouze na naše dnešní plány, během nichž se pro tentokrát raději nezmiňuji o večerní párty v Revolutionu, která nás večer čeká. O jeho doprovod totiž vážně nestojíme…:D Raději se s ním rychle rozloučíme a loudáme se deštivým ránem směrem k naší oblíbené pohádkové cukrárně Catwalk cake, kam jsem pro nás pořídila voucher. Každý, kdo mě tady v Brightonu navštíví, musí tyhle malé, kouzelné, přeslazené cupcaky ochutnat! ( Dokonce i ty mume budeš muset pro jednou porušit svojí přísnou dietu!;D ) Cestou stihneme nakoupit v oblíbeném krámku různé blbůstky pro naše nejbližší a po přibližně čtvrthodině chůze staneme před pohádkovou brightonskou cukrárnou. Cupcaky můžeme vychutnat úplně čerstvé, jelikož je právě před chvíli vytáhli z trouby. Sladká neřest obsahuje tolik cukru, že nám doslova slepuje ústa. Tudíž se nedá říct, že bychom si na nich dvakrát pochutnávaly, avšak atmosféra v kouzelné cukrárně je nepopsatelná. Všechno laděné do bílo-modro-růžové. Malé rozkošné stolky a bílé židličky s polštářky. Tématické obrázky, skříňky, barevné hrnečky, podšálky i ubrousky. Vyladěné do nejmenšího detailu. Na něco podobného u nás v ČR zkrátka nenarazíte a o to tady jde, zažít něco, co doma nemůžete..:) Ovšem naše ubohé žaludky po návštěvě tohoto netradičního místa žalostně prosí o přísun něčeho slaného. Nemusejí prosit dlouho. Po krátké procházce směr Brighton Pier, kde si s Lůcou vyzkoušíme taneční atrakci ( Na víc mě nepřemluví – atrakcím moc nerozumíme, tudíž jen slepě vhazujeme peníze a pak, když akce odstartuje jen čučíme jak telata a nevíme co dělat…:D ), zamíříme poobědvat do Donatella. K mému překvapení se k nám chovají víc než pozorně. GP se do mě u tillu zavěsí a vede nás upstairs k našemu stolu. Ptá se mě jak se mám a jestli si na něj někdy vzpomenu. Odvětím mu, že na něj myslím ve dne v noci bez přestání…:D Nahoře nás předá Alfonsovi, který nás zavede k našemu stolu. K Romčině potěšení zde dnes obsluhuje i její „láska“ Matteo. Neviděli se dlouho a nepsali si ještě déle… Matteo vzhledem k jeho neochotě, naučit se mluvit jiným jazykem než svou rodnou italštinou, pohřbil vše, co se začínalo rodit mezi ním a mojí krásnou kamarádkou. Romče to dnes mimořádně sluší. Je oblečená do černých šatů s odhalenými zády, opálená tvář, výrazné oči a volně rozpuštěné, natupírované černé vlasy. Všechny si můžeme všimnout, že Matteo z ní za celé odpoledne nespustí oči. Když Romís zamává na Sergia, procházejícího kolem, Matteo se mylně domnívá, že tento přátelský posunek byl věnován jemu a zamává jí na oplátku. Když pak stočí svůj pohled směrem k Sergiovi, jež provádí stejný akt, všechno mu dojde a zrudne jako krocan…:D Poor Matteo, Romča mu pošle smířlivý pohled a on přitom jen roztomile pokrčí rameny. Příjemně poobědváme, výborné jídlo spláchneme flaškou bílého a Romča na závěr objedná ještě 5 limonchel – poprosím ji aby mě vynechala, protože můj žaludek už by další přísun přeslazeného alkoholu myslím nestrávil! Holkám tenhle tlamolep také dvakrát nezachutná, tudíž do sebe Romča ve výsledku musí naklopit víc než jen svého panáka a z oběda odchází ve značně rozjařené náladičce – a to za dvě hodiny začíná v práci, frajerka…:D Déšť stále neustává. Cestou domů ještě dokoupíme nějaké dobrůtky v Poundlandu a healthy shopu Taj a vyrážíme se připravovat na salsa párty. Holky narychlo zabalí, společně sneseme matraci dolů k bytu našeho souseda a krátce po osmé ( s malým zpožděním ) vyrážíme vstříc poslednímu brightonskému dobrodružství. Na ulici před Salisbury k našemu překvapení potkáváme Romču! Podařilo se jí přesvědčit Agátu, aby ji dnes pustila dřív a dopřála jí, užít si alespoň goodbye párty se svými kamarádkami. Juchůůů, takže nakonec je náš gang dneska komplet!:) Vyžahneme flašku bílého, které Romča cestou z práce pořídila a upalujeme směr Revolution. Salsa lesson je už v plném proudu. U vstupu vyplázneme 3 – 6 liber ( v závislosti na tom, zdali držíte status studenta či ne ) a vyrážíme na taneční parket. Právě nám předcvičuje sympatický dlouhovlasý černoch. Španělská hudba, jednoduché kroky a skvělá nálada. Tančíme jak o život a holky jsou absolutně nadšené. Po dlouhé rozcvičce následuje volná zábava, kterou prosedíme na gauči. Na parket si žádná z nás netroufá a kromě toho nás ani nikdo nevyzve..:D Po desetiminutové zábavě nás instruktoři jako obvykle rozdělí do 3 skupin – začátečníci, pokročilí a nejvyšší level ( nevím jak tuto skupinu nazvat, každopádně jedno vím určitě – její součástí se nikdy nestanu…:D ). Celá naše šestka nakluše automaticky do začátečnické sekce. Hudba utichne. Posloucháme instruktora. Postaví dámy do jedné řady a pány do druhé řady naproti. Učí nás základní kroky a po každém dalším naučeném kroku nás vyzve prostřídat partnera. Jelikož salsu navštěvuji pravidelně kroky už dobře znám. Verča a Lůca se chytají celkem rychle. Ostatní salsa dvakrát neoslní a v polovině lekce se stěhují do horního patra na drink. Verča s Lůcou zůstavájí a během volné zábavy tančí se svými nápadníky. Několikrát se také nechám vyzvat na parket. Když však volná zábava skončí v lekci nepokračuji a zasedám u stolu nahoře vedle Romíse, Bobína a Luciáše. Objednáme s Romčou Pinot Griglio – rovnou dvě lahve, abychom zbytečně netroškařily…:D Lůca se k nám brzy přidá a s ní i jakýsi podivný vousatý pobuda, který dovalí na stůl kýbl růžový přeslazený drink s malibu. Všimnu si pohledného kluka, sedícího několik stolů od nás se svým kamarádem. Chvíli po sobě pokukujeme. Na baru o několik minut později mě osloví. Nerozumím mu ani slovo a čučím na něj s pusou dokořán jak blbka…:D Naštěstí má se mnou trpělivost…:D Prozradí mi své jméno ( které stihnu během několika sekund zapomenout, budu ho tudíž nadále nazývat Jackem for example…:D ). Dozvím se, že pochází z Brightonu a že s kamarádem Nickem ( jehož jméno mi kupodivu utkvělo…:D ) navštěvují oblíbený klub Revolution každou druhou neděli. Pozvu je, aby si přisedli k našemu stolu a představím oba svým kamarádkám. Chvíli se snažíme o jakousi konverzaci, což v nočních klubech bývá nesnadné i v češtině, natož v cizím jazyce, v němž nejsem dosud dvakrát zběhlá… Nakonec to vzdám a vyzvu kluky, aby mě raději doprovodili dolů na salsa párty. Ačkoliv za tanečníka roku se rozhodně nepovažuji, myslím že salsu ovládám o ždibík lépe než angličinu…:D Jack překvapuje, tančí jako o život a ani při tom nevypadá moc směšně..:D Po několika písních se zpocená a zadýchaná dekuji s tím, že se jdu věnovat svým kamarádkách, které za pár hodin odlétají. U našeho kulatého stolu nahoře pro mě není místo – během mé nepřítomnosti mou židli obsadil Lazzie, který akorát dorazil z práce, vrrr! Nerudně jej požádám, aby se laskavě poohlédnul po jiném místě na sezení. Nakonec mi jakýsi mladý gentelman dopraví dřevěnou stoličku k sezením, takže se s ním nadále nedohaduji. Sáhnu po své skleničce s přeslazeným malibu-drinkem. Romča mi oznámí, že druhý kýbl je od Lazzieho – drink mi zhořkne na jazyku…:/ 😀 Lazzie se snaží o konverzaci a usmíření. Řekne mi, že nám přivezl domů z práce jeho úžasné sendviče nejvyšší kvality, které s Romčou absolutně zbožňujeme. Oznámím mu, že mě žádné sendviče nezajímají, protože jsem na dietě…:D Užíváme si noc plnou zábavy. Úžasnou a inteligentní zábavou se nám s Bobínem jeví svádění dvou brýlatých, nesmělých, mladých hochů sedících u stolu naproti. Házíme po nich svůdné pohledy, mrkáme a oni jen stydlivě klopí zraky…:D Z druhé stany našeho stolu nás pozoruje jakýsi podivín v hnědé kožené bundě… „Veruno, vyfoť ho, děleej!“ pobízí mě Bobín. Vytáhnu mobil a otážu se mladíka, zdali by mu nevadil snímeček. Zeptá se proč ho chci fotit. Nenapadne mě nic lepšího, než si vymyslet, že jsem z modelingové agentury, kde pracuji jako modelka, a můj šéf právě hledá nové tváře. Oznámím mu, že jeho tvář je naprosto amazing a že fotku ukážu šéfovi a uvidí se jestli bude mít zájem. Reakci nebohého mladíka jsem nemohla neočekávat. Poor Vasco, jak se mi objekt mého zájmu představí, se mého návrhu s nadšením chytne. Vypráví mi, že ho jednou 5 let zpátky někdo oslovil na ulici a chvíli se modelingu věnoval. Teď dělá v kuchyni v Brightonu kuchtíka, což rozhodně není jeho vysněná práce. Otravuje mě celý večer a vnutí mi svoje číslo, abych se mu ozvala, jestli šéf má zájem…:D Cítím se hrozně a modlím se, aby neexistovala karma! V opačném případě jsem fucked up!!! Když odcházíme s Bobínem ze záchodů, má drahá kamarádka mě pobídne, abychom si přisedli k naším dvěma nesmělým klučinům. Neváhám a sedám vedle brýlatého blonďáčka. Ptám se odkud jsou, na jména, která následně hned zapomenu a svůdně na ně vrčím. Bobín má výtlem. Když se jeden ze dvou Poláků moc rozpovídá, Bobín se v půlce jeho věty zvedne ze slovy: „Jdeme, jsou nudný…!:D“ a nechá mě tam s nimi samotnou. Následuji ji jen co nebohý hošan dokončí větu. Vyrážíme s Bobínem na parket. Tancujeme jak kdybychom byly na extázi. Jako blázni – naše srnčí skoky, zběsilé přeskakování dopředu dozadu. Vyhlédnu si jednoho z pánů u nejbližšího stolu a začnu kolem něho „breakovat“. Bobín se tlemí a já k ní zacouvám a vyzvu jí aby pokračovala. „Na to nemám…!:D tlemí se a následně vyráží do boje. Chudák pán nestačí vystrašeně zírat…:D A tak pokračujeme celou noc. Brzy se k nám připojí zbytek naší party a paříme až do 3 do rána. Lazzie mi dohazuje jakéhosi snědého brazilského skřeta. Upozorním ho, že je ze stejné party, jako Brazilec v kšiltovce, který mi posledně nabízel drogy. S podobnými lidmi nehodlám prohodit ani větu. Jeden z téže party, moc pohledný kluk, zaujme všechny holky u našeho stolu. Vybere si však jen jednu z nás – Lůcu. Za pár minut spolu mizí v rohu místnosti a my s Bobínem si hrajeme na paparazzi a fotíme o sto šest…:D Trošku se o Lůcu bojím, možná že kluk je v pohodě, možná že paří do stejné sorty jako jeho kamarád, nikdo neví. Raději na ně s Bobínem dohlížíme..:D Kolem třetí se chystáme k odchodu. Lůca nikde. OMG! Začnu stresovat a s Verčou ji hledáme všude – vevnitř i venku a Lůca nikde. Nakonec ji najdeme dole na salsa párty na parketu. Pro salsu se moc nadchla a s učitelem salsy tancuje uprostřed parketu jak o život…:) Oddechnu si! Chvilku sedíme venku u stolu a kecáme. Lůca vypráví o průběhu večera. Jejího dráčka tady evidentně nemají v oblibě, jelikož mu na baru odmítli prodat drink a nakonec jej vyvedli…:D Takže mladá rodící se láska, uhasla dříve než stihla vsplanout…:D ( Sory lůůůcáááá, sranda!!!!;D ) Z našeho rozhovoru s Lůcou nás vytrhne Luciáš. Za dvě hoďky vstáváme a vyrážíme na nádraží. Musíme jít – zabalit věci a zavřít oči alespoň na hodinu. Vidina nekonečné cesty Revolution, Brighton – Salisbury Road, Hove mě ubíjí. Tím spíš, že jsem dnes obula černé tenisky ve stylu Converse na vysokých jehlách a kdyby moje nohy mluvily, skučí právě bolestí. Lazzie je z mých bot, jak jinak než z charity shopu, ( jsem na ně moooc pyšná!:D ) ohromen. Fotí si je, aby obrázek poslal ségře, která tenhle styl miluje. Přesně opačný názor než mají holky, které si ze mě dělali srandu, že vypadám jak žirafa a že mé oblíbené boty vypadají jak z roku XY…:D Prý jestli je hodlám obout dnešní večer, tak mě neznají…:D Takže jsem byla chvíli trošku na pochybách…:D Toho, že jsem dnes neobula obyčejné tenisky, začnu litovat teprve během nekonečné cesty k domovu. Umírám a začínám cítit, že pomalu neujdu už ani krok. Mám nutkání vyzout boty a kráčet naboso. Lazzie v těsném závěsu za mnou a Luciášem vede své kolo a nenápadně naznačuje, že by pro mě bylo pohodlnější nasednout. Pomocnou ruku právě od něj však zarputile odmítám. Svou tvrdohlavost musím nakonec po dalších deseti bolestivých krocích překonat a se skřípajícími zuby ho poprosím, jestli by mi kolo nepůjčil. Domů se dohrabeme krátce po půl 4 ráno. S Bobínem doražíme s náskokem. „Rychle Bobí, makáme nahoru a sežereme jim ty nejlepší sendviče!“:D pobízím Bobína a obě se dusíme smíchy. ( Moje odhodlání, držet po zbytek večera dietu, zmizelo ve chvíli, kdy mi poprvé zakručelo v žaludku…:D ) Ostatní dorazí právě ve chvíli, kdy do sebe s Bobínem soukáme úžasný vegetariánský a tuňákový tmavý sendvič. Slyším zvonky štěstí! Posedáme si různě po kuchyni – na linku a na zem – a žroutíme jak kdybychom se právě vrátili z koncentráku. Vyměňujeme si sendviče, abychom vyzkoušely všechny příchuti a finišujeme božskými cookies. Lazzie se nám pobaveně tlemí a pochutnává si na svém dietní „pochoutce“ – vaječném žloutku s arašídovým máslem a jahodovým džemem mé vlastní výroby, který jsem mu darovala.. Jeho silnou vůli obdivujeme! Rychle hodíme do trouby foccaciu, aby měly holky co zakousnout v letadle a pak všechny na chvilinku zaleháme. V pět se náš pokoj rozezní zvukem několika budíků. Neochotně se vyhrabeme na nohy, zabalíme poslední věci a vyrážíme směrem k nádraží. Romís se s holkami rozloučí mezi dveřmi – za 5 hodin musí být v práci a maká dnes až do zavíračky… Po vyšťavující párty ji dost lituji…! Nazuji brusle a s taškou přes rameno následuji svoje kamarádky ověšené těžkými kufry a bágly – jojo nákupy v Primarku se vám teď halt pronesou…!:D Štrádujeme si to nočním pláštěm zahalenou Western Road směrem k Brigtonskému vlakovému nádraží. I přes absolutní vyčerpání neztrácíme náš humor a celou cestu vtipkujeme a řežeme se smíchy. Právě míjíme Waitrose, když na protější straně pustoprázdné silnice zahlédnu známou tvář – Matteo!!! právě z posledních sil dojíždí na svém bicyklu domů z párty. Překvapeně se mě otáže, co tady v tuhle nekřesťanskou hodinu pohledávám. Vysvětlím mu, že jedu vyprovodit kamarádky na nádraží a pak zase domů spát. „You are little bit late to home from party, aren´t you?“ podivím se. Přikývne a zeptá se mě na čas. Hodiny ukazují krátce po 5. Matteo vykročí mým směrem. Když dojde až ke mě, nahne se aby mě políbil na tvář. Uvědomím si, že jsem se jaksi neobtěžovala čištěním zubů a žvýkačky mi došly…:D Rozhodně nehodlám svou platonickou lásku zavraždit svým dechem – poplašeně ucuknu a řeknu jen: „Bye, bye…!“:D Překvapeně pokrčí rameny a vyrazí k domovu. Během několika minut pak stojíme s mými holinkami uprostřed vlakového nádraží. Jejich vlak na letiště Gatwick odjíždí za 10 minut. Srdceryvně se loučíme a objímáme. Bobískovi se v očích lesknou slzy a myslím, že i my ostatní máme co dělat. V krku ucítím ten obrovský, nepříjemný knedlík, tohle nenávidím! Nejradši bych, abyste zůstaly holky, napořád!!! Tři, ačkoliv naprosto dokonalé a nabité dny se zdají být tak málo a do dubna kdy vás zase uvidím tak šíleně daleko!:( Každopádně po vaší návštěvě jsem se opět utvrdila v jednom – kamarádky jako jste vy nemůžu najít nikde jinde na světě a i když jsme od sebe vzdálené tisíce a tisíce kilometrů, pořád jsme si nablízku. Máme jedna druhou schovanou ve svém srdci, stejně tak jako svou rodinu a všechny nejbližší lidi, na kterých nám záleží. Pojí nás naše nezapomenutelné zážitky, náš humor, kterému nikdo jiný nemůže rozumět, naše nekonečné rozhovory o ničem a přiblbé vtípky, kterým se smějeme jen my! Vím že tady vždycky budete pro mě a já pro vás jakbysmet! Náš gang zkrátka nikdy nic a nikdo nemůže rozdělit – jakože se Lucky Štěpánka Štěpánka jmenuje!!!;DD Naposledy se otočím, abych vám zamávala na rozloučenou. Venku na ulici před nádražím to nevydržím a rozeřvu se! Domů dorazím krátce po šesté. Romísek vedle mě spokojeně pochrupuje. Až teď si naplno uvědomím, jak je důležité, že tady máme jedna druhou. Až zítra upadnu do těžké deprese a budu postrádat naše kámošky, Romča se vrátí z práce, pravděpodobně ve stejném rozpoložení, těžce zdrchaná a na pokraji sil. Otevřeme vínko, naservírujeme si nějakou mňamotu a budeme kecat a kecat až dokud vyčerpáním neusneme – ani jedna z nás tady nikdy nebude sama!
Předvánoční čas, nové lásky, přátelství a ticho před bouří
V pondělí, po čtyřech, plným programem nabitých dnech, otevřu oči zhruba kolem poledního. Nedočkavě nazuji svoje brusle a vyrazím směr posilovna – po několikadenním půstu mám tak trošku absťák…:D Cestou k mému „druhému domovu“č si vychutnávám nádherný sluneční den a jelikož projíždím podél seafrontu mohu se zároveň kochat výhledem na rozbouřené moře. Zkrátka ráno jako z pohádky. Hned u vchodu do posilky zahlédnu Lazzieho, který na mě nadšeně mává. Skočím se do šatny převléknout a předtím než se pustím do těžkého drilu ve společnosti steperu a orbitreku, vydám se prohodit pár vět se svým spolubydlícím. S podivem se jej dotazuji, kde nechal svůj věrný stín – Sama Lenivého Angličana, jehož Lazzie do posilky přivedl několik měsíců zpět a pomohl mu se zapřít, zhubnout a vypracovat. Cvičí společně téměř denně a Lazzie je pro něj čímsi jako osobním trenérem. Lazzie si několik týdnů zpět zahrál také na mého osobního trenéra – na tajňačku ( Je to zakázáno, pochopitelně.. Když chcete rady musíte si jednoho z osobních trenérů zaplatit… ) – a seznámil mě s místními přístroji, ukázal mi jak posilovat atd.. Dost se v tom vyzná a výsledky na jeho těle jsou více než znatelné. Tudíž dobrá motivace pro mě. Ne však na dlouho – po pěti dnech na to hodím bobek a začnu si cvičit po svém – 40 minut steper 20 minut orbitrek. Když se cítím dobře naladěna a plná síly, ( nebo se extrémně přecpu..:D ) zvládnu i téměř dvakrát víc. Od Lazzieho se dozvím, že Sam se ze dne na den sbalil a odjel domů do Birminghamu. Nemohl 5 měsíců najít práci a nakonec to vzdal a zamířil do svého rodného města k rodičům. Stále mi nejde do hlavy, jak je možné, že rodilý Angličan není sto najít si práci ve své zemi po dobu téměř půl roku, když nám cizincům, kteří téměř nemluví, to nečiní nejmenší problém. Osobně si myslím, že za tím není nic jiného než jeho lenost! „Ohh my poor Lazzie, now you don´t have any friends. I´m so sorry about you!:D“ rýpnu si do něj z legrace. Poté co ho popichuji několik minut, mě se slovy: „You are really crazy Veronika!“ pošle do oněch míst. Nedočkavě naskočím na svůj milovaný steper a šlapu nekonečných 60 minut. Poledních deset v Lazzieho společnosti. „Veronika you shouldn´t do too much, you´re doing wrong! You can´t get results like this!“ upozorní mě můj personal trainer přísně. Oznámím mu, že se takhle připravuji na výšlap na Mount Blanc. Potřebuji trénovat svou výdrž a vypěstovat si fyzičku a ne se proměnit v kulturistu. Lazzie navrhne, že bychom mohli zajít někam na oběd. Dotazuje se kolik minut tady ještě hodlám strávit. Odvětím mu, že vzhledem k tomu, že jsem se 4 posledními dny prožrala, posilovnu hodlám opustit v pozdních večerních hodinách..:D Samozřejmě žertuji. Po hodině na steperu se vydám směr Aldi nakoupit zásoby a zbytek dne strávím v Lazzieho společnosti sledováním filmů a povídáním o ničem. V následujících týdnech si k sobě opět pomalu najdeme cestu. Věci se obracejí o 180° a z dvou nepřátel na život a na smrt se opět stávají nejlepší kamarádi…:DD ( Našim splachovacím povahám nikdo moc nerozumí a všichni nás vzhledem k našim zvratům nálad a názorů jeden na druhého, považují za jednoduché Blbštajny..:D A chudák Romča už nás odmítá poslouchat. Nenaděláš nic..:D ) Domluvíme se s Lazziem, že každý týden, kdy budu off, vyrazíme vyzkoušet nějakou mňamotu do jedné z brightonských restaurací. První z nich – Foodlic, all you can eat. Údajně zdravá organická strava, mě prožene jako už dlouho nic a celý následující den strávím na záchodě!:D Nevím zdali na vině je zhruba pět vrchovatých talířů zdravých pochoutek a nebo fakt, že suroviny nebyly zrovna nejčerstvější. Každopádně se zařeknu, že tip restaurace „All you can eat jsem oné neděle navštívila naposledy!“ Lazzieho jsem dopředu upozorňovala, že výzvu „Sněž co zvládneš“ beru doslovně a většinou sním ještě víc než zmůžu…:D Mé předsevzetí mi vydrží pouze do dalšího volného pondělí, kdy vyrazíme směr Preto – brazilská restaurace. Z nepřeberného množství dobrůtek a brazilských specialit rozmístěných na stolech ve stylu švédských stolů se mi téměř tají dech..:D Naberu si vrchovatý talíř všechno možného i nemožného a zasednu u stolu vedle Lazzieho. Dostaneme dvě kartičky s nápisem „Keep going“. Každých pár minut nás u stolu navštíví kuchtík z rožněm nejrůznějších druhů čerstvě upečených masíček a ukrajuje nám co hrdlo ráčí…Naše hrdla ráčí stále víc a víc, zdají se být téměř bezednými..:D Rosbeefeček ze speciálního druhu krávy si dopřáváme opakovaně cca 5x..:D Po zhruba hodině otočíme kartičky a nápisem ……. upozorníme obsluhu, že v našich útrobách už se nenachází místa pro další kus žvance… S bachory přeplněnými k prasknutí se sotva doplazíme domů, kde sledujeme film Brave, u něhož jako tradičně usnu. S Lazziem se postupem času sbližujeme víc a víc. Ztrácíme před sebou navzájem veškeré zábrany – neexistuje téma, které bychom nemohli probrat, aniž abychom zčervenali v rozpacích. Nečiní nám nejmenší problém si po dobrém obědě hlasitě říhnout ve společnosti toho druhého atd.. Naše prdící symfonie a to, že mohu bez problému vykonávat svou potřebu v koupelně s otevřenými dveřmi, když Lazzie sedí v pokoji vedle na naší posteli a z vesela s ním konverzovat, bych možná raději neměla zmiňovat..:D Lazzie mi přezdívá Cu Seco ( což znamená no ass, narážka na to jak jsem hubená – nebo tedy bývala..:D ) Vztahu, který se postupem času vyvíjí mezi mnou a Lazziem nemůže nikdo rozumět… Ani tomu, že čas od času, poté co se uprostřed noci vrátím z divoké párty, zalehnu v posteli vedle něho. Ačkoliv Romča se následujícího rána zvědavě dožaduje peprností, nemám co jí sdělit. Lazzie mi ráno pobaveně oznámí, že jsem první holka v jeho životě, vyjma sestry, s níž spal ve stejné posteli, aniž by mezi nimi k něčemu došlo… Lazzie je pro mě cosi jako starší bráška, spřízněná duše v cizí zemi a člověk, před nímž mohu být vždycky svá a mě nikdy neodsoudí. Ačkoliv naše kamarádství připomíná sinusoidu – jeden den ho miluji a druhý den ho nemůžu ani cítit. Někdy mi vážně leze krkem. Například, když si večer k telce dopřeji plnou mísu musli s medem a jogurtem a on mou svačinku okomentuje slovy: „If you eat this in the evening time, you´re fuckt up!“:D Neustále mi komentuje způsob stavování, jako nějaký výživový poradce a upozorňuje na to, co všechno dělám špatně. Dokáže mě vážně vytočit do vrtule, když například ráno přijde do kuchyně, kde si právě připravuji snídani a políbí mě na zadek se slovy: „It grows!“:D Nebo mě štípne do boků s komentářem: „Veronika now I can see your problem, your ´frogside´!“:D Přitom on sám se během prosince, vinnou svého neuvěřitelného přežírání, téměř dostal zpět na svou původní váhu. Káže vodu, pije víno! Mimo jiné by se také mohl stát mistrem světa v protiřečení a sebe-vychvalování. Naše přátelství na život a na smrt opět rozvrátí situace, jež nastane v našem bytě. Krátce poté, co se po našich holinkách ( nejvzácnější návštěvě z ČR 🙂 ) zavřou dveře, oznámí nám Marcello, že se hodlá stěhovat ke své anglické přítelkyni. S tímto faktem nás seznámí pouhých několik dní dopředu a spolu s tím se dozvídáme mnoho dalších nepříjemných skutečností, o nichž jsme dosud neměly ani zdání. Za prvné – byt byl přidělený Marcellovi Councilem, coby zodpovědné osobě, mající svůj vlastní business. Tudíž pochopitelně nemůžeme očekávat, že někdo z nás tří ( otroků na plný úvazek…:D ) by mohl byt po Marcellovi převzít. Díkybohu Marcello velkoryse navrhne možnost, že byt nechá stále napsaný na sebe s tím, že veškerou zodpovědnost přebere Lazzie. Další věc nás s Romčou víc než zaskočí: V bytě žijí oficiálně 2 osoby – tudíž my zde přebýváme na tajnačku! Vaří se ve mně zlost, Marcello nás na tento fakt měl upozornit, když jsme se sem stěhovali. Jeho jednání považuji za víc než neférové! Dostal nám jím do dost tíživých situací. Když se nám například jednoho mrazivého prosincového večera opět porouchá topení a nefunguje déle než měsíc!!! Lazzie nám naštěstí půjčí přímotop, tudíž náš pokojíček brzy připomíná saunu. Ovšem nechci vidět ty účty!!! Lazzie po pár týdnech pozve opraváře, který nám oznámí, že musíme vyměnit staré, opotřebované součástky a tahle sranda nás vyjde na 280 liber. Dopředu Lazziemu oznamuji, že nehodláme platit ani libru! Za tyto problémy zodpovídá landlord, coby vlastník bytu, a taky za ně musí pěkně platit. Přizvat landlorda do našeho příbytku ovšem nemůžeme, jelikož by následně zjistil, že nás tady sídlí značný nadpočet ( čtyři – další spolubydlící doufejme dorazí v následujících dnech. Stále hledáme. ) Nakonec se naštěstí všechno vyřeší – po nekonečných několika týdnech. Lazzie se prostřednictvím Marcella domluví s landlordem, že účet za opravu proplatí. Další nepříjemná skutečnost: musíme se přestěhovat do většího pokoje, ačkoliv luxusnějšího a s vlastní koupelnou i WC, nájem se nám o 150 liber zvedne. Navíc chybí postel i matrace. Tu nám k našemu překvapení Marcello obstará a prostřednictvím Lazieho dopraví do pokoje – ačkoliv s několikadenním zpožděním, poté co se Xkrát stále dokola dotazujeme a domáháme! 15. zaplatíme nájem 600 liber a další dva týdny se za tuto cenu musíme beztak stále mačkat v malém pokojíčku. Vánoce však nakonec oslavíme v našem krásném novém pokoji, který si pěkně vydrhneme a vyzdobíme. Následně si u cukrovinek s hrnečky teplého svařáčku libujeme, že ten život v Anglii není zase taková katastrofa..:DD Ačkoliv „crazy English Cristmas time“ stojí tedy vážně zato! A to ne tak v úplně dobrém slova smyslu – hlavně proto, že jej nemohu strávit s těmi nejbližšími, v teple domácího krbu..:( Několik týdnů, během dní off, shromažďuji dárečky, plním jimi objemný kufr a přemýšlím jakým způsobem je přemístím do svého rodného městečka. Mou bezradnou situaci vyřeší náhodička. Jednoho rána v posilce, zaslechnu ve sprchách rozhovor v češtině. Ačkoliv mě několikrát přepadne silné nutkání, nezapojím se. V šatně nás po ránu není mnoho. Jen já, nějaká Španělka a tyto dvě Češky – které si ve společnosti dvou cizinek neberou servítky a padají z nich takové výplody, že se musím hodně držet, abych nevyprskla smíchy. Těsně předtím než holky opustí šatny, zapředou rozhovor na téma, které mě více než zaujme – odesílání balíků do ČR, levně a jednoduše tak, že váš balík vyzvednou u vás doma a dopraví ho do ČR během několika dní. Vzhledem k tomu, že jsem dosud mlčela jak pěna, připadá mi dost nevhodné otevřít po půlhodině mlčení pusu, tudíž se podrobnosti nedozvím. Naštěstí mám Lazzieho – Vševěda Všudybyla Všeznalového!:D Poté, co mu svěřím můj drobný problémek, najede na FB a otevře profil jedné z oněch dívčin – tmavovlasé Lucky. Napíšu jí krátkou a stručnou zprávu s dotazem, ona obratem ochotně odpoví a během týdne už vyzvedávají balíček před naším baráčkem v Salisbury Road. Já však toho dne pracuji. Celá vystresovaná, s nervy na vlásku předávám večera předtím instrukce Lazziemu a slibuji mu za bohatou a chutnou večeři na revanč. K mé obrovské úlevě všechno proběhne v klidu a 13 kilový skromný balíček je odeslán!:) Následující neděli si pak s Lazziem pochutnáváme na mé nové specialitce – kaše z batátů a kokosového oleje a čerstvý losos – nejedla jsem nic lepšího!:D Vidinu zdánlivě klidné a pohodové nedělní večeře trošku pokazí fakt, že se naším útulným bytečkem rozezní alarm požárního hlášení – lososa servíruji krapánek připáleného..:D Jeden ze sousedů, vztekle klepající na dveře, mě zastihne se smetákem v ruce – snažím se tak rozehnat kouř kolem alarmu..:D Lazzie je ze mě na prášky a začne otravovat se svými paranoidními výlevy: Teď mě viděl soused, dojde mu že nás tady bydlí víc než 2, rozešle tuto novinu do světa a my si můžeme balit kufry! Znuděně si zívnu a začnu si nerušeně vychutnávat téměř vychladlý oběd. Lazzie večer pracuje. Domluvíme se, že jej kolem jedenácté vyzvednu v Small batch poblíž Pinochia a vyrazíme společně do Revolutionu. Cestou potkám Alexe od nás z wasching upu. Mladého, trošku ujetého Albánce, který nerozumí anglicky ani slovo. Sesedne ze svého kola, kráčí ulicí vedle mě a cosi mi nadšeně vypráví – rukama nohama..:D I přes jazykovou bariéru se nám daří jaksi taksi dorozumět a zkrátit si dlouhou cestu deštivým večerem ve společnosti jeden druhého..:) Alex mě nechá řídit jeho „bourák“. Kradené kolo, které pořídil od jakéhosi rumunského překupníka za pouhých deset liber, mi k mému překvapení daruje spolu se zámkem, klíčem a světélky..:D Lazziemu, kterého se svým novým „fárem“ vyzvedávám o několik minut později, spadne brada. Oznamuje mi, že by bývalo stačilo říct a mohl mi pořídit mnohem lepší kolo než tenhle „shit“..:D S pocitem zadostiučinění si vzpomenu na jeho provokace: „Im gonna give one bike to Romana, because you have your rollerblades, so you don´t need any bike..“:D Vychvaluji Alexe do nebes a Lazzie supí vzteky…:D Když se vrátíme domů z nevydařené párty, ( V Revolutionu bylo mrtvo, tak jsme to po chvíli zabalili… ) Lazzie vezme jedno ze svých tří kol ( Které je mimochodem pravděpodobně v lepším stavu než to mé… ) a odvede ho ke kontejnerům. Prý v naší chodbě není místo pro tolik kol..:D V duchu se dusím smíchy, vtipálek! Čeká, že budu protestovat, ale takovou radost já mu neudělám!:D Následně mi sdělí, že jedno z jeho dvou kol patří Romče. Údajně jí ho daroval několik týdnů zpět a ona jej nepoužila ani jednou. Tudíž se ho chystá vyhodit také..:D Romča, které se následně dotážu, o této skutečnosti nic neví! Každopádně pro mě z toho vyplývá jediné: Počínaje následujícím ránem mohu jezdit do práce, do posilky, na nákupy a prostě všude po celém Brightonu i Hovu na kole! Kolo vám dá svobodu – dostanete se z místa na místo během několika minut, můžete si zajet do Preson Parku, na Marinu, na vyhlídku za město… Můžete dělat cokoliv! Tralaláááá! Už jenom zbývá nahodit gepardí style, navléknout růžovou sedačku od Kačoura a mohu vyrazit do ulic!:D Ačkoliv kolo, které Alex pořídil od překupníka za pouhých deset liber není nic extra, jsem mu za něj moc vděčná. Usnadňuje mi život víc než bych si předtím dokázala představit. Což mě však v následujících dnech nepříjemně překvapí je fakt, že Alex za svůj dar pravděpodobně očekává víc než jen kamarádskou vděčnost. Jedné prosincové noci, kdy zavřeme restauraci krátce před půlnocí, nasedneme s Alexem na naše přibližovadla a vyjedeme směr Brighton. Alex machruje, že je schopen se do 9ti mil vzdáleného Brightonu dostat během 10 minut! Oznamuji mu, že můj osobní rekord je 25 minut, tudíž pokud spěchá, měl by vyrazit napřed. Alex má lepší nápad – odmotá dlouhý řetěz ze svého kola, připevní jedním koncem k sedačce svého bicyklu a druhým k tomu mému. Poté naskočíme každý na své kolo, Alex se slovy „Dont do anything!“ šlápne do pedálů a já se jen vezu. Umírám smíchy! Řětěz se pokaždé během několika vteřin utrhne. Alex to nevzdává, stále ho připevňuje znovu a znovu se rozjíždí a znovu a znovu mě ztrácí. Do Hovu se nakonec dostaneme cca po tři-čtvrtě hodině!:D Na prvních semaforech těsně před Hovem Alexův pohled zamíří k zamilované dvojici sedící na lavičce podél pobřeží, topící se v záchvatu vášnivých polibků. Drcne do mě a ptá se jestli mu dám kiss! Poklepu si na hlavu a oznámím mu, že je crazy! „I love you Veronika!“ vypadne z něj po chvíli! Pobaveně se zasměji ( Alex angličtinou vážně nevládne, proto takové přemrštěné vyznání..:D ) a řeknu mu ať se uklidní. Pokusím se mu polopaticky vysvětlit, že ho beru jako kamaráda a nic víc, pochopitelně!! Smrtelně se urazí, zpomalí a nechá mě jet napřed. Pokrčím rameny a pokračuji v osamělé jízdě. Alex mě dožene těsně před kostelem vedle naší ulice. Pouze projede kolem a ani nepozdraví. Od té doby se mnou v práci nekomunikuje. A co víc – o pár týdnu později Alex dostane od Ismeta padáka. Hlavním důvodem jeho neočekávané výpovědi je fakt, že se snažil své zraněné ego vyléčit tím, že Beckimu a klukům v kuchyni vyprávěl žhavé a nechutné historky se mnou v hlavní roli!!! Pochopitelně nikdo tomu naštěstí ( doufejme!!! ) nevěřil a Ismeta Alexovi ubohé žvásty vytočili do vrtule a staly se jedním z důvodů, proč s ním Ismet okamžitě rozvázal pracovní vztah. Ačkoliv si vážím toho, že Ismet se snaží mě chránit, Alexe je mi líto! Ujetý, jednoduchý Albánec, rychleji mluvil než přemýšlel. Pravděpodobně během svých fantazií nepoužíval mlavu, místo mozku totiž stejně jako valná většina osob mužského pohlaví, používal jiný orgán! Hnus! Každopádně se mi zase potvrdilo jediné – neměla bych být k lidem až tak moc přátelská. Obzvláště co se pánů týče, jelikož oni si to často vykládají po svém!!! Stejně jako náš šílený soused Graham. Poté, co holky odjedou a já se v úterý vrátím do práce, kde koncem listopadu vládne klid a mír a není do čeho dloubnout, kolem šesté večerní sedí u stolu č. 15 jediný zákazník – Graham! Poté, co se vrátím domů, na dveřích našeho bytu stojí připevněná cedulka s nápisem „Veronika“. Uvnitř dopisu najdu jeho telefonní číslo a krátké poděkování za čokoládu, kterou jsem mu darovala za vypůjčenou matraci ( nechtěla jsem mu zůstat nic dlužná! ). Grahamův denní program zjevně nezahrnuje velké množství aktivit – soudě podle toho, že se dalšího dne kolem šesté večerní opět objeví v naší prázdné restauraci v Shorehamu! Začínám být krapánek vystrašená! Objedná si latte a následně zjišťuje, že nemá na zaplacení…!:D „Oh my love, Im gonna go to the bank, there is my mobil, keep it before I come back!“ cpe mi svůj oprýskaný telefon, nervózně přešlapuje a vypouští jakési prapodivné zvuky – „hua hua hua…“ po každém třetím slově. Podivín. Zakroutím hlavou. Podávám mu jeho mobil s tím, že tohle vážně není nutné! Graham se vrátí po 10 minutách, vyplázne 2.95 za latte a se slovy: „See you later love!“ opouští restauraci, přičemž nechá svůj mobil ležet na tylu. Vyběhnu s mobilem v ruce za ním a vrátím se zpět s očima v sloup. Jasmin se mě vyděšeně ptá, co to bylo za případa. Vysvětluji jí jak se věci mají a ona začne starostlivě mumlat cosi o stalkingu..:D V pátek večer stojí na dveřích našeho bytu připevněný další obsáhlý dopis. Graham mi v něm sděluje, že na víkend odjíždí směr Londýn, na pohřeb svého známého nebo co… Prosí mě abych se mu ozvala na jeho číslo, s tím, že se uvidíme po víkendu – jakobychom byli nějací staří přátelé..:D Lazzie mi oznamuje, že tady celý den klepal a ptal se po mě. Zkřiví svůj obličej po Grahamově vzoru a pitvoří se po něm: „Hua hua, where is my Czech girl men? Hua hua…“:DD Lazzie nám vypráví, že v létě se v bytě vyrojila spousta much. Prý s Marcellem žertovali, že náš podivný soused v bytě pravděpodobně ukrývá mrtvolu…:D Mamlas. Začínám se opravdu strachovat. Naštěstí poté, co se náš otravný podivínský soused vrátí z Londýna a já se mu několik dní úspěšně vyhýbám, jeho zájem opadne. V následujících týdnech jej pokaždé pouze stroze pozdravím, pokaždé když na sebe „čirou náhodou“ narazíme před naším domem. V práci už mě naštěstí vícekrát nenavštíví. Obdržím od něj pouze Vánoční pohlednici a sama mu také ze slušnosti jednu šoupnu pod dveřmi. Od té doby naštěstí zavládne klid po pěšině. V průběhu prosince začíná být dnem ode dne čím dál tím více busy. Navíc nebohou Frankie přepadnou závažné problémy s ledvinami a skončí v nemocnici. Několik dní o sobě vůbec nedá vědět a neodpovídá nám na zprávy ani nezvedá telefon. Všichni se o ni strachují. Vzhledem k tomu, že se nám několika marných pokusech najít nového a schopného číšníka ( Dva neschopní Turci – jeden totálně levý, druhý z nich – nevábně potem zavánějící „Smelly guy“ – na drogách a jedna Španělka, která nedá dohromady anglickou větu a v nervozitě z Ismetovy angry face jí příbory i talíře padají z rukou…:D ) nikdo neosvědčil, pracuji téměř denně. V půlce prosince přivede Hajdar z kuchyně do restaurace svého tureckého kamaráda Mustafu. Ačkoliv sortě cizinců zahrnující Turky, Albánce, Pákistánce a podobné národnosti, se v Anglii snažím celkem úspěšně vyhýbat, z Mustafy se vylíhne celkem fajn člověk s dobrým srdcem. Ačkoliv tedy většího lenocha a ospalce aby pohledal!:D Musta ve svém bytě v Brightonu poskytuje azyl mladým tureckým přistěhovalcům a nechává je u sebe přespávat for free. Navíc jim pomáhá najít práci a stará se o ně jako o své děti. Tohle nechápu a snažím se mu otevřít oči. Obzvláště když jeden z nich – Adam – začne pracovat u nás ve wasching upu. Lenoch, který se dle svého přístupu a přitroublých řečí domnívá, že přijel do cizí země, kde jej všichni budou vítat jako krále, klanět se mu k zemi a všechno se mu dostane zadarmo, aniž by vynaložil nejmenší úsilí. Mustafa v práci celkem trpí – vinnou nepravidelné stravy, nedostatkem přestávek a tvrdé dřiny. Ismetův přístup je v tomhle ohledu dost nefér a já se už několik týdnů chystám s ním promluvit. Neúspěšně, jsem srab!:D Jelikož se nikdo z nás neozve, Ismet nás často bez výčitek nechává pracovat celý bez pauzy! Což je dost náročné, když začínáte v 10 ráno a končíte o dvanáct ( většinou i více ) hodin později! Navíc, občas, když je v restauraci vážně dost busy, nedostane se nám ani večeře!!! Což je dost velký problém, jelikož nám pak s Frankie nezbývá než dělat naše milované „Mistaky“!:D Bez nejmenších výčitek do sebe místo našeho oblíbeného salátu cpeme tiramisu, zmrzlinu, čokoládové dorty a banofie pie, jak kdybychom rok nepozřely sousto!:D Nedostatek energie a odpočinku halt dělá své! Navíc Ismet nám udělal čáru přes rozpočet a zamkl náš milovaný blinder v kanceláři, tudíž éra našeho smootie šílenství se uchýlila ke konci!:/ Frankie se objeví o týden později v doprovodu svého přítele Garyho. Vypráví nám o všem co se v posledních dnech seběhlo. O tom jak ležela bezmocně v nemocnici, kde o ni pečoval Pakistánský doktor Muhamad!:D Na ledvinách jí vyrostla jakási cysta, kterou museli rozehnat antibiotiky. Frankie musí být teď na sebe opatrná. V následujících týdnech pracuje méně a zařekne se, že si bude trvat na pauzách. Jednoho čtvrtečního busy dne, úderem 3tí hodiny nese kafe Ismetovi upstairs. Opatrně mu oznamuje, že nadchází čas naší pauzy. Ismet jí pobídne, aby zasedla vedle něj a dala si rest, já jsem přeci dole! Vtipálek!:/ Frankie mu oznámí, že pauzu potřebujeme obě, pochopitelně! Tohle je jediná věc, která mi kazí všechny dojmy z práce v mojí milované La Gallerii. Ismetovo jednání – no break, somethimes no food ( to jen zřídkakdy, když je vážně hodně busy.. ) Ze začátku tento fakt trpím se sklopenou hlavou. Po několika měsících práce tady však nabývám tak trošku sebevědomí a odhodlávám se k závažnému rozhovoru se svým šéfem. Situace se stává vážně neúnosnou. Například když jedné soboty ( pracujeme od 10 do půlnoci!! ), kdy se vrátíme s Frankie z upstairs z půlhodinové pauzu ( místo „obvyklých“ dvou hodin ) v kuchyni jaksi pozapomenou na naši večeři. Nikdo se neodváží dojít zeptat – s klukama z kuchyně trošku bojujeme. Při cestě pro led narazím v chodbičce na Beckiho a mockrát mu poděkuji za večeři..!:D Překvapeně se zeptá: „You didn´t have your dinner?“ „You didn´t notice you didn´t cook anything for us? OMG!“ pronesu naštvaně. Zeptá se jestli chci polívku. Řeknu mu, že v pohodě, aby se neobtěžoval. Na baru si sednu na odpaďák a pustím se do svého salátu, který jsem si připravila doma. Nemám zapotřebí se nikoho doprošovat o jídlo. Absolutně ignoruji Ismetovi angry face, i to, že začíná být busy. Nerušeně si vychutnám svou večeři, na kterou mám nárok! Můj pohár trpělivosti vážně přetéká! Nechápu jednu věc – tato situace není příjemná nikomu, avšak každý jeden z nás je srab a nikdo není schopen jít za Ismetem a otevřeně si s ním o těchhle věcech promluvit. Probíráme to s Frankie Xkrát. Nehodlám, aby tento tohle všechno, nedostatek restu, nepravidelné stravování a režim měl ve výsledku dopad na moje zdraví, které musí být pochopitelně vždycky na prvním místě!!! Jedné busy soboty, zhruba kolem 4 odpolední, na mě padá vážně těžká únava. Jedeme celý den nonstop. Ismet jako pravidelně ve 3 hodiny zmizí a vydá se spolu s Hajdarem opravovat cosi na střeše restaurace… Zamířím do kuchyně dát řeč s mým milovaným Vincenzem. Stěžuji si na to, že nemáme žádné pauzy, včera ani jídlo a oznamuji mu, že se chystám promluvit s Ismetem, protože takhle pracovat nemůžu a nechci! Vincenzo si skuhrá také. Krátce před 3 se celkem ostře pohádá s Frankie, protože se právě chystá na pauzu, když obdrží objednávku od stolu č. 7. Snažím se je oba uklidnit. Hádka mezi nimi dvěma nic nevyřeší ani jeden z nich není na vině. Vincenzo si stěžuje, že často pracuje bez pauzy a Ismet jej nikdy ani neocení. Nikdy mu nedá peníze navíc nebo alespoň slovně nepochválí. Bere to všechno jako automatiku. Několik minut poté, co si vzájemně zanadáváme na našeho šéfa, objeví se hlava onoho jmenovaného v okénku nad námi!!! Žádá Vincenza o šroubovák. Oba se na sebe jen vyděšeně podíváme! Ismet musel všechno slyšet!!! Naštěstí to nijak nekomentoval a pro nás z toho vyplynulo jediné – poté co skončí Vánoční busy time, ani jedinkrát nezůstanu ochuzena o pauzu, oběd či večeři! A to jsem se ani nemusela dokopat k vážnému rozhovoru s mým nejdražším bossem. Stačilo si pouze vzájemně si zaskuhrat s Vincenzem v kuchyni a naše situace se vyřešila sama – how easy!:D Ačkoliv Frankie často dělá ramena, ve skutečnosti si stejně jako všichni ostatní, vůbec není tak jistá v kramflecích – přesvědčí mě o tom jedné prosincové soboty. Pátek 19. prosince přichází její poslední, vymodlený pracovní den a zítra ráno – tradááá to Columbia… Upeču dýňový cheesecake, abychom si zpříjemnily poslední Frakýsovo pracovní den – přičemž se opět stihneme pohádat s kluky z kuchyně. Ti nám opět do salátu nepřidají nic než pár listů, mrkev a okurku. Do naší hádky se vměstná Ismet. Naštvaně mu oznamujme, že tahle strava pro králíky nám energii na celé odpoledne opravdu nedodá. Ismet se nám snaží vysvětlit jak je generous, že on nám pochopitelně dopřeje cokoliv, ale ne když je toho v kuchyni nedostatek. Když jim například dojde tuňák jako dneska, pochopitelně upřednostní zákazníky. Tomuhle rozumíme, ale tak místo tuňáka mohli přidat kuře nebo cokoliv jiného. Někdy mi připadá, že nám to Becki s Moisim dělají naschvál. Vstanou zadkem napřed a s náladou pod psa nám na stůl hodí čtyři listy, jako psovi kost. Nehodláme to s Frankie komentovat. Oznámím Ismetovi, že si od zítřka budu připravovat vlastní jídlo a tečka. Nehodlám se nikoho doprošovat, mám svojí hrdost. Alespoň se s těmi lakomci z kuchyně nemusíme dělit o náš cheesecake a máme ho tak celý jen pro sebe. Ačkoliv Ismet nám s jeho konzumací následně nadšeně bohatě vypomůže.:D Chvála z jeho a Frankýsových úst mě hladí po duši!:D Toho večera mě Frankie vyhodí před barákem. Vytáhnu nějaké maličkosti, které jsem jí dnes pořídila na cestu pro štěstí, srdceryvně se rozloučíme a pak se vydáme každá ke svému domovu. Bude mi chybět holka jedna ušatá! 🙁 Následující neděle, o dva dny později, si to štráduji po Western road – vyrážím charityshopovat!:D Na přechodu pro chodce zaregistruji známého modrého Smarta. A za volantem nikdo jiný než Frankie!!! Překvapeně s otevřenou pusou se jí dotáži, kde se tady bere. Přeci měla už být touhle dobou dávno v Kolumbii.. Co se stalo? Frankie mě vyděšeně prosí, ať nic neříkám v práci, ale že nechtěla pracovat o víkendu. Chtěla si užít poslední dva dny se svým tatínkem, se kterým nebude na Vánoce a zařídit poslední věci před odletem. Její taťka mě slovy: „You need few days before such a long journey, you have to understand..!“ docela uzemní. „OMG, Frankie, you should tell me, of course I understand!!!“ ujišťuji ji překvapeně. Připadám si jak pitomec. Zamrzí mě, že se mi nesvěřila, myslela jsem, že jsme si bližší. Popřeji jí pouze pěknou dovolenou a pokračuji ve své cestě. Cítím se trošku zklamaně.

 

Do Nového roku pravou nohou ( neočekávané zvraty )

Crazy, busy vánoční čas konečně odvál silný Brightonský vítr a my se spolu s Romísem úspěsně přehupujeme do roku 2015. Silvestrovské oslavy sice neproběhnou tak úplně dle našich představ a plánů, jelikož zákazníci se v naší Shorehamské restauraci zdrží trochu déle než se původně očekávalo. Trochu déle znamená do druhé hodiny ranní!!! Živá hudba, ( místní přibližně 60 – 70ti letá zpěvačka s krákoravým hlasem – babča Carmen ) famózní výzdoba a především výborné silvestrovské menu, nenažraným Angličanům jaksi nemůže dát spát a ke svým domovům té noci nijak nechvátají… Amosféra v restauraci je fajn, všichni ( včetně personálu ) do sebe lijí jeden drink za druhým, tancují, zpívají a baví se. Bláznivý Salvo se uprostřed večera chopí mikrofonu a tím nejfalešnějším hlasem, jaký jsem kdy v životě slyšela nám přednese několik známých vánočních songů. Všichni jdeme do kolen!:D Krátce po půlnoci se všichni odeberou upstairs, rozvlnit svá těla v melodii tanečních songů. Zůstanu dole sama. Volám domů, zametám, uklízím a nalívám se Pinotem Grilio…:D Po druhé sklence, s kterou si s Jasmin přiťukneme jsem fuckt up!:D Únava po náročném 16ti hodinovém pracovním dni dělá své. Avšak dřina se vyplácí – za silvestrovský busy day vyfásnu 40 liber dýžka plus 30 liber prémie vložené do vánočního přání, což vůbec není zlé!:D Domů mě hodí Salvo svojí dodávkou. Zachránil mě i po ránu, kdy jsem se nazutá v černých botách na vysokých štanglích, vymóděná na velkou silvestrovskou párty ( která se pochopitelně nakonec nekonala ) drkotala na Romčině pidikolečku ( moje bohužel stávkovalo – spadl mi řetěz a já si nechtěla špinit své princeznovské ručky..:D ) směr Shoreham…:D Salvo mě míjel těsně za Hovem a s pobaveným úsměvem na rtech mě nabral na palubu. Do Brightonu se dostanu krátce po půl 3. Hodlám se připojit k Romče a pár lidem z Donatella, ale jelikož zjistím, že jsem jako tradičně pozapomněla na ID, nikam mě nepustí. Ačkoliv se celá parta nakonec rozhodne zasednout s flaškou whisky u Qammara doma, nepřipojím se. Nasednu na svůj oprýskaný bicykl a mířím k domovu. Alespoň se do prvního dne nového roku probudím vyspinkána do růžova. Pro čtvrteční den si práci doslovně vyprosím volno. Ačkoliv Ismet se na můj požadavek dvakrát netváří, nakonec se mi jej podaří přesvědčit. Oznámím mu, že Romísek mi za pár dní odjíždí na prázdniny domů a jelikož jsme na sebe v poslední době neměly čas pomalu ani minutu, chtěly bychom se spolu rozloučit – netradičně bruslením na ledové ploše vedle paláce Royall Pavillion. Vstupenky jsme musely zakoupit s předstihem s tím, že když mě Ismet nepustí, zaplatím 30 liber za obě a vyhodím je do koše. Naštěstí nic takového nenastane. Krátce po poledni vyrážíme směr Royall Pavillion. Novoroční den si užijeme jako už dlouho ne – bruslení, výborný oběd v tradiční anglické restauraci The Pump House, zkrášlovací odpoledne, nekonečné povídání o všem a o ničem, záchvaty smíchu a zkrátka jen blízkost té druhé nám dopomůže radostně vykročit do Nového roku pravou nohou!:) S Romískem se nám díkybohu podařilo překonat naši „manželskou krizi“ ( jak jsme se naše nepříjemné období jaly nazývat..:D ) a každý vymodlený společný den off si vždycky užijeme naplno. Domluvíme si novou tradici – Pokaždé, když se nám poštěstí strávit spolu jeden volný den, ta z nás, která je na řadě, vybere jednu z Brightonských restaurací a vyrazíme společně poobědvat. V průběhu našeho pobytu v Anglickém přímořském městě plánujeme tímto způsobem svou návštěvou poctít všechny místní puby, taverny i restaurace!:) Když se nám jaksi stále nedostává lásky od opačného pohlaví, musíme se hold zabavit samy navzájem…:D A kdoví, třeba při této příležitosti o svého vysněného prince konečně zakopneme…:D Má předzvěst se promění ve skutečnost dříve než se nadějeme. Jednoho krásného mrazivého večera vyzvednu Romíse v Pichocchiovi s tím, že vyrazíme na pozdní večeři do Bills. V této malebné, stylové hospůdce obsluhuje číšník, který jakoby z oka vypadl Romísově idolu Jaredu Letovi. Chystaly jsme se restauraci navštívit Xkrát, ale pokaždé nám do toho něco vlezlo – většinou hádka nebo směna navíc..:D Dnes konečně nadešel ten správný čas, nechat Romču, aby mi přestavila svou novou oběť..:D Po desáté hodině vládne restaurací pusto a prázdno. Číšníci pomalu začínají uklízet a těšit se na měkoučkou postýlku ve svých domovech. Jedna afektovaná blondýna s krásnou brunetkou jim jejich plány však trošku potrhají…:D K našemu zklamání Jared dnes bohužel neobsluhuje. Urostlý, snědý a velice pohledný číšník, který se nás ujme, ovšem také vůbec není k zahození..:D Pamatuje si Romču z minulé návštěvy, kdy do Bills vyrazila povečeřet v doprovodu svojí rodinky. Krásně se o nás stará i o několik nedělí později, kdy se vydáme vychutnat do Bills sladký ořechový dezert. Coby svým oblíbeným zákaznicím nám vystaví 10% slevu – napořád! V následujících dnech se ukáže, že jedna z nás jej zaujala trošku víc než jen coby oblíbená, sympatická zákaznice. Pán se nám zakoukal do okatého Romíse! Svůj zájem jí projeví vskutku nevídaným a originálním způsobem. Jednoho sychravého, obyčejného, pracovního dne, se v Pichochiu zastaví sympatická mladá Češka pro pizzu take away. S fialovou, žlutou mašličkou ovázanou čokoládou značky Bills v ruce, vyrazí směrem k Romísovi. Oznámí jí, že přichází coby poslíček Romčina oblíbeného číšníka, který jí tuto malou pozornůstku posílá. K čokoládce je připevněný vzkaz v češtině: „Nechtěla by jsi někdy zajít na drinka?:) 07799….. Tvůj nejoblíbenější číšník z Bills…:)“ A tak Romískovo anglická lovestory s karibským princem Adynem začíná!:D Bohužel příležitost nadále se rozvíjet dostane až za dlooouhých 14 dní, kdy se mi Romísek vrátí ze svojí vysněné dovolené doma v ČR. Odjíždí 6. ledna v úterý. Romča není jedinou z mých kamarádů, která se mě chystá opustit. Adamova Sára dva dny po Romčině odjezdu odjíždí do Španělska pravděpodobně nadobro. V neděli společně vyrazíme poobědvat do Pinocchia a večer poté celá parta míříme ovládnout náš nejoblíbenější klub Revolution. Opět si musím v práci na neděli vymínit volno, o které mě Ismet chce připravit se slovy, že mám těch kamarádů nějak moc…:D Odvětím mu ve srandě, že všichni moji kamarádi se právě chystají k odjezdu, tudíž v následujících týdnech mohu pracovat třeba denně, jelikož tady zůstanu trčet opuštěná jako kůl v plotě..:D Uvědomím si, že tímto nadneseným tvrzením tak úplně nelžu – od té doby, co pracuji v dalekém Shorehamu, jsem tak trošku odříznutá od všeho a od všech. Žádní kamarádi, žádné vzrůšo. S nikým se nestýkám, vyjma nedělní salsy ani moc nikam nechodím, tudíž můj život se poslední dobou točí akorát tak kolem práce. Když pracujete v Donatelle, oblkopeni bandou mladých, životaplných, po dobrodružství toužících lidí, máte o zábavu postaráno. V klidném, malebném Shorehamu nás pracuje hrstka. Většina žije v Anglii už roky, někteří mají rodinu a děti, studují a žijí ve spokojeném vztahu, zkrátka mají svůj život a jsou už někde jinde. V životě si však vždycky musíte vybrat, nikdy nemůžete mít všechno. Já však toužím mít to všechno v jednom – toužím po přátelské atmosféře v práci, dokonalém a ohleduplném šéfovi, nějakém tom dráčkovi na place po mém boku, vysokém platovém ohodnocení atd…:D Jóóó tak tohle by se mi líbilo..!:D Když nad tím však přemýšlím, to, čeho se mi tady dostalo, je úžasné. Ačkoliv v práci je to někdy, speciálně o víkendech, šílenství, miluji to tady! Ismet a jeho angry face, Frankie, já a naše posedlost zdravou stravou, neúspěšnými dietami a prosbami o saláty all the time..:D Naše boje s kluky z kuchyně: „Put avocado, put tuna and anchovies, you didn´t put anything..! You are so greedy:D“ „Go away from the kitchen, bla bla blaa! Crazy girls you become the salat!:D“ Kluci v kuchyni z nás občas trochu šílí…:D Náš kamarádský vztah s Moisim, který mi zprvu sedl možná ze všech nejvíce, utrpěl závažné újmy. Nechápu co se s ním stalo, v posledních dnech se jen tváří jako kakabus a jeho saláty připomínají ovčí stravu. Rozhodnu se tudíž samoobsloužit a do salátu si naháži všechny ingredience, které mi padnou do oka…:D Moisi se naštve a začne na mě ječet, že kdyby mě viděl Ismet, budeme mít problém všichni. Řeknu mu ať si ho klidně zavolá, že jsem přesvědčená, že to pro něj problém nebude. Moisi jej přivolá zazvoněním zvonku. Jen nevěřícně zakroutím očima a aniž bych na Ismeta čekala, opustím kuchyň a vydám se vychutnat svůj bohatý salát upstairs vedle Frankie. V lednu Moisi naštěstí odjede na měsíc na dovolenou se svou přítelkyní, tak doufejme, že se řádně zrekreuje a vrátí se zpět s úsměvem na tváři..! I když to nehrozí, jelikož úsměv na Happyho ( jak jej volá Frankie ) tváři, se nám poštěstí spatřit vážně jen zřídkakdy. Na svém nerudném výrazu a miserable náladě all the time si tak trošku zakládá..:D Mým novým oblíbencem se stává Vincenzo. Na sympatického, praštěného a pozitivního Itala nedám dopustit. Vincenza nikdy nezastihnete ve špatné náladě, pokaždé jen s úsměvem na tváři. Enzo dělá mé pracovní dny krásnějšími, stačí ho jen vidět a moje nálada stoupá. A saláty od něj jsou přímo mistrovské dílo – vyřezává mi kytičky z mrkve, ředkviček a rajčat a já se jen rozplývám. Za jeho štědrost jej odměňuji mým oblíbeným „kufare-pošimráním po bradě“. Brzy to začnu praktikovat na všech a kluci z toho občas rostou..:D Vincenzo si touží v nejbližší budoucnosti založit vlastní restauraci a já se mu nabízím coby spolehlivý a schopný manažer..:D Občas spolu sedíme nahoře na pauze, já sepisuji řádky svého deníku a Enzo je plně zabraný do své hry na mobilu a co chvíli nadšeně nadává, jak se mu nedaří. Ačkoliv je mu přes 30 občas připomíná malé, roztomilé dítě..:D Svěřuje se mi s tím, že touží pocestovat po Brazilii se svým kamarádem a trošku si orazit od toho věčného shonu tady. Jeho manželka tento nápad však tak perfektním neshledává a já se jí vůbec nedivím. Vysvětluji Vincenzovi, že když někoho miluješ, chceš přeci každé krásné chvíle sdílet s ním a je pochopitelné, že jeho manželku to zraní a bude navíc žárlit a stále přemýšlet o důvodech, proč nechtěl aby jej na cestě doprovodila. Cožpak jsou všichni chlapi v tomhle stejní?:( Kdo mi však z celé La Gallerie postupem času k srdci přirůstá úplně ze všech nejvíc je Becki. V tomto případě jsem se opět asi tak po tisící přesvědčila o tom, že člověk nikdy, nikdy, nikdy nesmí dávat na první dojem. Nerudnému Albáncovi Beckimu jsem na začátku absolutně nemohla přijít na jméno. Byl rude, věčně miserable a zdálo se, že z bůhvíjakého důvodu má se mnou nějaký problém. Často na mě křičel jak smyslů zbavený, když jsem se jen opovážila zeptat, jestli by mi do salátu přidal avokádo nebo tuňáka…:D „You have to eat what I give you!“ byla jeho oblíbená fráze..:D Brala jsem to easy a začala jsem si ho dobírat a popichovat. Postupem času jsme si tímto způsobem k sobě nějak našli cestu. Frankie se mě jednoho dne zeptá jestli znám knížku Zvoník od Matky Boží. Pochopitelně, moje oblíbená, i když trošku difficult, prokousávala jsem se jí několik měsíců. Oznámí mi, že Becki jí svým vzezřením připomíná Quassimoda a navrhne, abychom jej odteď volali tímto nicknamem… Jdu do kolen!:D Jednoho krásného dne, při cestě pro led mě Becki zastaví v chodbě a zeptá se mě jak se mi líbí můj nový kolega Mustafa. „He is not very handsome, that´s true. But when I compare with you, my God, he´s amazing!“ oznámím mu. Becki vybuchne smíchy. Jen nadzdvihnu obočí a oznámím mu, že jsem just honest..!:D V tomhle duchu pokračujeme every day. Becki je snad nejukecanější a nejotravnější drbna jakou jsem kdy v životě poznala. Horší než ženská. Nemůžu jednou projít po kuchyni aniž bych nezaslechla: „Vero……..“ a tisíc připitomělých poznámek a dotazů. Are you happy Vero? And who makes you happy. Why are you so miserable? When did you have your last orgasm, because you are so nervous… And Enzo wants to know how you are in bed… And Vero I think that bla bla bla. Just stupid and perverzo questions..!:D Poprosím ho aby nemyslel a nemluvil, že to bude pro všechny nejlepší a ať laskavě nemarní svůj drahocenný čas kladením stupidních otázek, protože na ně rozhodně nebudu odpovídat. Dozví se ode mě, že je stupid, ugly, boring and annoyig…:D Jednoho večera, když odchází večer domů rozloučí se se mnou slovy: „Good night Beautiful“ „Good night Ugly!“ odpovím mu spontánně a od toho večera už jej nikdy nenazvu jinak…:D Becki mi občas na mobilu ukazuje fotky různých modelek v bikinách a dotazuje se jestli nemám nějakou podobnou kamarádku. Jednoho dne, když s Moisim trávíme přestávku na lavičce u řeky, nakráčí si to k nám Becki ve svém kroji – červené teplákovce a adidas teniskách stejné barvy. Začne opět otravovat s tím, jestli bych pro něj neměla přítelkyni. Moisi navrhne Romíse. Ukážu mu její fotku. Nezjistí jak vypadá. Nemůže ji vidět pořádně, jelikož mu do očí svítí slunce. Přesto od toho dne neslyším v kuchyni nic jiného než: „How is Romana? Is she happy? Is she alone or does she have any boyfriend? Could we be nice couple?“:D odpovím mu, ať zchladne, protože Romana je pro něj high level a aby to vzdal, protože nemá žádnou šanci! Řeknu mu, že jediná potencionální přítelkyně, u níž by mohl mít šanci, by musela být slepá a hluchá…:D Jednoho rána míjím na svém kole autobusovou zastávku v Southwicku. Becki a několik dalších lidí nedočkavě čekají na bus č. 700. „Good morning Ugly!“ zamávám na něj nadšeně. Poté, co si to po své tradiční ranní cigaretě nakráčí dovnitř restaurace, postěžuje si Nigelovi, že si neumí přestavit nic příjemnějšího, než být po ránu před zraky všech svých sousedů pozdraven větou: „Good morning Ugly…“:D Becki mě baví. Kluci většinou nerozumí mému ostrovtipu a uráží se. Becki je však jiný. Sebevědomý, vtipný, zábavný a upřímný. Jednoho dne, když je Becki off a já pracuji si najednou uvědomím, jak mi to jeho: „Vero…..a tisíc přiblblých otázek a výmyslů“ chybí. Jak je v kuchyni smutno a mrtvo, když tam Ugly není. Neuvědomuji si kdy, jak a proč se tohle ve mně změnilo, každopádně otravný a protivný Becki se pro mě najednou stává jakýmsi světlým bodem všedních, nudných a zdlouhavých pracovních dnů. Když je můj Ugly v kuchyni, v restauraci nikdy není nuda.

 

Ať nám se stane cokoliv, vždycky jsme na to dvě!!!

V neděli 4. ledna uspořádáme rozlučkovou párty pro Sáryse a tak trošku i pro mojeho Romíska, který mi za dva dny odjíždí na dvoutýdenní dovolenou do ČR. Na osmou se střetneme před King and Queen se Sárou, Qammarem, Azim a Dian. Později se k Sářině překvapení objeví i Ádys, který si natajňačku v práci vyprosil volno, aby mohl strávit rozlučkovou noc se svou láskou. Daruje jí prstýnek z Pandory, který několik týdnů zpět obdivovala ve výloze. Sárys je paf!:) U stolu zjistím, že jsem opět jako tradičně zapomněla na ID, tudíž se musím na kole přes celý Brighton vracet zpět domů do Hovu. Romča se připojí po desáté, kdy končí v práci a všichni společně vyrážíme směr Revolution. Náš oblíbený klub nezklame a my si opět jako téměř každou neděli užijeme úžasný večer. Do Revolutionu dnes očividně zamířili snad všichni naši známí – dokonce i můj a Romčin Matteo. Toho mého jsem tady neviděla nikdy předtím, pravděpodobně sem zamířil kvůli mojí maličkosti…:DD Hned po svém příchodu nám daruje dvě Chupachups lízátka – jedno mě a druhé Romísovi. Asi si myslí bůhvíjak není roztomilý a očekává, že se snad budu rozplývat. Několikrát za mnou zamíří, aby zapředl rozhovor, ale k jeho smůle jsem pokaždé příšerně busy…:D Můj šílený Brazilský nápadník, který mi onehdá nabízel extázi je mi dnes všude v patách. Snaží se mi za onen „incident“ omluvit a přesvědčit mě, že vůbec není takový jako se zdá. Odvětím mu, že I don´t care, není to moje věc a ani mě to nezajímá. Akorát tedy nehodlám s lidmi tohoto typu ztrácet můj drahocenný čas, takže ho slušně poprosím, aby mě nechal na pokoji. Od té doby mě na žádné další párty neosloví…:D Kolem jedné hodiny ranní doráží Romčin Karibský princ Ady. Já zvedám kotvy a vyrážím k domovu. Romča se přiřítí kolem 4 ranní a nadšeně vypráví o událostech dnešní noci. S Adym a jeho kamarády dali pár drinků, zapařili a pokecali. Revolution dnes téměř zavírali. Ady zavolal taxíka a doprovodil Romču až ke vchodovým dveřím, kde ji poprvé políbil. Nejen vášnivý a jiskřivý polibek toho brzkého rána, v něm probudil touhu poznávat mou krásnou kamarádku víc a víc, bombardovat ji denně tisíci zprávami a možná se jí časem dostat tak trochu pod kůži. Kdo ví jak se tohle všechno vyvine…:) Každopádně jedno velké pozitivum – během několika dní a týdnů se snad konečně někomu podaří dostat Romče z hlavy Mattea. Tomuto příšernému, otravnému a línému Italovi bez životních cílů a trocha snahy se v životě někam posunout a něčeho dosáhnout, nemůžu od první chvíle, kdy jsem jej poznala, přijít na jméno! Romče však ( stejně tak jako několika dalším pohledným servírkám v Donatelle ) učaroval svou bezchybnou, nevinnou a krásnou tvářičkou. Postupem času naprosto a zoufale propadla jeho kouzlu. Líbila se mu od samého začátku – jak mi kdysi v Donatelle přeložila Imma: „Snědá, tmavovlasá kráska s obrovskýma očima a jemným obličejem je přesně jeho prototyp…!“ Ačkoliv to ze začátku vypadalo tak, že jejich vzájemné sympatie časem přerostou v něco víc, ukázalo se, že pro líného Mattea by vztah s Romčou byl moc velkou výzvou – musel by se totiž naučit anglicky…! Jemu se však během jeho 8 měsíčního pobytu v Brightonu nepodařilo pochytit ani nejjednodušší větu: „How are you?“ Romča si od něj všechny dotazy a poznámky pokaždé vyslechne v italštině! Jakoby mu snad mohla rozumět! A co hůř – neobtěžuje se vynaložit ani minimální snahu, jako najet na google a odpovědět na její zprávy v angličtině. Všechny odpovědi v mobilu i na FB si musí sama překládat z italštiny!!! Od té doby, co jsme s naší návštěvou z Čech vyrazily poobědvat do Donatella, kde si Matteo připomněl Romčino nepřehlédnutelné kouzlo, začal ji opět bombardovat zprávami. Jednoho dne dokonce udělal něco, co bych neočekávala ani ve snu. Naštrádoval si to sám, samotinký dovnitř do Pinocchia a pozval Romču na rande. ( rukama nohama..:D ) Toho večera se vrátila domů rozzářená jako vánoční svíčka. Její nadšení však opadlo poté, co se Matteo ani neráčil odpovědět na její dotaz, zdali jejich dnešní rande platí. O několik dní později jí pouze zaslal omluvnou zprávu s jakýmsi vysvětlením, pochopitelně v italštině. Stálo v ní, že ačkoliv si původně myslel, že by to mohlo být možné, nakonec dospěl k názoru, že vzhledem k tomu, že každý mluví jiným jazykem, bude pro oba jednodušší nechat to být. Ačkoliv Romča byla ochotná učit ho, trpělivě se s ním krůček po krůčku sbližovat a dát tomu všemu šanci, jeho přístup byl opačný. Následně jsme se dozvěděly, že pravděpodobně randí s Giorgiou – Italskou z Donatella. Což pro mě nebylo až takové překvapení, všimla jsem si už dříve, že tito dva mají k sobě nějak podezřele blízko. Giorgino otravné hihňání, vtípky, pošťuchování a čekání jeden na druhého před restaurací na konci šichty. Matteo celou dobu představoval pro Romču jen nekonečné trápení. Snažila jsem se jí o tomto faktu přesvědčit dnes a denně a to často akorát vedlo k hádkám mezi námi dvěma. Matteo stále rozsvěcoval plamínek Romčiných nadějí a vzápětí ho zase zhasínal. Jako malé dítě, které si není jisté ničím a nikým, neví co chce ani kdo je. Jeho dny a noci vyplňují nekonečné párty, návštěvy barů, nočních klubů a zábava s kamarády. Co by Romču asi tak čekalo po boku někoho takového?! Nezbývá než doufat, že Ady je konečně oním princem, jež přichází, aby ji zachránil a vytáhl z Matteových spárů..! Všechno ukáže až čas. Zítra Romča odjíždí na prázdniny domů a vrátí se mi až za dva nekonečné týdny. Vzhledem k tomu, že v životě mojí kamarádky nikdy nic neprobíhá hladce, její úterní vytoužený odjezd domů se neočekávaně zkomplikuje! Během klidného pondělního oběda v práci mi na mobilu zapípá zpráva: „Veru čekám na sanitku, sekly se mi zas záda, asi před hodinou:(((“ Na mé zprávy a volání dlouho nereaguje. Když se jí konečně kolem 5 hodiny odpolední dovolám, nešťastným hlasem mi vypráví co se stalo. Během čištění skleniček na baru se ohnula k zemi, sekly se jí záda a nemohla se ani pohnout. Pár minut na to ji vyzvedla sanitka. Museli jí dát dýchat oxygen, aby byla přes tu bolest vůbec schopna přemístit se do sanitky. Teď leží v nemocnici v Brightonu, perou do ní všechny možné oblbováky světa a doufají, že záda alespoň trošku povolí a ona bude zítra schopna odcestovat. Snažím se ji uklidnit jak jen to jde a ubezpečuji ji, že jakmile skončím v práci, vyrážím okamžitě směr Royall Hospital. V restauraci je v lednu quiet. Skončíme krátce před jedenáctou. Ismet mi k mému největšímu štěstí dá následující den volno. Dnes přijal novou holčinu, Polku Anitu, kterou si chce zítra vyzkoušet, tudíž mě nebude potřebovat. Dnes na mém kole cestou domů pravděpodobně prolomím rekordy, upaluji jako o závod. Doma si nabiji mobil, zavolám Romče jak je na tom a kde přesně se nachází nemocnice v které leží. Najedu na mapu, sbalím pár věcí a bez kterých se Romísek v nemocnici neobejde. Poté nasednu na kolo a uháním směr Royall Hospital. Cestou se akorát zastavím pro mojí oblíbenou tortillu s fallafeli v Istanbul restaurant a v trafice pro snickersku. Můj vyhladovělý Romísek nepozřel za celý den ani sousto! Nemocnice je od našeho domku vzdálená míle! Své kolo před obrovskou budovou zamykám několik minut po půlnoci. Nemám absolutně anung, jak v tomhle obřím bludišti svou nebohou kamarádku najdu! Po zhruba půlhodinovém zoufalém hledání čehosi podobného recepci, se ocitnu na nejpříšernějším místě, jaké bych si kdy v životě dovedla představit. Obrovský pokoj plný malých uzoučkých lůžek na nichž polehávají staří nemocní lidé. U stolku naproti dveřím sedí dvě sestry. Bezradně jim vysvětluji svoji situaci a prosím je o rady. Snaží se mi vysvětlit cestu směrem k pokoji, kde by moje kamarádka měla s největší pravděpodobností ležet. Myslím, že nemám nejmenší šanci to najít. Naštěstí se mě ujme jeden ochotný postarší doktor. Poprosí mě, abych počkala deset minut s tím, že mě za Romčou osobně zavede. Srdečně mu poděkuji a trpělivě čekám. Můj pohled se stočí doprava k jednomu z lůžek. Leží tam vychrtlý starý dědeček, který už zřejmě ani neví o světě. Oblečený jen v plenkách, které mu vinou divokých pohybů slézají z kostnatých boků. Ze všech stran se ozývá skučení, podivné řehtání a úpění. Staří vychrtlí lidé, těsně před smrtí, se v bolestech kroutí na svých postelích. Začínám mít pocit, že tady nevydržím ani o minutu déle. Točí se mi hlava, dělá se mi na zvracení a v krku mi naskočí obrovský knedlík. Nemám daleko k pláči. Nedokážu pochopit jak v tomhle prostředí může někdo pracovat. Zhroutila bych se po jednom dni! Můj zachránce naštěstí akorát končí svojí dnešní šichtu. Svlékne bílé rukavice, opláchne si ruce a pobídne mě k odchodu. Poté co za sebou zavřeme dveře pokoje, pocítím nehoráznou úlevu. Snaha najít v bludišti jménem Royall Hospital mojí marodnou kamarádku nás připraví zhruba o další půlhodinu drahocenného času. Bloudíme chodbami snad celou věčnost. Huba přitom jede dědulovi jako mašina. Připadá mi trošku cvaklej. Vypráví mi cosi o nějakém Antonínu Panenkovi z Česko-Slovenska. Zapisuje jeho jméno na papír s tím, že si jej mám doma vygooglit. Bez valného zájmu jen přikyvuji. Hlavou se mi teď honí milion podstatně důležitějších věcí něž je nějaký Antonín Panenka!:D Po celou věčnost trvajícím nekonečném bloudění chodbami a přejíždění výtahem sem a tam, konečně spatřím mého nebohého Romíska. Leží zkroucená na malé posteli připomínající úzký stolek. Cca 20 postelí v obrovském pokoji je odděleno špinavými okrovými záclonami. O Romču se nikdo moc nezajímá. Leží na svém lehátku v červeném tričku Donatello s koženou kabelou položenou na břiše. Oči celé zarudlé, nemůže se ani otočit z boku na bok. Bezbranná a bezmocná. Rozběhnu se k ní a obejmu ji. Smutně mi vypráví hororové dění dnešního dne a hladově se pustí do fallafelové tortilly, kterou nemůže ani pořádně ukousnout, jelikož není schopná pohybu! Kafe, které jí jeden ze „zdravotních bratrů“ dopraví musí chudák srkat brčkem!:( Ačkoliv to raději nevyslovujeme nahlas, ani jedné z nás nepřipadá reálné, že by mohla zítra odletět. Jakoby nestačilo, že už musela nechat propadnout jednu vánoční letenku za 200 liber! Tolik smůly na jednoho člověka!:( Zhruba po hodině vysedávání vedle Romčina lůžka a konverzování a všemožných posibilitách, jak se dostat z této příšerné situace, nás navštíví jeden z mladých doktorů. Přinese Romče prášky – oblbováky a vysvětlí jí jak je užívat. Jeden z nich je extra silný, má jej užít pouze před letem a poté se jeho konzumaci raději vyhnout. Vedlejší účinky této drogy jsou totiž více než neblahé! Poté jí předá berle a rozloučí se s ní se slovy, že lůžko potřebují do několika minut. V čekárně se na něj netrpělivě třese dalších X postižených lidí. Co je to za přístup tohleto?!:/ Romča po pár krůčkách s berlemi zezelená a omdlévá. Není schopná ujít ani 4 kroky, bolest je moc silná. Nakonec nám dopraví vozíček a odvezou ven před nemocnici, kde zavoláme taxíka a odjíždíme směrem k domovu. Trvá nám dobře čtvrt hodiny vyšplhat se po schodech našeho baráčku do prvního patra, kde v bytě B přebýváme. Pomůžu Romče ze špinavých hadrů do pyžama, postavím vodu na čaj a poté ulehám vedle ní v naší prostorné manželské posteli…:D Několik minut ještě plánujeme věci ohledně zítřka. Slíbíme si, že Romču za každou cenu dostaneme domů do ČR a obě věříme, že to spolu zvládneme. Přece jen jsme na to dvě! Upadáme do snů a věříme, že zítra ráno, se tahle příšerná noční můra rozplyne spolu s prvními slunečními paprsky.

 

V úterý ráno si trošku přivstanu, abych mohla marůdkovi připravit překvápkovou „good-bye“ snídani. Naše oblíbené dietní banánové lívance do tvaru srdíček s oříšky, čerstvým ovocem a medem ochuceným nízkotučným bílým jogurtem. ( Recept na lívance: 2 banány, 2 vajíčka, 2 čajové lžičky skořice. Rozmixovat tyčovým mixérem, nalít na pečícím papírem vystlaný plech, péct cca 10 – 15 minut na 200°C – sledovat! Nakonec nechat vystydnout a formičkou vykrájet různé tvary – výborná zdravá mňamotááá!:) ) Poté co Romča pošle fotku naší snídaně Adymu, začne mi její nejdražší přezdívat „Husband“ a já ho prostřednictvím svojí kamarádky upozorňuji, že bude muset hodně zapracovat, aby se vyrovnal silné konkurenci, kterou ve mně má…!:D Pomůžu Romče zapakovat věci do kufru a krátce po dvanácté vyrážíme na autobusovou zastávku. Zastávka je od našeho domova vzdálená pouhých 5 minut chůze. My jsme však rády, když se tam dohrabeme do 20ti minut…:D Další půlhodinu nám zabere cesta ze zastávky na North Street směrem k Donatelle, kde si Romča potřebuje vyzvednout mzdu za předchozí týden. Tudíž zabookovaný autobus směr letiště, který z Brightonu odjíždí něco málo před 15 hodinou, stihneme tak tak..:D Symptatickému, hubatému, postrašímu řidiči padneme s Romčou evidentně do noty, protože po mě nechce peníze za jízdenku, ( Romča měla lístek zabookovaný dopředu ) tudíž se směr Gatwick vezu for free…:D 45 minutová cesta na letiště pro Romíse představuje naprostý horor. Sezení v jedné ustálené poloze, každé kodrcnutí či naklonění se v zatáčce jí způsobuje neskutečnou bolest. Romča se však drží a zarputile se snaží nedávat nic znát a ještě se pobaveně směje vtipným průpovídkám našeho ukecaného řidiče. Je to bojovnice! Autobus nás vyklopí v Gatwiku na Jižním terminálu. Myslím, že na nás musí být vskutku unikátní pohled – drobná blondýna, ověšená taškami, vláčejíc za sebou objemný kufr a kulhající zubožená brunetka, belhající se o berlích pět metrů za ní…:D Každopádně lidé nás více než překvapují. Každý koho potkáme se nám snaží vyjít vstříc, pomoci a poradit. Na terminálu, kam se okamžitě po příchodu na letiště vyrážíme odbavit, nás osloví sympatický snědý mladík v křiklavě žluté vestě. Informuje nás o jakési asistenční službě, která poskytuje lidem neschopným pohybu možnost, pohodlně se za pomoci zdravotního asistenta dopravit na vozíčku domů. Na letišti v Londýně jen nasednete na vozík. Asistent vás dopraví do letadla a v Praze vás u východu z letadla zase nabere a předá do rukou vašich nejbližších. Úžasná věc!:) Zaskočíme s Romísem do Costy na kafčo, čaj a sladkou neřest. Poté svojí nejmilovanější kamarádku předávám do rukou sympatické baculaté asistentky. Naposledy ji objemu, pak se srdceryvně rozloučíme a já ještě chvíli pozoruji malý, stříbrný vozíček, postupně se strativší v davu. Na mobilu mi zapípá SMS, Lazzie: „Where are you?“ Odpovím, že stále na letišti, chystám se domů. Ptá se kdy dorazím. Vzhledem k tomu, že mě z vlakového nádraží v Brightonu ještě čeká cesta směr Madeira Drive, kde od včerejší noci stojí moje kolo před nemocnicí Royall Hospital, tipuji, že dřív než na devátou se doma neukážu. Domluvíme se na film. Lazzie dorazí z práce těsně před půlnocí. Nemůžu spát, protože musím stále myslet na strašidelné příběhy spojené s naším pokojem, které nám Lazzie nedávno vyprávěl…:D Teď, když sem tady osiřela ve tmě, nemůžu historky nějak dostat z hlavy…:D Můj nejdražší spolubydlící má pro mě jednu dost nepříjemnou novinku. Našel nám dnes nového spolubydlícího. Ačkoliv se celou dobu zuby nehty bránil tomu přijmout do našeho útulného bytečku kluka, nakonec neměl na výběr. Žádná z dívek, jež prošla interview s ním, se z různých důvodů buďto neukázala coby vhodná kandidátka či nebyla schopná platit 500 liber za měsíc. Musel tedy přijmout 27letého Rumuna, který zoufale potřeboval najít nějaké ubytování. ( Po 9ti měsících života na hostelu se jeho zoufalství vůbec nedivím…Co to asi bude za člověka, když byl schopen žít na hostelu 9 měsíců…!:/ ) Vaří se ve mně zlost, chtěly jsme sem s Romčou dohodit její kamarádku Valerii, ale Lazzie to ignoroval a bez ptaní a konzultace s námi sem teď hodlá přivést nějakého podivného Rumunu. Ačkoliv normálně nejsem zastáncem předsudků, tohle se mi tedy ani trochu nelíbí. Nemám tenhle typ lidí dvakrát v lásce, Rumuni mi připadají tak trošku jako bílí cikáni – svým stylem života atd… Navíc teď jsem tady sama bez Romči, Lazzie každý večer pracuje a já si tím pádem nebudu připadat dvakrát v bezpečí. Navíc ani nemáme klíč od pokoje! Bohužel však není na výběr, Rumun se pozítří nastěhuje.:( Nechci se z Lazziem zbytečně hádat, beztak by to nemělo cenu. V našem tmavém pokoji si společně sedneme na stůl, povídáme si a skrz obrovské okno do zahrady pozorujeme hvězdy. „Do you know Lazzie, that when the star fall down from the sky you can have a wish and this wish is gonna happen then?“ pronesu směrem k mému spolubydlícímu. „Veronika, you are so funny, I can´t believe you really believe on these things!“ zakroutí nevěřícně hlavou. Jako pokaždé když praktikuji tyhle moje „čáry“, Lazzie jen protočí očima. Když například na zemi najdu deset centů, zvednu minci, třikrát poplivu, pak hodím za sebe a v duchu pronesu přání. Totéž dělám když hodiny ukazují 11:11, 22:22 nebo 00:00 a nutím Lazzieho se zapojit…:D Věřím, že moje přání se mi splní! Lazzie mě však považuje tak trošku za magora a snaží se mi vnutit svojí pravdu – jediná reálná věc ve kterou bych měla věřit je Bůh. Tohle jeho nadšení, přesvědčení a čistou oddanost zase nesdílím já. Otráveně si zívnu. Zítra vstávám do posilky na půl 7 a pak alou do práce na celý den. Měla bych jít spát. Rozloučím se ze svým Lazziem polibkem na tvář a přátelským objetím. Poté každý zaleháme ve své posteli. 14 dní bez Romíska přede mnou a příšerný nový spolubydlící is coming. Do toho divné zvuky ozývající se z koupelny, které mi jaksi nedají spát. Oči zavřu tipuji tak kolem půl 4 ranní a do posilky pochopitelně zaspím…:D No co se dá dělat, s těžkým režimem, tvrdým tréninkem a dietou halt budu muset opět počkat do zítřka a dneska si alespoň ještě mohu dát v práci naposledy můj milovaný rozlučkový banofie pie…:D

 

Příběhy čtyř bláznivých spolubydlících a jiné pohromy

V lednu zavládne restaurací klid po bouři. V týdnu není absolutně do čeho píchnout. Dýžka jsou tak bídná, že by jeden brečel a v průběhu nekonečných 10ti pracovních hodin se tak akorát nudou dloubeme v nose nebo si hryžeme nehty. A především uklízíme a čistíme předchozí den uklizené a vyčištěné poličky a skříňky a leštíme již několikrát vyleštěné skleničky a poháry…:D Tohle je taková Ismetova specialitka. Jakmile není busy a žádný z vymodlených zákazníků nás nepoctí svou návštěvou, veškerý personál se promění v úklidovou četu…:D Do toho Ismetova angry face, která mě proti mojí vůli vždycky rozesměje. Přísloví, které na mého nejdražšího šéfa sedne jako prdel na hrnec zní: „Pes který štěká, nekouše… 😀 Přestože Ismet často po ránu přichází s náladou pod bodem mrazu, nadává, zbytečně se rozčiluje a vrčí, když za ním přijdete s jakýmkoliv problémem a chcete si otevřeně promluvit, vždycky vás vřele vyslechne, poradí a otevřeně objasní jakoukoliv záludnost a situaci. Je to člověk se srdcem na pravém místě, což dokazuje především svou láskou k rodině. Ke své ženě se chová moc krásně a pozorně a co se týče dětí, myslím že je to vzorový tatík! Dva mrňousové Baren a Helin jsou úžasné, roztomilé a moc krásné děti. Především Heli mi moc přirostla. Často když sedím mezi 3 a 5 hodinou nahoře u stolu na pauze, kde si čtu, píši deník nebo sleduji film, zaslechnu na schodech hlasité zadupání a pak spatřím ty dva známé prcky. „A Vero dneska jsme dělali tohle a támhleto a byli jsme tam i onde…A Vero pojď si zahrát a schovku a kámen, nůžky, papír…“ jedou jako dva kolovrátky.:D „A Vero co sleduješ za film?“ dotáže se mě Helin a už sahá po mém mobilu a vyhledává na youtube Spongeboba a já nemám jinou možnost než strávit celou pauzu sledováním ujetého kresleného seriálu pro děti…:D Ačkoliv se jí často snažím navrhovat, že bychom dnes mohli pro změnu mrknout třeba na Cinderellu nebo Příšerky s.r.o., Helin si stále tvrdohlavě trvá na Spongebobovi, kterého mi následně recituje zpaměti…:D Úderem páté vyrážím prostírat stoly a připravovat restauraci. Aktivní Helin je mi v patách. Angažuje se a pomáhá mi pokládat na stůl skleničky i menu. Ptám se jí, zda-li by jednou taky chtěla být číšnicí. Odpovídá mi, že moc, ale její rodiče ji bohužel vidí jako budoucí doktorku.:D Občas mě doprovází také ke stolům a dotazuje se zákazníků, jak jsou spokojení a jestli je s jejich večeří všechno v pořádku. Je přitom neuvěřitelně roztomilá a zákazníci se jen rozplývají! Jednou bych takovouhle šikovnou pomocnici uvítala u mě v mojí cheesecakové kavárně. Myslím, že by bylo moc originální a milé, kdyby dorty zákazníkům servírovala malá roztomilá holčička…:) Helin mě hrozně potěšila na Vánoce, když mi na Štědrý den do restaurace donesla dárkový balíček od Ismeta a celé rodiny a přibalila vlastnoručně namalované vánoční přáníčko, kde stálo: „To Vero Lov from Helin“ a obrovský nápis: LOV YOU, kde zapomněla na E..:D Sladkýýý!:) Mám ho doma schované napořád!:) V práci mě to baví čím dál víc. Má bídná angličtina postupem času přestává být takovým problémem a já se čas od času se zákazníky u stolu od srdce zasměji. Se sympatickou babčou Moirou, které pokaždé vyhubuji, že opět nedojedla své canneloni. ( přezdívá mi Mummy…:D ) Se dvěmi postaršími francouzskými štramáky, kteří nás svou návštěvou těší pravidelně každou sobotu a českým slovem: „Děkuji“ mi vyjadřují svou vděčnost za naservírovaný oběd. „Je Vous emporié“ odpovídám nacvičeně. Malcolma, jež přichází pravidelně každý všední den vychutnat si oběd u dvou sklenek bílého a lahve perlivé vody, už registrujeme z dálky a prostíráme mu stolek venku před restaurací. Tam pravidelně usrkává první sklenku bílého a s cigaretou v koutku úst netrpělivě vyčkává na své kuře či pizzu Hawai nebo Inferno. Krátce po poledni přichází „můj nejdražší boyfriend“ Chris. Starý kapitán v letech, svého času úspěšný architekt, zasedává u stolu č. 10 každý všední den. Ženatý, starý chlípník Chris se ve mně očividně vzhlédl. Čas od času mě obdaruje kytičkou či čokoládkou ve tvaru srdíčka. Hádám, že dozvědět se o tom jeho povrchní, namyšlená a sebestředná manželka Linda, nestačil by nebohý Chris uhýbat před smrští pohlavků a nadávek. Lindě nemohu přijít na jméno. Vychrtlá dámička, bývalá fitness trenérka, je posedlá svým vzezřením, postavou a touhou vypadat v cca pětašedesáti jako čiperná dvacítka. Čas od času přichází po náročných „shoping-days“, aby si se svými přáteli vychutnala bohatou večeři doprovázenou několika lahvinkami Proseca. Chudáka Chrise drží zkrátka. Ten často nemá ani 2 libry, aby zaplatil své Americano a musí jen tudíž vyžebrat na dluh. V úterý, krátce po dvanácté, se můj nápadník objeví ve dveřích a zasedá ke svému stolku vedle baru. Poté, co mu naservíruji jeho oblíbené Americano, poprosí mě, abych zavřela oči. Do nastavené dlaně mi pak vtiskne balíček se dvěma srdíčkovými čokoládkami. „My God, he´s so sweet, look what he gave me!“ ukazuji dojatě roztomilý dáreček Beckimu v kuchyni. „Show me him, where is he Vero? I´m gonna punch him!“ vzteká se ve srandě Becki. Ugly se poslední dobou začal poněkud nezdravě zabývat mojí osobou. Povšimla jsem si toho poprvé jednoho pondělí, kdy jsem jej tak nějak „nechtěně“ přehlédla v kuchyni, když jsem kolem páté odpolední dorazila do práce. „Thank you for saying hallo to me Vero.“ pronese ironicky. „I prepared some salat for you btw..“ pokyne hlavou směrem k salát baru, kde leží talíř překypující zeleninkou, ozdobený mým oblíbeným tuňákem. Ugly vypadá roztomile. Můj nezájem a neslušné vychování mi znovu připomene hned vzápětí, když s díky pokládám svůj prázdný talíř od salátu do wasching upu. Přezíravě se jej dotazuji, zda-li očekává, že mu budu líbat nohy či co. Prý by mu stačil obyčejný hug. Oznámím mu, že objetí poskytuji pouze svým kamarádům mezi něž on se tedy rozhodně nepočítá!:D Uglyho přehnaná péče mi někdy vážně leze krkem. „Vero dávej si pozor na támhletoho dlouhovlasého chlápka. Se svojí manželkou jsou tak trošku zvrhlíci a zvou si domů mladé atraktivní dívky s nimiž provozují nehezké věci.“ informuje mě Becki. „Určitě už na tebe taky něco zkoušel…?“ Znuděně si zívnu a oznámím mu, že větší drbnu než je on, aby pohledal. „I just want you to be carefull..“ pokrčí rameny. „Don´t worry about me, please!“ poprosím jej a zabouchnu za sebou dveře kuchyně. Při každé další návštěvě v kuchyni častuje mou osobu připitomělými dotazy typu: „Today you look so happy Vero, I guess there is some boy around you, isn´t he?“ Ze začátku mě jeho průpovídky a dotazy rozčilují a otravují. Jednoho dne si však uvědomím, že mě jeho zájem začíná bůhvíproč tak nějak těšit. Když mi například k obědu připraví salát s dekorací a kytičkami a poznamená, že doufá, že ho teď budu mít taky tak ráda jako Vincenza, ( Což tedy rozhodně nehrozí..!;b ) vypadá celkem roztomile. Když mi pak ke stolu dopraví ovocný dezert sestávající z pomerančových, jablečných a hruškových kvítků, neubráním se pobavenému vyprsknutí. Každopádně příjemná změna oproti rádobyvtipné dekoraci, kterou pro mě připravil minulý týden. Na talíř naservíroval dvě velká rajčata a doprostřed položil mrkev vyřezanou do tvaru „té odporné věci“. Pak se strašně divil, že jsem jej místo záchvatu smíchu počastovala znechuceným pohledem a zakroucením hlavy. Na tyhle jednoduché vtípky mám už vážně alergii!

V úterý 13. ledna slaví Ismet narozeniny. Ačkoliv jsem se ho zuby nehty snažila přesvědčit, aby zavřel na jeden večer restauraci, abychom mohli všichni společně vyrazit do karaoke, neshledám se z jeho strany s velkým nadšením…:D Upeču alespoň malinový cheesecake, který mu na konci úterního večera slavnostně předám. Vedle robustního, luxusního chocolatecaku od jeho rodiny se tedy „vskutku vyjímá“…:D Ismetova „Birthday party“ se po zavření restaurace celkem slušně rozjíždí. Restaurace ožívá spolu s tóny turecké hudby. Ismet spolu se svou rodinou a přáteli tančí zavěšeni jeden do druhého jakési typické turecké tance. Becki se, posilněný JDčkem s colou ( Jackem Danielsem nešetřím – coca-coly přidám do po okraj plné skleničky pouze skromný touch….:D ) vrhá na parket a rozjíždí celkem slušnou show. Oproti své vůli musím přiznat, že mi svým sebevědomým vystupováním začíná tak nějak imponovat. Na turecké párty se necítím dvakrát ve své kůži. Poté, co Ismetovi popřeji všechno nejlepší, sbalím si svých pár švestek, nasednu na kolo a vyrážím k domovu. Tam už na mě čeká můj milovaný Lazzie. Spolu s Rumunem leží rozvalení u něj v pokoji na gauči a sledují film. Nasypu si plnou misku brazilských ořechů, osprchnu se, převléknu do svého gepardího pyžama a rozplácnu se na gauči mezi ně. Pak se chvíli snažím dostat do děje naprosto nezáživného scifi-filmu, až nakonec tradičně padnu do snů a vprostřed noci se probudím na gauči přikrytá Lazzieho dekou. Šouravým a rozespalým krokem se odeberu směrem ke svému útulnému pokojíčku.

Ačkoliv jsem si původně plánovala, že v průběhu Romísovi nepřítomnosti, si konečně najdu čas sama pro sebe, ( Začnu pilně studovat, číst, dopisovat deník a zkrátka si dám dohromady všechny věci, na které jsem v poslední době nenacházela čas. ) během 14 dní uplynuvších rychlostí blesku jsem busy all the time a nestihnu ani ň! Vzhledem k tomu, že restaurací neustále zavládá quiet, Ismet nám všem zkrouhne šichty a já si tak mohu po několika crazy pracovních měsících užívat nezvyklého volna. Většinu svých dnů off trávím po boku Lazzieho. Chodíme společně do posilky, sem tam vyrazíme poobědvat do některé z Brightonských restaurací nebo se jen tak brouzdáme městem a povídáme si. Jednoho slunečného lednového dne se vypravíme na kolech do Preston parku, kde si na místním hřbitově rozprostřeme deku a užíváme si první letošní piknik…:D Večery trávíme sledováním anglických dojáků či pohádek, u kterých povětšinou uroním slzu…:D Lazzie si mě dobírá: „Cu seco, you and your fairy tales..!“:D No co, každý halt máme svoje posedlosti. Tou Lazzieho kdysi bývala kytara. Xkrát mi vyprávěl o tom, jak učil malé děti, jak hrál pro svoje kamarády a jak moc svůj nástroj miloval. Teď je tomu akorát dva roky, co o svou poslední kytaru přišel. Nedokážu pochopit, proč si už dávno nepořídil novou. Neustále do něj hučím a snažím se jej přesvědčit, aby si ji pořídil. V neděli vyrazíme s Katie ovládnout Revolution v rytmech salsy. Ačkoliv talentu pro tento španělský tanec se nám jaksi nedostalo do vínku, slíbíme si, že v následujících měsících zapracujeme a brzy nenajdeme na parketu konkurenci…:D Můj nový sympatický Brazilský partner Bruno mi přislíbí, že mi s mým předsevzetím rád pomůže. Má se mnou svatou trpělivost. Domluvíme se na další neděli. Toho večera do Revolutionu zamířím spolu se Cyrem a svými drahými spolubydlícími Lazziem a Rumunem Adrim. Po několika společně strávených večerech při sledování filmů se ukázalo, že Rumun možná nebude tak úplně ztracený případ, jak jsem se původně domnívala. S Brunem a Cyrem dole na salse nevydržím ani hodinu. Když mě tam Adri s Lazziem po práci vyzvednou, vydáme se společně nahoru na bar zasednout k útulnému stolku. Přestože se Lazzie považuje za zapřísáhlého odpůrce alkoholu a „skoroabstinenta“, rozhodne se dnes po více než dvou měsících udělat výjimku. První runda je na mě. Na baru objednám Pinota, rovnou celou flašku, nehodláme dnes troškařit. Lahodné Italské vínečko v našich vyprahlých útrobách zmizí během několika minut. Lazzie na nic nečeká a upaluje pro další lahev. Jelikož stejně jako on nejsem zvyklá tolik pít, po slabých dvou sklenkách se tak trošku dostávám do varu…:D První trapásek se mi povede vzápětí, když ve dveřích klubu spatřím hlavní důvod mých „každonedělních“ návštěv Revolutionu ( pod záminkou tréninku salsy..:D ) – Brightonského krasavce, který jako by z oka vypadl herci Wentworthu Millerovi z Prison Breaku. Potkali jsme se tady oné listopadové neděle, během rozlučky s našimi holinkami z Budějc. Oslovil mě na baru větou: „Where does this accent come from?“ Zůstala jsem na něj zírat jako sůva z nudlí. Po několika marných pokusech, kdy větu opakoval v domnění, že možná v tom hluku jen špatně slyším, pochopil, že na vině je moje bídná angličtina…:D Následně se tedy zeptal jednoduše: „Where are you from?“ a naše konverzace se stočila pouze na snadné anglické fráze a krátkou lekci salsy dole na parketu. Poté jsem se omluvila, že se musím věnovat svojí návštěvě, která za pár hodin odjíždí a po zbytek večera už jsme o sebe jaksi nezakopli. Ačkoliv jsem tajně doufala, že ho v klubu znovu spatřím, do dnešního večera se mi to nějak nepoštěstilo. Tudíž, posilněná několika sklenkami lahodného alkoholického moku, jaksi nedokážu skrývat své nadšení z jeho příchodu. Zírám jeho směrem s pusou otevřenou dokořán, přičemž tak trošku spontánně vyjeknu…:D Což by v tom hluku a shonu nebyl až takový problém, kdyby mě jeho kamarád v tu chvíli nezaregistroval a pobaveně jej na mě neupozornil…:D Adri se mi tlemí. Vzhledem k tomu, že jsme právě dohlédli na dno naší druhé lahve, usoudí Adri, že je načase pokračovat v doplňování tekutin. Na baru zahlédnu Wentwortha. Přesvědčím tudíž Adriho, aby šetřil své kroky a s jeho dvackou v ruce se vypravím pro třetí rundu. Bar se prohýbá pod nátlakem žíznivců, netrpělivě přešlapuji v nekonečné frontě. Když konečně přijdu na řadu, kdosi mi zezadu poklepe na rameno. Wentworth! Prosí mě, abych mu připomněla odkud se známe a pokouší se se mnou zapříst rozhovor. Podaří se mu tak odvést moji pozornost od objednávání drinku a jeho plešatý kamarád následně zamává na číšnici, která se mě právě chystala mě obsloužit. Tak to tedy ne! Přísně jej upozorním na fakt, že tady stojím déle, tudíž mám pochopitelně přednost. Mávnu na číšnici a objednám Pinota. Pak se znovu otočím k plešatému dlouhánovi a ve srandě mu oznámím, že jejich pokus odvést moji pozornost za účelem předběhnout mě, byla více než průhledná. Jejich snahu o pokračovaní v konverzaci ignoruji. Otočím se na patě a zamířím k našemu stolu. Lazzie právě konverzuje se dvěma sympatickými, tak trošku chubby, dívčinami z Litvy. Jedna z nich je jím absolutně unešena. Poté, co je všechny vytáhnu na parket, básní mi děvena o Lazziem do ucha bez přestání celou věčnost. Vezmu si na ni číslo a slíbím jí, že se ozveme až příště vyrazíme na párty. Uložím si ji jako „Aurelie for my Lazzie“…:D Lazzie nám několik dní zpátky, že mým osudem je Albánec, Turek případně Pakistánec (NEVER EVER IN THIS LIFE!!!:/) a jeho budoucí žena bude chtě nechtě pocházet z Litvy. Takže kdoví, třeba se jeho osud naplní právě s touhle sympatickou buclatou Aurelií…:D Adri kupuje čtvrtou láhev a se mnou i s Lazziem se točí svět. Vyrážíme na parket a tančíme jako dva cvoci. Skáčeme do vzduchu, otáčíme se a blbneme. Já přitom všem jaksi pozapomenu na fakt, že jsem dnes zvolila ne zrovna vhodný a bezpečný dres pro takovýto divoký tanec. Krátké šatečky bez ramínek, pod než není možné obléknout podprsenku. Po jednom z výskoků mě Lazzie nešikovně chytí a šaty omylem drobet stáhne. Drobet znamená tak, že se všichni návštěvníci Revolutionu, následně mohou kochat mými „no boobs“…:-O Umírám studem! Poté, co Lazzie zaregistruje co se stalo, popadá se za břicho a dusí se v salvách smíchu. Já se okamžitě dekuji směr toalety, dát se psychicky dohromady..!:D Nepochybně největší trapas mého života!!! Cestou zpět ke stolu se v chodbičce srazím s Wentworthem a jeho kamarády, kteří když procházím uznaně výsknou. „Wait, wait!“ pokouší se mě Wentworth zastavit. „We know each other!“ upozorňuje přitom své kamarády. Sjedu ho přezíravým pohledem bez zájmu a pokračuji v cestě. Po mém předchozím výstupu hold teď musím chvíli předstírat nezájem…:D Nakonec to dopadne tak, že na chodbě zapředu dlouhý rozhovor s Wentworthovým plešatým kamarádem, který mimochodem vypadá taktéž celkem k světu. Oznámí mi, že jsem funny. Na tohle slovo ve spojitosti s mojí osobou začínám být poslední dobou vážně alergická. Slyším jej totiž ze všech stran. Místo toho, aby mi chlapi lichotili slovy: „You are so clever, charming, beautiful, amazing or original…“ slyším stále jenom: „Veronika you are so funny!“ Jak lichotivé…!:/ 😀 Kažpodádně se sympatickým plešounem si vyměníme čísla a přátelský polibek na seznámení. Podnapilý Lazzie, zahlédnuvší celý akt, se zničehonic začne chovat jako blázen. „Veronika I saw you kiss that bold guy!“ spustí na mě nerudně. „I think you drank so much, you should to stay here for while. Just wait for Adrian and then we are gonna go home!“ strčí mě agresivně do kouta. Pokaždé když se pokusím udělat krok, zastoupí mi cestu a zatlačí zpět. Rozčiluji se a pokouším se mu vytrhnout. Silou do mě strčí a já se bouchnu o stěnu do hlavy. Rozběhnu se pryč. Chytne mě za kabelku a ta se roztrhne. Naši roztržku zahlédne jeden z vyhazovačů a poručí mu, aby mě nechal na pokoji. Vyběhnu ven z klubu a zamířím ke stojanům pro kolo, abych se mohla vypravit směr domov. Pro dnešek už to vážně stačilo! Před vchodem se srazím s Adrianem. Právě se o čemsi dohaduje s jedním z vyhazovačů. Vevnitř se málem popral s nějakým Albáncem o místo k sezení…:D Když se konečně dohrabu ke stojanům s bicykly, abych odemkla to své, šokovaně zjistím, že Lazzie ho zamkl k tomu svému! Vaří se ve mně všechna zlost světa, tohle už je trošku moc. Rozběhnu se naštvaně dovnitř a požádám jej, aby byl tak laskav a sundal svůj zámek z mého kola! Cestou domů všichni trošku vystřízlivíme. Lazzie se mi doma omluví za svůj výstup i za rozbitou kabelku. Mávnu nad tím rukou. V kuchyni si tradičně připravíme tousty s arašídovým máslem a pak se odebereme každý do svého pokoje. Padnu do postele, aniž bych se obtěžovala převlékat do pyžama. Za pár minut zaslechnu zaklepání na dveře. „Can I lie down next to you ma´am?“ otáže se mě Lazzie. „OK Lazzie, but you are gonna lie on this side and I on this one!“ upozorním ho nekompromisně. Nakonec se stejně převalí ke mně a usínáme v objetí. „You are so important for me Cu Seco! I like you even though I don´t know why!“ „And you for me Lazzie, but let´s go sleep now, please!“ zašeptám a pak následně oba zavíráme oči a míříme do říše snů. Následující středu se mi konečně vrací Romísek. Dostanu odpoledne volno a ve čtvrtek jsem off celý den. Můj nejoblíbenější kolega z kuchyně Vincenzo mi na požádání vyřeže kytičky z mrkve, brambory, rajčete a ředviček, tudíž mohu Romískovi připravit romanticky dekorované menu!:) To bude zas řečí o husbandovi a jeho wife…:DD Svojí kamarádky se absolutně nemůžu dočkat. Ovšem Ismet je na její jméno už tak trošku alergický…:D Když ho v sobotu poprosím o volno na čtvrtek, protože se mi vrací Romana a já pro ni organizuji Welcome party, zhluboka se nadechne a naoko rozčíleně mi oznámí, že mu někdy připadá, že se celá La Gallerie točí jenom kolem mojí Romany…:D Becki s Nigelem si mě pak dobírají, že bych taky někdy místo Romany mohla začít myslet na ně a zorganizovat párty na jejich počest…:D Romís dorazí kolem 2 hodiny ranní. Zrovna s kluky sledujeme Jacka a kouzelné fazole. Lazzie mě kvůli mému hrubému hlasu přirovnává k jednomu z hrozivých giantů…:D Pomůžu Romísovi s kufry nahoru. Její problémy se zády, ačkoliv po několikatýdenních kapačkách trošku povolily, stále neustávají. Romča se za pomoci berlí vydrápe do schodů, přivítá se s Lazziem a seznámí s Adrianem. Potom se odebereme do našeho pokoje a přibližně do páté ranní kecáme, kecáme a kecáme. Pochutnáváme si na extra-healthy vegetariánském menu, vybalujeme a vyměňujeme si novinky. Romísek mě potěší krásnými, originálními a naprosto výstižnými dárečky – dostanu kovovou nádobku na můj oblíbený sypaný čaj, kasičku na můj první milion a podtácek pod čajový hrníček s nápisem: „Přítelem je ten, kdo o tobě ví všechno a má tě stále stejně rád.“ Předá mi také naprosto boží legíny a ocelové kruhy od holinek, chilli čokošku od mamči Slavíků a extra těžké zavařeniny od mojí rodinky. Všem moc moc moc děkuji!!! Zaléháme naprosto vyčerpané a po nekonečném, několikahodinovém dialogu div nesípeme. A to jsme si neřekli ani třetinu toho co potřebujeme. Navíc zítra nás čeká dlouhý, programem nabitý, náročný a tipuji, že rozhodně ne v tichosti prožitý den…:D Ve čtvrtek ráno se pustím do přípravy malinového cheesecaku pro našeho drahého spolubydlícího Adriho. Dnes slaví 27 narozeniny. S Romísem si připravíme společný oběd a následně chvilku relaxujeme v posteli a sbíráme síly na náročný večer. Chci si na chvíli schrupnout, ale Romčino neustálé datlování si s Karibským princem, doprovázené neustálými výbuchy smíchu, mi bohužel nedovolí zavřít oči ani na minutu. Hrdličky si denně vymění tipuji tak cca tisíc SMSek. V odpoledních hodinách se vypravíme poobědvat do naší oblíbené thajské restaurace Sabai Thai, situované nedaleko od Royall Pavilionu v Brightonu. Ačkoliv jsem sezvala snad celé Donatello i Pinocchio a všechny ostatní kamarády, co jsme tady stačili poznat, nakonec nás dorazila jen hrstka – já, Romča, Klaudy, Jura a dva Romčini obdivovatelé – Pakistánci Qammar a Azione. Ačkoliv k Romčiným nápadníkům z dálného východu nepociťuji zrovna převeliké sympatie, oběd si skvěle užijeme. Po několika měsících plánování společného oběda se nám konečně podařilo vyhradit si s Klaudy a Jurou jedno společné odpoledne off. Jelikož Jura začátkem února slaví narozky, shodneme se s Klauďákem, že taková událost se rozhodně neobjede bez řádné oslavy. Rozloučíme se před restaurací s tím, že si dáme během následujících týdnů vědět a naplánujeme Jurovi nějaké to překvápko. Poté všichni vyrazíme ke svým domovům. V teple našeho útulného pokojíčku se toho večera s Romčou dlouho neohřejeme. Akorát společně aranžujeme cheesecake a lahvinku Prosseca na stůl v Lazzieho pokoji, když se hlava našeho oslavence Adriho objeví ve dveřích. S překvapením pro něj plánujeme čekat na Lazziho, který dnes končí v práci kolem jedenácté. Adriho již však čekají jeho kamarádi ve známé hospůdce The Royal Pavilion Tavern, kterou na dnešní večer zamluvil. Nezbývá tudíž, než zaříznout dort bez Lazzieho a následně vyrazit směr Brighton, vstříc další divoké „flatmates party“. Dohodneme se, že Prosseco odbouchneme až po návratu domů všichni společně. Venku na ulici nasednu na svůj bicykl a Romča s Adrim vyrazí společně na autobus. Před Pavilionem, kde se o čtvrt hodiny později střetneme, zjistím, že jsem si tradičně pozapomněla přibalit ID. Bez občanky mě do klubu pochopitelně nepustí. Tudíž znovu zabírám do pedálů a na rychlovku vyrážím směr Hove a následně zpět do Brightonu. Romča mezitím zasedne v Italské restauraci Allduomo. Tam se toho večera shodou náhod vypravila popít i Luciina parta v čele s „Romčiným“ Matteem! Poté, co má kamarádka partičku zpozorovala, chtěla se otočit na patě. Sympatický tmavovlasý číšník ji však zastavil a nabídkou skvělého liquer coffee na baru přesvědčil, aby se zdržela. Posezení v blízkosti Italského lamače dívčích srdcí Mattea, jí ovšem není dvakrát příjemné. Ačkoliv se zdálo, že jí Karibský princ Ady pomohl Mattea dostat z hlavy, bohužel se ukazuje, že se přes něj stále tak úplně nedostala. Doufejme, že čas a nová láska jí pomůže zapomenout na něj nadobro. Něco málo po půl jedenácté zasedáme u stolu vedle Adriho a jeho dvou Španělských kamarádek. Náš drahý spolubydlící zamluvil ten nejhorší stůl jaký mohl. Sedíme hned vedle vchodových dveří v rohu hospody, kde jsme odříznutí od veškerého dění kolem. Vzhledem k tomu, že ve čtvrtek je v pubu vážně busy, neustále přicházejí a odcházejí noví lidé a ledový průvan od dveří nám nedovolí svléknout bundy. Navíc Adri a jeho kamarádky z hostelu nás svým otravným a nudným žvatláním o ničem, nudou div neuspí. Skočím na bar pro dvě sklenky Rosé, abychom s Romísem tu párty století pořádně zapily. Zhruba po půl hodině neustávajícího zívání nás zachrání Lazzie. Ten nám stojíc uprostřed chodníku před hospodou skrz prosklenou stěnu do hospody naznačí, že zapomněl ID. Díky bohu za ty dary! Coby obětaví kamarádi ho nemůžeme nechat stál venku na mrazu. Naklopíme do sebe zbytky svých drinků a následně všichni společně vyrazíme do Mesmeries. V tomto známém a oblíbeném retro klubu Lazzie svého času pracoval, tudíž po něm ID nikdo nevyžaduje. Poté, co nám Romča na baru objedná další rundu růžového, zasedneme všichni u velkého stolu v rohu vedle parketu. Zanedlouho se k nám připojí moc sympatická, kudrnatá blondýnka ze Švédska a buclatý vtipálek z Austrálie. Oba nám moc padnou do oka. V kroužku s Lazziem a Romčou s nimi konverzujeme a připíjíme si třetí sklenkou vína. Lazzie mi oznámí, že krásná blonďatá Švédka je totálně easy a že kdyby chtěl, dostane jí na jedno zapísknutí. Otráveně zakroutím očima a pak dostanu nápad. „OK Mr. Casanova, let´s have a deal!“ započnu Lazzieho oblíbenou větou návrh na další z našich tisíce dohod a vsázek: Když holčina dnes zalehne v jeho posteli, pozvu jej na večeři do té nejdražší restaurace v Brightonu, dle jeho výběru. Pokud ovšem mladý pán neuspěje, bude muset pohostit on mě. A že v takovém případě nechám našeho „Držgrešlouna“ cálovat jak barevného, na to nemusím vůbec upozorňovat. Zanedlouho doráží Romísův dráček Ady. Sám samotinký si to sebevědomě a bez okolků nakráčí mezi partu jejích přátel. Kloubouk dolů! Ady si téměř ani nestačí svléknout bundu, když naše partička usoudí, že přichází čas zvednout kotvy a pokračovat do dalšího baru. Já však usoudím, že vzhledem k tomu, že ráno začínám v Shorehamu na desátou ranní, je nejvyšší čas zalehnout. Hodiny ukazují několik minut do jedné ranní. Rozloučím se s ostatními a odebírám se směr postel. Lazzie odemkne naše kola ( Opět je bez mého vědomí zamkl k sobě, vrrr! ) a doprovází mě k domovu. Bez ID si jinde než v Mesmeries neškrtne. A jak se dalo očekávat, neškrtne si ani u krásné, kudrnaté blondýnky. „Don´t forget tomorrow properly polish your credit card, because I´m gonna be really very hungry and thirsty!“ připomenu mu jeho dnešní neúspěch. Vztekle zavrčí něco ve smyslu, že taková holka by mu beztak nestála ani za pohled, protože je total easy a absolutely fuckt up. Všechno se ve mně začne vařit. Nechápu co si o sobě myslí násoska! Vyjedu na něj s tím, že sympatické blondýnce nesahá ani po paty a ať už konečně spadne na zem. Naše drobná výměna názorů se cestou vyostří v brutální hádku. Všechno začne tím, že se mě Lazzie zeptá, zda-li za nás oslavenec Adri platil drinky. Odvětím mu, že nechápu proč by za nás měl něco cvakat. Lazzie mi oznámí, že si myslí, že Adri je fuckt up s penězmi a že se obává, že mu nebude moct zaplatit ani za druhý nájem. Tohle už je na mě vážně moc. Lazáro není absolutně v právu, to co říká je bullshit a tak strašně nefér. Řvu na něho, aby si uvědomil, že Adri nám dennodenně, kdy se s námi štědře dělí o jídlo, drinky a všechno co má, dokazuje, že není žádná úzkoprsá držgrešle. To Lazzie je tím, kdo neustále přepočítává každou libru a přemýšlí o penězích tak moc, že mu to nedá spát. „You are thousand times worse then him!“ zařvu na něj zplna hrdla. „And you…You are Czech bitch!“ vyjekne. Nasednu na svoje kolo a uháním k domovu. Rozčílená jako dlouho ne. Horký kouř mi srší z nosních dírek jako rozzuřenému starému býkovi a z uší mi div nešlehají plameny. Doma do sebe na uklidněnou nacpu několik vrchovatých lžic peanut butter a pak zalehnu. Zhruba kolem třetí ranní mě probudí Romís. Moje značně připitá kamarádka září nadšením jako měsíček na hnoji. Vypráví o skvělé noci plné zábavy s Adym. Navštívili dnes společně Casablancu. Oldies club, kam toužím už několik měsíců zamířit. Ve čtvrtek to tam žije – živá hudba, staré hity, spousta lidí, tanec a zábava. Pokaždé mi do toho však něco vlezlo. Tak snad se jednoho dne dočkám a rozvlním své kypré boky v rytmu starých dobrých hitů.:D Romča si to s Adym naplno užila. Ukázal jí několik oblíbených klubů a nakonec skončili právě v Casablance. Tam se o ni pozorně staral, pusinkoval ji a starostlivě podepíral, aby si nenamáhala bolavá záda. Když usoudili, že mají pro dnešek dost, objednal taxíka a odvezl ji domů. Před naším domkem v Salisbury road ji doprovodil až před vchod a rozloučil se s ní polibkem, jako v Americkém filmu. Sdílím se svou kamarádkou její nadšení a raduji se s ní. Doufejme, že po nekonečných měsících, vlastně skoro letech, zoufalého čekání a řadě dalších a dalších opakovaných zklamání, konečně potkala svého prince. S úsměvem na rtech a vzrušením bušícím srdcem zavírá svoje unavené oči. A já ji následuji. V říši snů však nepobudeme ani hodinu. Krátce po 4 nás probudí otravné holčičí chichotání. Adrian si očividně přivedl návštěvu. Že by se mu Lazzie pozapomněl zmínit o svých přísných pravidlech?! Zvědavě otevřu dveře na chodbu, kde před dveřmi našeho pokoje stojí náš drahý Rumunský spolubydlící. Totálně na plech s očima rudýma jak angorský králík. Jeho dvě Španělské kamarádky si právě dávají sprchu v koupelně na konci chodby. „Please Adrian, tell your friends to be quiet. If Lazzie find out they are here, he´s gonna be really angry!“ upozorním ho. Překvapeně zabrblá něco ve smyslu: „You didn´t bring anyone tonight? Neither you nor Romana or Lazzie?“ Jen naštvaně protočím panenkami a zabouchnu dveře. Adrian bez valného zájmu zůstane stát před našimi dveřmi a to co následně vypadne z jeho úst nás absolutně uzemní. Během proslovu ke svým kamarádkám za dveřmi koupelny si nebere servítek: „Show me your pussy, it´s no problem!“ vypadne z toho slizouna. „OMG!“ zůstaneme s Romčou stát s otevřenou pusou. Nevím jestli mám zvracet nebo se tlemit. Nakonec vyprskneme obě. „Jak si i odpověděl…!“ dusí se Romča. „Já vim! Umíráááám!“:D tlemím se. Minuty plynou a chichotání a hluk ozývající se z Adrianova pokoje neustává. Nemůžu zabrat a začíná se to ve mně pomalu ale jistě vařit. Můj hněv vyvrcholí ve chvíli, kdy můj citlivý nos zachytí pach cigaretové kouře. V tu chvíli exploduji! Vyběhnu z našeho pokoje jako namydlený blesk. Bez zaklepání otevřu dveře Adrianova pokoje a ztropím brutální hysterickou scénu. „You brought a visit here, OK, I would accept this, you speak to them like a pig, OK, it´s your business, when ladies don´t care, I can´t sleep, because of your noisy friends, no problemo, but what I really can´t stand is to smoke in our flat! It was last drop! Take those bitches and get them away! Right now!“ vyjede ze mě plynulou angličtinou jak láva z vroucí sopky. Následně jen naberu dech a zamířím do Lazzieho pokoje. Klepáním se opět neobtěžuji. „I thought you told him about some rules we´ve got here! I really can´t stand this. I don´t wanna see here those bitches any longer and him as well Lázaro.“ spustím na něj jak smyslů zbavená. Pak se vrátím do svého pokoje a jen slyším Lazzieho jak ty dvě husy z našeho bytu. Romča se tlemí od ucha k uchu: „Safra tys to rozjela. Já normálně myslela, že to mluví nějakej rodilej mluvčí…“:D Promlouvat si s Adrianem by dnes nemělo smysl. Po hlasitém divadelním představení pro všechny naše sousedy se konečně na pár hodin odebíráme ke spánku. Adrian od 6ti ráno pracuje. To jsem na něj tedy zvědavá na frajera! Probudím se před devátou s příšerným bolehlavem. Na mobilu mi bliká zpráva od Lazzieho: „Put your shoes inside your room and don´t come to talk to me today please. I´m really angry. Tomorrow or after tomorrow we will have some chat let me alone and in silence. I don´t wanna hurt people.“ přečtu zprávu Romče a následně se obě dusíme v salvách smíchu. OMG! Fucking crazy flat in Salisbury 20B!:D

 

BRIGHTON DIARY

BRIGHTON DIARY
Buďte první, kdo ohodnotí tento recept vložením komentáře!
Vytisknout

Děkujeme za vytisknutí receptu.

Najít více receptů k http://fitwithvero.cz

Leave a Reply

Děkujeme za hlasování! Prosím, vložte svůj komentář k potvrzení svého hlasu.